Velmi pěkný dokument natočila Barcroft TV „My Trans Life“. Všimněte si, že otec Rebekah je pastor a nemá s identitou svojí holčičky nejmenší problém, žádný svět se nehroutí ani podobné scénáře. Asi jako v jiných rodinách.

Na koncertu v Chorzově plul bubeník Christoph Schneider ze skupiny Rammstein v publiku a mával LGBT vlajkou jako gesto proti rozrůstající se xenofóbii. Poláci to potřebují a postupně se k LGBT lidem přidávají i jiné hvězdy, ale od Rammstein je to pěkné gesto, které mne potěšilo.

Guvernér ostrovního státu Porto Rica Ricardo Rosello v noci na dnešek(vlastně ještě dnes) po svých sexistických narážkách na ženy a úrážlivých poznámkách o LGBT lidech a po následujících dvoutýdenních protestech oznámil svou rezignaci. Za menšiny se postavily osobnosti jako Ricky Martin, rapper Bad Bunny či duo Despacito. V hlavním městě jakmile se tuto informaci lidé z televizního vysílání dozvěděli, začali oslavovat a neskrývali eufórii.

A teď si můžete udělat přímeru s Polskem nebo Českem, kde ani nespokojené protesty nepomáhají.

Tak nějak jsem nechtěla komentovat situaci, která vzniká v Polsku, protože co jiného by se dalo čekat od katolíků, jenomže se situace docela vyhrocuje a ulice plné homofóbů se mění ve válečnou zónu proti tamní policii a agrese přerůstala v lynčování za křiku „Bůh, čest, vlast.“

Provládní Gazeta Polska nechala natisknout samolepky, které zakazují vstupy LGBT lidem do různých místností a úřadů.

Opoziční deník Newsweek Polska naopak přišel s protixenofóbními samolepkami zón bez nenávisti.

Na první pohled se může zdát, že rozpory začali jen na úrovni samolepek, ale situace se o mnoho zhoršuje.

Na jednu stranu se ukazuje, jak katolická církev je nesnášenlivé náboženství ne o mnoho lepší jak muslimské, na druhou stranu se mi opět potvrzuje to, že jakmile se s větší viditelností a snahou o zrovnoprávnění LGBT lidí podporují zároveň xenofóbní postoje na politické a mediální úrovni, dochází k ještě většímu tření, které nebude mít žádný dobrý konec. Ale LGBT lidmi to není, ti chtějí jen zrovnoprávnění svých postojů, přičemž do svobod ostatních lidí nijak nezasahují, což lze jednoduše potvrdit tvrzením, že není rozdíl mezi polským, českým nebo francouzským LGBT člověkem, přesto všude dochází k odlišným přístupům a k odlišným vyhroceným případům přímo úměrným nesnášenlivosti prezentované v médiích v jednotlivých státech.

Přečetla jsem si program a zaujalo mne promítání filmu Finding Phong Člověkem v tísni. Může to být zajímavý dokument, takže jestli máte volno, určitě běžte a pak mi sem můžete poreferovat.

Česká premiéra vietnamského dokumentu Finding Phong o trans ženě, která bojuje za nalezení svého pravého já v konzervativní společnosti. Phong se narodila v malém městě ve středním Vietnamu jako nejmladší ze šesti dětí. Již v útlém věku rozeznala nesoulad mezi svým tělem a skutečnou genderovou identitou. Boj za nalezení sama sebe a svou tranzici Phong odstartovala, když jí bylo 20 let a přestěhovala se do hlavního města Hanoj. Dokument sleduje její boj během těchto let včetně úryvků osobních videonahrávek a rozhovory s rodinou, přáteli a lékaři. 

Po projekci bude následovat diskuze s producentem Geraldem Hermanem a protagonistkou Le Anh Phong o LGBT lidech ve Vietnamu a jihovýchodní Asii.

Dokument bude promítán ve vietnamském jazyce s anglickými titulky. Následná diskuze bude pouze ve vietnamštině. (Diskuze v angličtině bude probíhat ve čtvrtek.) 

Portál Pink News si nechal vytvořit prostřednictvím společnosti YouGov veřejný průzkum, kterého se zůčastnilo 1720 dospělých osob a zjistil, že 56% obyvatel podporuje úřední změnu pohlaví u translidí a zvyšuje tak naděje mezi transaktivisty, že legislativa bude zahrnuta do nového připravovaného zákona o uznání změny pohlaví.

