Podle současných průzkumů, které provedl internetový magazín OKO.press se Poláci bojí více translidí z LGBT komunity, které považují za ideologisty, daleko více než třeba finanční krize až 6x a dvakrát jsme pro Poláky větší hrozba než třeba Rusko, přičemž nejvyšší míra homofóbie a transfóbie je mezi postaršími muži.

Nedávné nepadení účastníků Pride pochodu nebo nesnášenlivé výroky a samolepky státního deníku Gazeta Polska ukázali Polsko ve světle nesnášenlivosti a ne moc příjemného místa pro život.

Dnes jsem si řekla, že nebudu pracovat a že se zas chvíli budu věnovat svému jak jinak než úžasnému blogu o translidech. Takže dnešní skóre je nakonec 4 hodiny ráno a něco odpoledne a to jsem u práce strávila celý další víkend v řadě. A pak jsem ještě psala řediteli sms, ať si udělá čas, že mu příští týden představím nějaké novinky, jak jsem měla radost, že to všechno jde dobře. Ale přesto všechno nemám moc času na sebe. Občas mi chybí si s někým popovídat, když jsem do toho ponořená někdy až moc a to mi kamarád psal, že u sebe má ubytované dva Čechy, kteří se rozhodli jet z Paříže do Prahy(na kole). Škoda, mohla jsem si pokecat, ale já si včera večer pustila na TF1 film Passengers a bylo mi tak nějak dobře, že už rozumím téměř všemu a když jsem se nechala unést do děje, usnula jsem taková celkově spokojená. Ten film mám hrozně moc ráda, protože vyjadřuje city a situace, které jsou podmíněné nějakými okolnostmi. Bez toho aniž bychom se vcítili do role postav, nejsme schopni pochopit jejich reakce a postoje, přičemž někdy, když nevíme všechy souvislosti, se do různých rolí stačí jen vžít a ono to celé později vyplyne. Svět nám dává poznat různé situace, kdy nemůžeme vůči lidem, kterých se některé věci týkají, oponovat a stačí jen je nechat plynout, což znamená je respektovat.

Transparent CZ se zmínil o zajímavém videu, které dává nahlédnout do duše a myšlení lidí, kteří se cítí nebinárně.

Poprvé jsem se o transgender dozvěděl od své mámy, že jde o lidi, kteří se narodili v jednom genderu, ale necítí se jím být, chtějí žít jako jiný gender. Tehdy jsem se poprvé nad svým genderem zamyslel, zjistil jsem, že nemusím být holka. Do té doby jsem nějak akceptoval, že jsem holka a že nic jiného být nemohu… Nepřipadal jsem si jako holka a nepřipadám si jako kluk…začíná vyprávění Oze

Myslím, že tu vyrůstá generace lidí, kteří nejsou úplně zatíženi bipolárními předpoklady a různými předsudky s tím spojenými. Je jich čím dál víc, protože nejsou svazováni vyhraněností a s otevřenější společností se mohou projevovat podle svého uvážení.

O tom kolik je v současné době vězněných obyvatel, kteří jsou zároveň translidé nemáme moc informací, ale jsou tací. Pokud se stane, že vám nějaké dítě vběhne pod auto, můžete se tam rychle dostat.

S odkazem na časopis České vězeňství, který se v jednom z předchozích číslech věnoval translidem a který jsem si mohla přečíst, jelikož již minimálně jeden souzený transmuž ve vězení byl, není situace pro translidi vůbec dobrá. Transgender člověk byl muž, který se narodil jako žena a fakticky v roce 2016 již byl 13let po úřední změně pohlaví.

Časopis České vězeňství uvádí, že věznice transgender vězně formálně vedou jako kdyby byli umístěni ve věznicích na oddílech určených pro běžné kmenové odsouzené, nicméně ve skutečnosti tomu je jinak a jsou umisťováni na izolované cely se samotkou 23 hodin denně s nemožností být pracovně zařazeni.