V současné době musejí translidé získat dvě lékařské zprávy, z nichž jedna musí obsahovat potvrzující genderový nesoulad a dva roky žití v opačné roli. Od roku 2004 mohou lidé ve Velké Británii změnit pohlaví bez nutnosti chirurgického zákroku, přesto navrhovaná změna zákona je příslibem Theresy Mayové z roku 2018, že tím dojde ke zmenšení byrokracie, protože někdy jsou čekací doby k sexuologům až tři roky dlouhé. Podle průzkumu se také ve Velké Británii 65% obyvatel domnívá, že translié by neměli trpět diskriminací.

Velká Británie má jedno z prvenstvích a to, že od roku 2002 před 17ti lety deklasifikovala transsexualitu jako duševní onemocnění. Pak o dva roky na to upustila od podmínky sterilizací a světe div se, po 15ti letech se UK nezhroutila do pekla a nedošlo k zániku UK jako ve starém Římě, jak hlásal osvětový článek sexuologa Zvěřiny na Novinkách, protože Britové zkrátka nejsou rybičky, které by měnily pohlaví podle potřeby.

Průzkum také prokázal, že 59% respondentů souhlasí s podporou výuky ve školách o LGBT lidech a otázkách s LGBT lidmi spojenými zatímco pouze 23% je odmítá, což se blíží nejvíce svobodným zemím jako je např. Kanada.

V ČR je potřeba nejprve změnit veřejné mínění, což se vhledem k velkému množství štvavých článků zakrývající jiná důležitější témata dlouhodobě nepodaří dosáhnout.

Také jste si všimli toho, že na koblihovém iDnesu poslední dobou vycházejí články, které spíše přináší víc dezinformací ohledně transgender lidí? Další článek má čtenáře přesvědčit, že vzrůstající počet mladých translidí, kteří navštíví pomoc za účelem přeměny je sociální nákaza a módní výstřelek. Ano některé průzkumy zejména vychází také na lifesitenews, katolickém internetovém magazínu, který je sbírá a pravidelně zpochybňuje genderový nesoulad, protože to jak jinak katolíkům hroutí představy, že Bůh stvořil jen muže a pak ženu a iDnes se ho začal držet a plní svoje koblihy hnusnou zkaženou marmeládou, ze které je tak akorát žaludeční nevolnost.

Některým rodičům se zdá, že si svůj genderový nesoulad jejich děti vymysleli a vůbec nestačí, že vlastně každý druhý rodič zaujme odmítavý postoj vůči svému dítěti a začne mu bránit. Neinformovanost rodičů a stigmatizované a tabuizované téma navíc s odmítavými postoji katolické církve způsobují, že dochází často k nucení dětí být někým, kým nejsou a v některých případech to končí konverzními terapiemi, depresemi a sebevraždami. Odmítavý postoj je často účinou metodou jak zabít svoje dítě, což si někteří věřící vymaštěnci neuvědomují. Takhle pak vypadá láska k bližnímu svému v té nejčistější podobě. Ale pojďme si poprávu zkritizovat vědeckou práci Lisy Littmanové z Brownovy univerzity na Rhode Island, ať také patřím k těm nenáviděným aktivistkám.

Co zcela jistě víme a psala jsem o tom zde několikrát, je že s odmítáním má zkušenosti celá LGBT komunita, přičemž nejsilnější odmítavé postoje jsou vůči translidem jak ze strany rodičů, školy, spolužáků atd. Víme také, že děti a dospívající, kteří žijí v nepřátelském prostředí trpí častěji depresemi a úzkostí než jejich vrstevníci, kteří naopak žijí v podporujícím prostředí a dokonce ti se pak neliší od jiných svých cisgender vrstevníků. Škála míry úzkostí je někde od nuly až po 85% v závislosti na sociálním prostředí, ale to nevylučuje výskyt genderového nesouladu.

A teď co Lisa Littmanová udělala? Podle marmelád v diskuzi je to chytrá žena, která se nebála to konečně říct na plnou pusu a jít proti proudu že transsexualita je výstřelek a ti „zasraní aktivisti“(to nejsou moje slova, ale sexuologa Weisse) ji nenechají dýchat. Jenomže ten její průzkum je ovlivněn zaujatostí a do seriózního průzkumu má opravdu daleko. Vůbec se netýkal transexuálních dětí a mládeže, ale toho co si myslí jejich rodiče. Lisa Littmanová v postupu své práce uvádí, že do něj dala logiku, která však spočívala v tom, že jakmile rodič neodpověděl, že na svém dítěti nezpozoroval, že by s dítětem něco bylo špatně a pak přišla náhlá změna, tak byly tyto dotazníky vyřazeny.

Zůstaly tedy jen ty dotazníky, kde rodiče odpověděli, že na svém dítěti pociťovali náhlou změnu. Co naplat, že se s tím nedokáží vyrovnat, to se přeci nevylučuje, že vše je v životě 100ready, od toho jsou tu organizace a blogy jako je tento, aby na problémy upozorňovaly. A nakonec studie došla i k tomu samému závěru, že transsexualita je náhlá změna podléhající světovému trendu a to se podržte, může za to organizace Transgender Trend, která byla založena teprve v roce 2015 a Youth Trans Critical Professinals z roku 2016, což i také ve své práci zmínila a tak na to Lisa kápla a už nemusíte nic zkoumat, translidi jsou prostě jen naočkovaní a našli si to všechno na internetech. Kdyby totiž nebyli ty internety, tak bychom zas byli na úrovni dřívějších let, jak osvětové. Logika hadru na mytí tabule.

Vůbec nikoho nezajímá, že počet translidí zůstává stejný v prevalenci, avšak se s větší otevřeností a dostupností informací průměrný věk daří snižovat k pomyslnému ideálu, kdy nedochází k nevratným změnám jak jedním tak druhým směrem.

A pak si Brownova univerzita dovolila stáhnout propagační informace o tomto průzkumu. Jenomže to bylo hlavně kvůli použité metodě, která si dotazníky vyškrtala podle sebe, aby z toho nakonec udělali stejný závěr. Na jednu stranu se studie odkazuje na diagnostický manuál DSM a kritéria pro stanovení genderového nesouladu, ale zároveň zřejmě pro nedostatek času nebo odfláknutí nebyl ani pouhý šestiměsíční požadavek na změnu pohlaví zahrnut, což je ale základ pro genderový nesoulad. Namísto toho se dotazník ptal rodičů na to, jak dítě zvládá silné emoce nebo jak se s nimi vyrovnává, což mělo napovědět, jestli to či ono dítě je transgender. A nakonec, kdo se o sebevraždu nepokusí není správný transgender? Musíme to nechat dojít tak daleko a pak to dítě začneme brát vážně? Ach jo, skvělá práce iDnesu v šíření nesnášenlivosti. Pro masochisty celá studie zde.

Že je ANO zabořená po kolena ve fekálu však znamená, že se budou nesnášet měnšiny a groupe de merde si tím udrží pozornost voličů. Kopání do menšin je totiž vděčné téma, když dojde na přerozdělování veřejných peněz. A protože je to antihejt, tak sakra, já zapomněla tenhle článek poslat na korekci infantilním. Alespoň se držím max. tří vulgárních slov u antihejtů, tak snad mi to u zbytku komunity projde.

PS pro smajla: Já to vím, že píšu občas jako dement a že mi toho hodně telefon sám opraví. Nejhorší je to, že mám na něm už tříjazyčné korekce najednou bez možnosti přepínání a stávají se mi i horší věci.

Deník Metro.co.uk dnes informoval o tom, že ve Velké Británii stoupl počet nenávistných trestných činů vůči transgender lidem o 80% a někde dokonce i o 300%.

Velká Británie se dělí na 44 policejních okrsků, přičemž 36 z nich bylo schopno poskytnout statistické údaje, které dochází k záveru, že počet nenávistných činů vůči transgender osobám stoupl na 181. Deník Metro.co.uk to dává do souvislosti s větší viditelností transgender lidí, protože od roku 2016 začalo pravidelně docházet k zahájení několika kampaní týkající se větší informovanosti a v té době bylo trestných činů pouze 59.

Na jednu stranu má nepochybně větší viditelnost transgender lidí pozitivní dopad na všeobecné vnímání a zlepšování stavu tolerance, na druhou stranu statistické rozdíly od 80 do 300% znamenají pouze, že se pořád jedná o nenávistné činy s náhodným výskytem co do rozlohy a počtu obyvatel, nicméně je nevyvratitelné, že se dějí ve větší míře než bychom původně očekávali. Jelikož byli kampaně zaměřené také na prevenci trestných činů z nenávisti a ne jen na viditelnost transgender lidí, nemuselo by to vůbec znamenat, že lidé začali víc transgender lidi nesnášet, ale spíše že transgender lidé se nebojí více ohlašovat nesnášenlivé činy, které se děly i před tím.

V porovnání s ČR, která opravdu není tou nejlepší zemí na světě pro život translidí jen kvůli tomu, že jsou v ní SRS hrazené pojišťovnami z příspěvků, které jim translidi stejně sami odvedou a ještě dál přispívají na jiné civilizační choroby ostatních, jak si někteří translidi myslí(SRS operace jsou ze zdravotního pojištění hrazené i v jiných státech EU a opak v toleranci prokazuje nedávný souhrn ILGA Europe) V ČR je ročně počet nenávistných činů konstantně 0, protože se netrestají ani neevidují. To však nevylučuje, že s větší otevřeností by kdekoliv jinde nejen v ČR nestoupl počet trestných činů také o 300%. S nenávistnými činy se setká více jak polovina translidí, akorát v zemích, mezi které patří i ČR, se tyto nijak neodsuzují.