Konverzní terapie je druh terapie, který při léčbě homosexuality a transsexuality přinesli Češi nejprve do Kanady a pak do USA, přičemž se psychologové historicky nějaké efektivity již dříve zřekli, avšak se toho chytli křesťansky orientovaní lidé v USA, kde léčba přetrvávala dodnes a až teprve s Obamovou vládou byla zakázaná navzdory snahám Trumpovy administrativy ji znovu aplikovat. Jedná se o druh nucené psychiatrické léčby přijmout vlastní orientaci nebo identitu s ohledem na heteronormativní chování. V praxi to znamená, že transgender člověk se vírou v Boha a důsledným ponižováním se do role nést utrpení přijímá tu roli, v níž se narodil a homosexuálně orientovaný člověk se snaží přijmout heterosexualitu.

V 60tých letech 19století mělo ještě dvacet amerických států zákon o sodomii, která dovolovala kriminalizovat homosexuální chování a nejen to, jednalo se o zákony o sexuálních psychopatech, které podle chování a projevů umožňovaly justici odsuzovat neheterosexuální lidi na pět, deset let vězení a ve výjimečných případech také i na doživotí. V Pensylvánii a Kalifornii mohli být neheterosexuální lidé umisťováni až na doživotí do psychiatrických léčeben jako sexuální delikventi, ve kterých si procházeli léčbami za pomocí kastrací, lobotomií a elektrokonvulzivních a psychoanalytických terapií, jež daly za základ pozdějším konverzním terapiím (Katz, pp. 181–197.) (Adam, p. 60.) . V té době se věřilo, že lidé s odlišnou sexuální orientací nemají stejnou psychickou stabilitu jako ostatní jedinci a jsou proto pro společnost nebezpeční a mají za sebou více násilného jednání. Předpokládalo se, že většina sériových vrahů mohou být homosexuálové do té doby než psycholog Evelyn Hooker ve své knize The Adjustment of the Male Overt Homosexual tento mýtus vyvrátil. Americká psychiatrická asociace uvedla v roce 1952 homosexualitu do svého diagnostického manuálu a tím započala vlnu nesnášenlivosti.

Za vše pak mohl ČechoKanaďan Kurt Freund, který roku 1968 emigroval do Kanady, kde přišel s metodou reparativní konverzní terapie, jež jak jinak měřil pletismografií, kterou vyvinul. Postupem času došel k závěru, že homosexuála nepředělá ani pod vlivem težkých antisedativ a svých vědeckých postupů se zřekl. Jeho odkaz však mezi fundamentálními křesťany přetrvává dodnes.

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1360-0443.1949.tb04502.x/abstract

O negativních účincích se dlouhodobě mluvilo a po mnoha sebevraždách lidí, kteří tuto léčbu postupovali se definitivně došlo k závěru, že nepůsobí dobře na psychické zdraví menšin, neboť byli prokazatelné vazby mezi sebevraždami a způsoby léčby i bez studií. Obejvovalo se mnoho posmrtných dopisů ve smyslu: Zkátka se zabiji, než abyste mne do toho nutili…nebo mne nepřijali.

Tým pod vedením Jacka L. Turbana publikoval na portále JAMA Psychiatry studii, ve které zkoumal 27.715 transgender dospívajících a zjistil, že konverzní reparativní terapie a veškeré snahy donutit dospívajícího přijmout pohlaví, ve kterém se narodilo provází zvýšeným rizikům sebevražd.

Což samozřejmě vyvrací tvrzení několika xenofóbních portálů včetně těch rádoby provlasteneckých včetně těch českých, které se poslední dobou začaly objevovat, že transexuální lidé jsou duševně nemocní s vyšší prevalencí mezi sociálními skupinami. Za zvýšeným rizikem úzkosti, depresí a sebevražd nemůže to, že jste transgender, ale to že vás společnost nutí do rolí, které nechcete přijmout.