Kampaň „Hate Hurts“ je na obrázku výše, kterou iniciovala policie z West Yorkshire, kde od roku 2016 byl zaznamenán trojnásobný nárust transfóbie. Celkově na GB připadlo za poslední rok 1944 nenávistných činů kvůli rase, vyznání, pohlaví apod.

Tento týden bylo opět na programu jednání Rady Evropy téma zlepšování podmínek a uvádění nedostatků jednotlivých zemích, jejíž závěr vám zde zprostředkovávám v bodě 5., který se týká LGBT lidí.

5. Rada připomíná, že právní stát je jednou ze základních hodnot, na nichž je EU založena a která je ústředním prvkem procesu rozšíření i procesu stabilizace a přidružení. Jelikož v této zásadní oblasti pokročili pouze někteří partneři, jednou z významných výzev zůstává věrohodný a udržitelný pokrok, na který je třeba se prioritně zaměřit, zejména při zajišťování nezávislého, nestranného, odpovědného a účinného soudního systému a v oblasti boje proti korupci a organizované trestné činnosti, jakož i proti praní peněz. Je rovněž zapotřebí zintenzivnit úsilí v oblasti ochrany základních práv, včetně práv příslušníků menšin, provádění závazků, jež byly přijaty ve vztahu k objektivnímu a svobodnému sebeurčení, nediskriminačního zacházení s národnostními menšinami a řešení problematiky diskriminace zranitelných skupin, jako jsou Romové a lesbické, gay, bisexuální, transgender a intersexuální (LGBTI) osoby. Rovněž by mělo být zaručeno právo na vlastnictví. Stále vážnější znepokojení vyvolává situace v oblasti svobody projevu a nezávislosti sdělovacích prostředků, kterou je třeba řešit přednostně, a to rozhodným a účinným způsobem. Rada znovu připomíná, že je třeba učinit bezodkladné a konkrétní kroky, které zamezí zastrašování novinářů a jiných mediálních subjektů a na ně zaměřenému vyhrožování a útokům a které budou takové případy řešit, jestliže k nim dojde.

Zodpovím pár otázek z diskuzí:

Přeměnu jsem měla pohodovou a vlastně dopadla hooodně dobře. Myslím, že nevypadám špatně, na ulici by to do mne nikdo neřekl a i ty hormony zapůsobily velmi dobře, viz např. můj twitter. Nijak se po ránu moc upravovat nemusím, většinou mám jen řasenku, hlas mám vysoký, že se ani nemusím hlídat a prsa mi narostla sama. Jsem v tomhle ohledu spokojená mladá žena, mám se ráda a umím se za to odměňovat.

V pubertě jsem to měla hodně těžké, nejenže mne šikanovali cigoši ale do toho jsem měla šílené stavy nutkání si to nechat uříznout a jediné proč bych se kdy cítila nějak nemocná by mohly být mé stavy lucidního snění, které mne v té době popadalo kolikrát i ve dne a já upadala do bezvědomí, ale to bylo částečně také stresem z útoků a už v té době nucené tlumené touhy, že nemůžu být, kým chci. Viz některé mé předchozí články pár let dopředu. Dnes však moje nejlepší kamarádka je paradoxně romka a mám i větší pochopení pro jiné diskriminované menšiny. F64 je stigmatizační a patří na smetiště dějin jako jeden z největších omylů týkající se translidí.

Nejsem travestita, i když jsem jednoho kamaráda znala a občas s ním šla ven v přeměně v domění, že si něco uvědomí. No, neuvědomil si, ale zase o té víc jsem si já uvědomovala, že mezi námi jsou fakt rozdíly. A když zde napíšu transgender, tak mi to je úplně jedno, jestli si do toho chcete zamíchat travestity a různé fluidy a queer či nikoliv, já s těmito lidmi problémy nikdy neměla a stejně zde víte, o čem píšu já. TVčka nechtějí přeměnu, netouží po ní, netouží po ni ani cis lidi, jako kdo by do takového risku společenské sebevraždy šel? Tak se proberte někteří z vás a přestaňte se bát, že toho bude někdo zneužívat a když už, tak výjimky potvrzují pravidlo a tihle lidi stejně na to narazí. Strach by klidně mohla být další diagnoza v ICD12.

Také mne některé z vás mohou nenávidět za to, že jsem do toho šla a byla pro SRS předem rozhodnutá, což mi některé daly hodně najevo na začátku. S pár lidmi se vyrojilo mnoho jiných blogů, které byly spíše nechutné a vulgárně pomluvačné, některé buď byly dost stigmatizační nebo zastávaly názory různých xenofóbních xindlů. V transgender komunitě? WTF. Ale post-op mi to začalo být víc volný, protože SRS dopadla opět velmi dobře a statisticky bych musela přepočítávat na 1:… a určitě bych se s někým z vás musela opět dohadovat na kolik jsem měla to štěstí. Sexuální život mám, mám ho ráda, drahou polovičku mám také už tři roky a co jsem požádala o mezinárodní ochranu ve Francii, jsem trávila společný čas zatím třikrát. Je to pro mne tedy těžké. A chcete vidět mou drahou polovičku? Fuck Off stalkeři. Máme kvůli vám oddělené sociální sítě a píšeme si jen přes můj server.

Po tolika letech si myslím, že když si někdo chce kopnout do ležícího, tak to to udělá. Češi moc morálky nepobrali, kolaborovali s nacisty, se sovětským svazem, udávali se mezi sebou a jestli si někdo myslí, že tomu je v dnešní době jinak ve vztahu k menšinám, je na omylu. Lidi si dokonce nechají rozkrást republiku, jen aby mohli někoho nenávidět a demokracii si nechají tak prohnít, že ani na nápravu demonstrace nestačí. Vážně jsem z toho unavená a nebaví mne to mezi vámi. Mám ráda Francii, kde je i prodavačka stejný člověk, který si zaslouží říct bon journée s pár slov navíc zatímco ostatní čekají ve frontě až se dopovídá, rozmanitost je přínosem pro společnost, pokud samozřejmě ti lidé chtějí být lepší.

Poslední půl rok mne advokátka stála 25tis., i když si spoustu věcí umím napsat sama, protože jsem v tom proškolená. Mám dceru velkou a má mne ráda, ale už nechci řešit věci, které si správněsoudní aparát pořád vymýšlí jako např. Budeme vás oslovovat v mužském rodě, protože jste byla muž nebo že výživné, které posílám každý měsíc jsem vlastně platila na telefon, tablet, notebook, pro dovolenou pro ex apod. jenom protože jste … občas vás zatkneme v práci, protože co kdyby a z toho další rozhodnutí o nesprávných postupech včetně ubožejších odškodňování Ministerstva spravedlnosti. A sorry od největší horlivé aktérky soudkyně, že si neuvědomila, že to může mít takový dopad, to ještě dlouho budu dávat dohromady. Nejsem sběratelka soudních výblitků, i když nejeden jsem zde napsala a pravděpodobně jich časem bude víc.

Řešit to medializací? A to jak jde v ČR? Objíždět bulváry jako to dělají jiné a být za anomálie? Mám tedy tento blog, za posledních pár let jsem nevynechala ani jednu vědeckou studii o nás, nic komplexnějšího jinde nenajdete, bojuji s předsudky a podle návštevnosti to není zas až tak marné. Nechci se v boji s omezenci zároveň ponižovat a zde na tomto blogu je svět ještě v pořádku. Mne to občas i baví sem něco dopsat, i když už těch věcí o mne je vážně dost málo. Možná se vám tím také oddaluji, když nad tím tak přemýšlím.

Postupujme systematicky a využívejme toho, co máme a vycházejme z toho, co jsem zde shromáždila za poznatky a napsala. Nepostupujme jako stádo zamindrákovaných ovcí někde na bulváru. To by mi ještě scházelo, trápit se tím, co o mne píší jiní. Vznesla jsem tedy dotaz na Ministerstvo spravedlnosti, ať se vyjádří k nedávnému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Napsala jsem ho tak, že sice nemohu od nich dle zákona očekávat právní posouzení, avšak v souvislosti s prohraným soudním sporem s ČR jim hrozí sankce za nedodržování rozsudku ESLP a zda-li jej nadále chtějí dodržet, přičemž jim jejich rozsudek v plánu brání, když je v něm napsáno, že ČR nebude následovat ostatní státy. A také že dodatečnou stížnost zvažuji a že ji mám defacto po cestě přes rychlostní silnici a napsat ji v angličtině nebo ve francouzštině s korekcí není problém.

Vím, že to všechno trvá dlouho a i když mne policisté před dvěma lety mlátili a kopali do mne, dnes to mohu napsat, protože nepíšu nic nepravdivého, přestože jsem poslední dva roky čelila trestnímu stíhání, že jsem si to vymyslela. Nic nelze uspěchat a važně něco zvěřejňovat přes bulvár a ponižovat tento blog na úroveň mindráků a zakomplexovanosti nechci.