Byly provedeny multivariabilní logické regresní modely, v každém modelu bylo provedeno 66 různých srovnání a aby se snížilo riziko chyby, byla provedena Bonferroniho korekce, která má sklon být maximálně konzervativní. Riziko úzkostí, depresí a sebevražd je u transgender lidí minimálně 1,5x vyšší v souvislosti s konverzními terapiemi. Studie také prokázala, že mezi nejvíce ohrožené dospívající patří dětští transgender dospívající do věku deseti let.

jamanetwork.com

PostEdit: A heleme se, infantilní pořád píší svůj blogísoulíček č: 267 a vedou si na mne složku vytřžených komentářů odněkud z kontextu, které jsem měla napsat já. Ne vše je ode mne, co vykládají. Moje názory a komenty, za kterými si stojím, jsou zde a ne na pochybných webech nízké úrovně, se kterýma nemám nic společného. Asi mne už nepřekvapuje, že kdo nemá v ČR STB složku na někoho, jakoby nebyl. Jen mne překvapuje, že takovýhle stupidi mají potřebu zmiňovat můj modrý blog a pak se cítit dotčeně.

Poslední dobou pracuji pokaždé do noci i o víkendech a když ještě něco napíšu, tak je to ve stavu vyčerpanosti. A v minulém článku jsem spletla číselnou diagnózu bez toho, aniž bych si ji půl hodiny na google ověřovala a Eliška mi to naservírovala na talíř. Dodělávla jsem dvoufázovou autorizaci dokumentů pro jednu nemocnici. A k tomu jsem po paměti napsala F58 místo F52.8, přičemž obojí spadá do poruch chování a stejně ani jedna z nich vám nezajistí „A“ v bezpečnostních sborech.

Opět mi začaly chodit nemístné emaily od lidí, které poruchu chování zřejmě mají. Já se tomu nedivím, díky vám že mi dokazujete, jak jste všichni skvělí a lepší než já. Věřte, že třeba po francouzské večeři nejsem schopná ničeho, tak alespoň to horší se mnou už nebude. V takovém stavu nepíšu nic ani před tím, vím že do jedné hodiny v noci stejně nevydržím, tak mne berte s rezervou. A jestli píšu jako tatar, tak to taky neřešte a pokud v takových chvílích chcete vést intelektuální diskuze, může to dopadnout takhle.

Jak informovala Eliška ve svém komentu, 5.9. vyšla v platnost vyhláška 226/2019 Sb., která dovoluje translidem sloužit ve všech bezpečnostních sborech nejen tedy v armádě. Vyhláška o zdravotní způsobilosti ke službě v bezpečnostních sborech nabývá účinnosti 1.října.

Vyhláška je trochu nelogická, neboť se v ní diagnóza F64 ztrácí s příchodem ICD11, ale přesto pokud ji někdo podle klasifikace nemocí má, znamená to pro něj „A“ jako „zdravotní způsobilost pro výkon služby bez podmínky nebo pro výkon služby na služebním místě bez podmínky.

Ve vyhlášce je výslovně uvedeno, že porucha pohlavní identity se sama o sobě nepovažuje za poruchu a má stejné důsledky jako např. lehké poruchy řeči.

Problémy mohou nastat u některých psychologů, kteří transsexualitu záměrně kvůli vykazování na pojišťovnu zaměňují za jiné diagnózy jako např. F52.8(Vřeský v post-op protokolech apod.) či F65. Zde vás Áčko nečeká.

Říkám si, jak to asi pozná dítě, které je hluchoněmé? Kdo mu to řekl a jak to vůbec dovedlo říct rodičům? Určitě to chtělo hodně odvahy.

Tento týden došlo k zásadnímu rozhodnutí u kanadského soudu v Britské Kolumbii, které se týkalo čtrnáctiletého transgender chlapce z Vancouveru, aby mohl navzdory přesvědčení svého konzervativnho otce pokračovat v přeměně.

Tento týden došlo k zásadnímu rozhodnutí u kanadského soudu v Britské Kolumbii, které se týkalo čtrnáctiletého transgender chlapce z Vancouveru, aby mohl navzdory přesvědčení svého konzervativnho otce pokračovat v přeměně.