Ne že bych z toho byla nějak odvařená a angažovaná, ale neskutečně mne nasírá, že jsme v očích moci soudní a vykonatelné anomáliemi a povl, který nelze dopustit, aby o něčem rozhodoval. A jestli některé víc trans tvrdí, že se s xenofóbií nesetkali/y spíš y, tak je moc neberte vážně, protože mají hormony za 150 jinak zadarmo a SRS je jinak v každém státě, kde jsou lidská práva všeobecně popírána dokonce i v Iránu je to také gratuit.

PS: seznam vulgárních slov jsem vyčerpala zas do dalšího antihejtu.

Bon journée à tous…zrovna to vypadá, že mám novou práci, ve které budu programovat databáze, budu opět dělat různé analýzy a hlavně hromadit data a tak si říkám, že jsme tu dlouho neměli zase nějakou studii. V časopise Psychology Today tento týden vyšel článek, který se zabývá tím, jestli jsme skutečně vyloučeni ze světa seznamek.

Před rokem vyšla studie v Journal of Social and Personal Relationships, která došla k závěru, že 87,5% účastníků z cca tisíce respondentů při seznamování na seznamkách vyloučila translidi a nebinární lidi ze svého potenciálního výběru.

Blair, K. L., & Hoskin, R. A. (2019). Transgender exclusion from the world of dating: Patterns of acceptance and rejection of hypothetical trans dating partners as a function of sexual and gender identity.Journal of Social and Personal Relationships, 36(7), 2074-2095.

Magazín Psychology Today se zabývá dopady na psychologické zdraví transgender jednotlivců, pokud je translidem z nějakého důvodu omezena možnost seznamování. Do popředí zmiňuje např. že seznamování a psychická pohoda s partnery má v důsledku na zdraví o něco větší vliv než třeba kouření nebo obezita. Magazín na to nakonec šel vylučovací metodou. Když je taková zhoršená potenciální možnost nalézt partnera na hetero a cis seznamkách, zkusil si rozebrat zbylých 12,5% a zjistil, že:

a) 3,1% cisgenderů je shopno dát transčlověku šanci. Potenciálně najít dva lidi, mezi kterými by ještě navíc přeskočila jiskra sice není statisticky nemožné, ale obtížné.

b) mezi queer lidmi, kteří nějakým způsobem nespadají do heteronormativních tabulek se tento podíl pohybuje už kolem 55%. A to už zde mají kuřáci nebo obézní lidé o něco horší. Dále to má ještě malý zádrhel. Z této více jak poloviční části má o 20%procent lidí větší zájem o transmuže než o transženy v poměru 6:4.

Magazín zmiňuje, že tento malý podíl mezi cisgender lidmi má za následek všeobecné stigma a pomohlo by zlepšení obecných znalostí a větší porozumění ohledně rozmanitosti genderových identit. Magazín zmiňuje další studii, ze které vyplynulo, že kontakt s transgender lidmi a všeobecné zvyšování povědomí účinně snižuje předsudky.

McDermott, D. T., Brooks, A. S., Rohleder, P., Blair, K., Hoskin, R. A., & McDonagh, L. K. (2018). Ameliorating transnegativity: Assessing the immediate and extended efficacy of a pedagogic prejudice reduction intervention. Psychology & Sexuality, 9(1), 69-85.

Psychology Today nikoho nenabádá, protože každý má svou vůli se rozhodnout, nicméně vztahy s transgender osobami bere jako takové měřítko přijetí translidí.

Poznámka: „cisgenderem“ označujeme někoho, jehož současná genderová identita je stejná jako identita, která mu byla přiřazena při narození, zatímco „transgenderem“ naopak zjednodušeně označujeme někoho, jehož genderová identita se liší od identity, která mu byla přidělena při narození.

Na závěr si společnost Mastercard vzala k srdci smutnou statistiku z roku 2015, která došla k závěru, že 32% translidí, kteří museli předložit průkaz totožnosti, zažilo také zároveň nějakou formu obtěžování. Mastercard proto učinila prohlášení, že jméno na platební kartě u translidí se může odlišovat od jména v rodném listě nebo občanském průkazu a translidé nebudou muset ani čekat na změnu jména dokladech. Translidé tak mohou na kreditních a debetních kartách používat svoje zvolená jména a Mastercard chce tímto skončit s diskriminací na pokladnách.

Pohled do transgender školy

Jak to vypadá v takové transgender škole v Santiago de Chile? Učitelé se shodují, že se zde děti více cítí komfortně a v bezpečí. A v čem se nakonec od ostatních škol odlišuje? Asi ničím zvláštním.