Kanada patří mezi vyspělé země, které s největší mírou akceptují LGBT lidi a 84% z nich si myslí, že by se práva translidí měla rozšířit. Kanaada se postavila za práva přijímat do armády také transgender lidi a přijala antidiskriminační opatření týkající se LGBT lidí a zakázala diskriminaci na základě genderu, příčemž tím nevýhodnila transgender lidi, ale jen pouze narovnala prostředí pro všechny. Není zde možné vyhodit transgender člověka z práce nebo mu odepřít služby, jen kvůli tomu že vstoupí do přeměny. Není zde také tak velký vliv křesťanských konzervativců jako je tomu v USA, přesto za názor otce transgender syna, jehož jméno soudy a The Guardian ponechávají důvěrné, se postavili pravicoví aktivisté a tak u třídenního jednání soudu se sešlo hned 18advokátů zastupující různé skupiny. Otec nechtěl, aby jeho syn užíval blokátory puberty a byl odhodlán jejich užívání zastavit, zatímco jeho matka podpořila svého syna.

LGBT skupina, která se zastávala chlapce se odkazovala na to, že v Kanadě o zdravotnické péči na základě informovaného souhlasu mohou rozhodovat nezletilí. Sám chlapec uváděl, že pod silou depresí se v 11 letech se pokusil o sebevraždu, avšak se jeho psychické rozpoložení v době přeměny velmi změnilo k lepšímu a cítí se skvěle. Navzdory myšlení svých rodičů by tak mohl zůstat na půli cesty, což by mu nepomohlo.

Kanadský soud vyšel chlapci vstříc, potvrdil rozhodnutí nižšího soudu a očekává se v rozsudku, který by měl dojít do tří měsíců, také vyjádření do jaké míry je konzervativní postoj rodičů zneužíváním rodičovských práv. Soud také nařídil otci používat vhodná zájmena a neoslovat chlapce v ženském rodě, čemuž se otec také bránil a jeho právníci jakékoliv misgenderování považovali za svobodu projevu.

Pridová sezóna končí a i když moc nestíhám se věnovat tomuhle blogu, sešlo se mi zde pár názorů ohledně práv translidí. Pokládáte si otázku k čemu to vlastně je, že se pořádají pridy, když LGBT lidé ve skutečnosti mají stejná práva jako ostatní? Vážně si to myslíte? V ČR existují lidé, kteří vám vylijí olej na schody, jen aby nemohl projít průvod, případně se uchýlí k agresivitě nebo k násilí. A teď si představte, že takového člověka budete mít za souseda, který vám podobné naschvály a výlevy bude dělat permanentně, protože je stále pořád dost xindlů, kteří neřeší jen ten svůj mizernej život.

Nikdo z translidí nechce být vyhazován z restaurací a barů jen proto, že jsme něčím odlišní.

Nikdo z translidí nechce být vyhazován z práce, jen kvůli tomu, že jsme odlišní, tak jako tomu je v zemích, kde mají velké slovo katolíci a jak se tomu snaží Trumpova kancelář nebo blízké Polsko. Nikdo z nás nechce mít podobné kolegy ani v práci. Pro korporátní zaměstnavatele jsou poslední dobou čím dál víc vzácnější a cenější produktivní zaměstnanci a produktivní zaměstnanec potřebuje mít prostředí bez frustrace a šikany, aby mohl dobře dělat svou práci. A co jsem po Česku před dvěma lety jezdila a bavila se majiteli menších řemeslných firem, tak i ti mají nedostatek zaměstnanců a rozhodně nikdo nechce řešit to, že jsou někteří zaměstnanci šikanováni tím, že musí např. chodit na dost vzdálené toalety mimo firmu, protože na toalety je nikdo nepustí, jak už jsem o tom zde párkrát psala.

Z vlastní zkušenosti jsem znala jednoho kamaráda, který přešel před víc jak dvaceti lety. Měl na starosti kuchyni, kde pracoval s kolegyněma kuchařkama, díky kterým byl v kuchyni občas bordel, ne špína ale ten organizační a do toho taky dvě češky z té kuchyně kradly docela ve velkém, čechistán. „Vždycky jsem mu říkala, že je chlap, tak ať si v té kuchyni udělá pořádek.“ Lepšího člověka by vážně svět pohledal, ale raději byl se všemi za dobře. Nikdy by mne nenapadlo o něm mluvit jako o ženské, protože na to ani nevypadal. Jenomže našli se lidé, kteří ho při jakémoliv rozporu pomlouvali za jeho zády.