Hnutí Nesehnutí, které funguje už 22 let a podporují jej osobnosti jako např. Jolana Navrátilová či kickboxer Honza Müller, přišlo se svým manuálem pro školky, které chtějí nějakým způsobem rozšířit rozhled dětí ve svých zařízeních. Manuál se jmenuje „Školka pro mě – Jak si užít školku zábavně a citlivě“ a je rozdělený do několika metodických listů, které se věnují čtyřem tématům, mezi něž patří práce s emocemi za pomocí příběhu dinosaura Alexe, další téma se soustředí na lidské tělo a je koncipováno i jako prevence násilí, třetí téma se týká různorodosti lidí a skupin mezi něž patří také i translidé, čtvrté pak z toho vyplývajících rozmanitých rodin, ze kterých děti pocházejí za pomoci příběhu. Cílem je pak v dětech nepotlačovat odpor vůči rozmanitým lidem.

Mezi lidmi mohou být různé osoby, které třeba nosí brýle, mohou mít jinou národnost, např. vietnamskou, nebo že i ženy mohou být matematičkami či astrofyzičkami, kluci s dlouhými vlasy, kluci co se cítí být holkami nebo že slavní sportovci mohou být gayové.

Ke stažení zde

Honza Müller: „Dobře vím, že v každém boji je potřeba podpora – ať už je to boj proti ničení přírody, rasovým a genderovým předsudkům, za práva zvířat, nebo boj v ringu. Proto podporuji NESEHNUTÍ.“

Určitě jste v poslední době zaznamenali, že se heterosexuální lidé cítí být také frustrováni tím, že je jejich heterosexualita opomíjena a utlačována do pozadí a že mnoho heterosexuálních lidí skrze to není schopno nalákat dostatečně jiné samičky či si s nimi udržet takový vztah, který by mohl vést k pravidelné kopulaci, protože nejen dle české sexuologie a katolické církve lidé degradovali na zvířátka a hlavně za to mohou menšiny, než kdo jiný samozřejmě. Ale jde skutečně jen o heterosexualitu na těchto akcích nebo o pokus se vyhranit k extrému a považovat to za jakýsi druh svobody? Jak to asi na takovém heterosexuálním prajdu vypadá? Detroit 2019, 8.6. 2019, jsme v roce 2019?

Nicméně na koblihovém idnesu už vyšlo pár oslavných blogů těchto průvodů, protože někteří češi se toho museli chytit a zidealizovat si to.

Na toto téma se mi líbilo pojednání Nikol Šubrtové z Lui.cz.

Proč mají organizátoři pochodu a jejich příznivci tendenci parodovat myšlenky tolerance, která směřuje vůči všem právě bez ohledu na orientaci, věk či barvu pleti, to je vlastně celkem otázka. Čím jsou přesně heterosexuálové utlačováni, to není jasné, zda samým požadavkem nenapadat homosexuály jen pro jejich orientaci či třeba tím, že jednou ročně mohou ve městě vidět karnevalový LGBT pochod, kam jsou zváni. Těžko říci…

Nic hlubšího v tom vážně nečekejte.

Už mají i svou vlajku. Sice je to Straight pride vlajka hnutí, co existuje zatím 0,4 roku, je spíchnutá horkou jehlou, ale všimněte si, že si zastánci tradic vybrali teplé jemné odstíny barev. Ptám se proč vybrali zrovna teplé barvy? Na heterosexuální vlajce to vůbec nechápu.

Tohle jsou chladné barvy. Tak už pro ně vlajku máme, nechala jsem se inspirovat tou, co nesli v průvodu, ta se jim bude určitě líbit víc. A je na řadě jim pomoct s programem pro after-pride, máte někdo nějaký nápad? Mne toho moc nenapadá, protože tihle lidi moc na pikniky v parku nejsou a jestli chtějí potvrdit rychlosvazek, tak se mohou opít a zajet do LA. Každopádně by ten jejich program mohl vyžadovat kněze, notáře a pojišťováka a mohli by to mít koncipované jako děti pohádkovou cestu. Nejprve si zajdi k notáři, tam dostaneš bonbónky a pak přes temný les k pojišťováku, pak ke knězovi a nakonec zas k pojišťováku přes les a notáři. Dnešní realita poloviny tradičních svazků.

Jenomže tyhle hnutí vznikají a ihned zanikají právě kvůli své přitažlivosti a absence zábavy. Už vidím to jejich stanové městečko a artefakty, které by v něm prodávali a kromě Mein Kampfu a trik s nazi symboly by jako opravdová nefalšovaná oslava mačo heterosexuality mohly být tak jedině penisové přívěsky nebo penisové sladkosti, ale to by si stejně žádný macho chlap nekoupil a cukrovou vatu v těchto barvách taky neuděláte. Třeba na další pokus dají něco lepšího.