Pokaždé si na něj vzpomenu, když slyším o různých firemních školeních zaměřených proti xenofóbii. Proč bych měla být na straně kolegů, kteří se ujišťují, že je všechno v pořádku, že zas tak netrváme na svých právech. Ale jaká to jsou práva? Být oslovován podle toho, co máte v rodném listě a podle toho také chodit na toalety, nebát se o zaměstnání jen kvůli tomu, že si někdo hojí ego? Zaručeně vás za zády pomlouvají a to se zatím ještě nenašel ten správný zamindrákovaný nadřízený, který by vás chtěl vyštípat. Většina zaměstnavatelů nechce řešit podobné výlevy a tak se staví na stranu LGBT lidí. Najdou se i tací, kteří by vás za přechod vyhodili a ČR v tom opravdu není výjimka, co znám ze zkušeností některých z nás.

Je stále dost lidí, kteří jako sexuolog Paul McHugh z „už zase ta scary“ John Hopkins University věří, že vrozené pohlaví je striktně binární a že genderová identita se týká něčeho jiného např. jako systém víry založený na kulturních konstruktech a proto ho Trumpova legislativa dosadila do role znalce. Dále uvádí, že

Americká lékařská asociace (AMA) a Americká psychiatrická asociace (APA) důkladně zaměňují sexuální a genderovou identitu nebo ji transponují, jako by genderová identita byla vrozená a pevná při narození, zatímco pohlaví je poddajné a tělo konfigurovatelné podle smyslu genderové identity. Pokoušejí se zatemňovat svá ideologická prohlášení jako vědu. „Nicméně,„ hypotéza, že genderová identita je vrozená, pevná vlastnost lidí, která je nezávislá na biologickém sexu – že osoba může být „muž uvězněný v ženském těle“ nebo „žena uvězněná v mužském těle“ „- není podporována vědeckými důkazy.“

K tomu uvádí pár odkazů na svoji knihu a nikoliv jiné studie, což má zřejmě znamenat, že to, co člověk napíše, je asi také pravda, přičemž vůbec nechápe, že změnit tělo vůči genderové identitě je jednodušší pro lékaře než naopak. Naopak to totiž přispívá k frustraci translidí, které vedou často k sebevraždám a většímu počtu těch zamindrákovaných lidí, který s transsexualitou nemají nic společného. Nicméně ve své knize Sexuality and Gender Findings from the biological, psychological, and Social Sciences popírá, že by jakákoliv neheterosexuální orientace mohla být vrozená. A tak v pokračování svého znaleckého posudku uvádí a to si přečtěte důkladně:
Ve skutečnosti neexistuje dostatečný vědecký důkaz, že řešením je život někoho z opačného pohlaví. Změnu pohlaví považuje za duševní poruchu, která si zaslouží porozumění, léčbu a také prevenci. Transsexualitu přirovnává k anorekcii, že člověk si jen představuje, že je štíhlý nebo v opačné roli a ve skutečnosti je toho pohlaví, kterého se narodil.

A tak tím zřejmě chce asi říct, že projednávaný případ vyhazovů z práce je vlastně v našem zájmu, že bychom stejně nebyli štastní v oné opačné roli. A tak si říkám, jak taková katolická groupe de merde mohou dělat sexuology a vůbec lékaře? Když to teď vím, tak už mohu rovnou s klidem skočit ze skály nebo pod vlak. Už si zase připadám jako masochistka, že kvůli tomu, abych zde napsala něco o tom, jak někteří mají omezené a xenofóbní myšlení, kolikrát čtu podobné nesmysly. Ale ono se mi to nezdá, vážně je to napsané jako znalecký posudek k poslední dobou projednávané snaze vyjmout translidi z antidiskriminačního článku ústavy té svobodné USA, protože se na nás ustanovení diskriminace na základě pohlaví netýkají. A ptám se, co přijde pak? Budou USA následovat i jiné státy? Sem se to asi moc nedostane, ale Polsko nebo ČR? Jen jestli Paul Mc Hugh také nežije v nějakém bludu, že vše je ovládané Bohem a ne našimi životy. Myslím si, že stále stojí za to to vyvracet třeba i těmi pro někoho nesmyslnými personálními školeními o LGBT lidech nebo se účastnit Pridů. Cynicky musím konstatovat, že naše životy jsou opravdu v těch správných rukou.

Znalecký posudek na Supreme Court gov

Velmi pěkný dokument natočila Barcroft TV „My Trans Life“. Všimněte si, že otec Rebekah je pastor a nemá s identitou svojí holčičky nejmenší problém, žádný svět se nehroutí ani podobné scénáře. Asi jako v jiných rodinách.

Na koncertu v Chorzově plul bubeník Christoph Schneider ze skupiny Rammstein v publiku a mával LGBT vlajkou jako gesto proti rozrůstající se xenofóbii. Poláci to potřebují a postupně se k LGBT lidem přidávají i jiné hvězdy, ale od Rammstein je to pěkné gesto, které mne potěšilo.

Guvernér ostrovního státu Porto Rica Ricardo Rosello v noci na dnešek(vlastně ještě dnes) po svých sexistických narážkách na ženy a úrážlivých poznámkách o LGBT lidech a po následujících dvoutýdenních protestech oznámil svou rezignaci. Za menšiny se postavily osobnosti jako Ricky Martin, rapper Bad Bunny či duo Despacito. V hlavním městě jakmile se tuto informaci lidé z televizního vysílání dozvěděli, začali oslavovat a neskrývali eufórii.

A teď si můžete udělat přímeru s Polskem nebo Českem, kde ani nespokojené protesty nepomáhají.

Tak nějak jsem nechtěla komentovat situaci, která vzniká v Polsku, protože co jiného by se dalo čekat od katolíků, jenomže se situace docela vyhrocuje a ulice plné homofóbů se mění ve válečnou zónu proti tamní policii a agrese přerůstala v lynčování za křiku „Bůh, čest, vlast.“

Provládní Gazeta Polska nechala natisknout samolepky, které zakazují vstupy LGBT lidem do různých místností a úřadů.

Opoziční deník Newsweek Polska naopak přišel s protixenofóbními samolepkami zón bez nenávisti.

Na první pohled se může zdát, že rozpory začali jen na úrovni samolepek, ale situace se o mnoho zhoršuje.

Na jednu stranu se ukazuje, jak katolická církev je nesnášenlivé náboženství ne o mnoho lepší jak muslimské, na druhou stranu se mi opět potvrzuje to, že jakmile se s větší viditelností a snahou o zrovnoprávnění LGBT lidí podporují zároveň xenofóbní postoje na politické a mediální úrovni, dochází k ještě většímu tření, které nebude mít žádný dobrý konec. Ale LGBT lidmi to není, ti chtějí jen zrovnoprávnění svých postojů, přičemž do svobod ostatních lidí nijak nezasahují, což lze jednoduše potvrdit tvrzením, že není rozdíl mezi polským, českým nebo francouzským LGBT člověkem, přesto všude dochází k odlišným přístupům a k odlišným vyhroceným případům přímo úměrným nesnášenlivosti prezentované v médiích v jednotlivých státech.

Přečetla jsem si program a zaujalo mne promítání filmu Finding Phong Člověkem v tísni. Může to být zajímavý dokument, takže jestli máte volno, určitě běžte a pak mi sem můžete poreferovat.

Česká premiéra vietnamského dokumentu Finding Phong o trans ženě, která bojuje za nalezení svého pravého já v konzervativní společnosti. Phong se narodila v malém městě ve středním Vietnamu jako nejmladší ze šesti dětí. Již v útlém věku rozeznala nesoulad mezi svým tělem a skutečnou genderovou identitou. Boj za nalezení sama sebe a svou tranzici Phong odstartovala, když jí bylo 20 let a přestěhovala se do hlavního města Hanoj. Dokument sleduje její boj během těchto let včetně úryvků osobních videonahrávek a rozhovory s rodinou, přáteli a lékaři. 

Po projekci bude následovat diskuze s producentem Geraldem Hermanem a protagonistkou Le Anh Phong o LGBT lidech ve Vietnamu a jihovýchodní Asii.

Dokument bude promítán ve vietnamském jazyce s anglickými titulky. Následná diskuze bude pouze ve vietnamštině. (Diskuze v angličtině bude probíhat ve čtvrtek.)