Je červen, měsíc #PRIDEMONTH a k tomu 50let od Stonewallských nepokojů. 28. června 1969 v Stonewall Inn v sousedství Greenwich Village v Manhattanu v New Yorku došlo k policejní razii, která později přerostla v nepokoje a pouliční bitvy.

V 60tých letech 19století mělo ještě dvacet amerických států zákon o sodomii, která dovolovala kriminalizovat homosexuální chování a nejen to, jednalo se o zákony o sexuálních psychopatech, které podle chování a projevů umožňovaly justici odsuzovat neheterosexuální lidi na pět, deset let vězení a ve výjimečných případech také i na doživotí. V Pensylvánii a Kalifornii mohli být neheterosexuální lidé umisťováni až na doživotí do psychiatrických léčeben jako sexuální delikventi, ve kterých si procházeli léčbami za pomocí kastrací, lobotomií a elektrokonvulzivních a psychoanalytických terapií, jež daly za základ pozdějším konverzním terapiím (Katz, pp. 181–197.) (Adam, p. 60.) . V té době se věřilo, že lidé s odlišnou sexuální orientací nemají stejnou psychickou stabilitu jako ostatní jedinci a jsou proto pro společnost nebezpeční a mají za sebou více násilného jednání. Předpokládalo se, že většina sériových vrahů mohou být homosexuálové do té doby než psycholog Evelyn Hooker ve své knize The Adjustment of the Male Overt Homosexual tento mýtus vyvrátil. Americká psychiatrická asociace uvedla v roce 1952 homosexualitu do svého diagnostického manuálu a tím započala vlnu nesnášenlivosti.

O pár let později ještě v šedesátých letech nebylo moc podniků, kde by tolerovali LGBT lidi a tak se v baru v Stonewall Inn, který v té době vlastnila mafie, scházeli ti z nejchudších a úplně nejodsunutějších vrtstev LGBT lidí, mezi které patřili i translidé. Pro ostatní to byla spodina, byť tomu přecházelo předchozí sociálněpodmíněné vyloučení. Dámské šaty na lidech opačného pohlaví bylo považováno za nezákonné a města prováděla prohlídky, ve kterých bylo obviněno i mnoho univerzitních učitelů. Řádově tisíce homosexuálních lidí bylo ponižováno, obtěžováno, ocitlo se na ulici, neboť byli vyhozeni z práce a v horších případech končili v oněch psychiatrických léčebnách. Rok poté, co byla zařazena homoseualita mei duševní poruchy prezident Dwight Eisenhower podepsal zákon zakazující homosexuálům pracovat pro vládní instituce a jejich dodavatele. Společnost neúměrně zvyšovala frustraci vyloučených lidí vlastně kvůli ničemu, kvůli tomu, že existovalo silné stigma neheterosexuálních lidí.

V té době platilo pravidlo tří kusů dámského oblečení a když policie několikrát do měsíce před bary rozsvítila světla z aut a seřadila návštěvníky do jedné řady a zkontrolovala je, tak ti, co měli na sobě dámské šaty, byli rovnou zatčeni. Ostatní se obávali, aby se to nedozvěděli rodiny nebo zaměstnavatelé, aby pak neskončili na ulici. Ještě před Stonewallem přerostlo zatýkání v nepokoje v SanFrancisku v 24hodinové kavárně, ale to bylo nakonec potlačeno. Až zůstal jen jediný bar v New Yorku ve Stonewall Inn jako jediné útočiště LGBT lidí.

Onoho dne něco málo po půlnoci došlo k velké razii policie na tento bar ne moc velkých rozměrů. Jenomže to se však policii vymklo z ruky a už tak frustrovaní LGBT lidé začali klást odpor, který přerostl v třídenní místní nepokoje, které policie nezvládla a kterých se v ulicích po dalších několik dní zúčastnilo nakonec až dva tisíce LGBT lidí z okolí. Všude se začalo mluvit o právech neheterosexuálních lidí, píši neheterosexuálních, protože v té době byli všichni odlišní považováni pouze za „gay“ včetně transgenderů.

Přestože nepokoje neschvalovali všichni homosexuálové, hnula se tím celá USA k většímu prosazování občanských práv kupředu. Někteří homosexuálové dokonce byli spokojení i v takovéto době a to jen díky protekcím, které měli a něchtěli se jich vzdát na úkor práv ostatních, což ostatně lze vypozorovat i v každém režimu. Stonewallské nepokoje nebyly žádným vyvrcholením nějakého veřejného mínění nebo rozumového vývoje společnosti, pokud by tomu tak bylo, tak by i dnes byla považována homosexualita za trestnou bez nějaké změny, ale stalo se tomu kvůli nahromaděné frustraci lidí, kteří byli stigmatizovanou společností odsouváni mimo tuto společnost a až když byli v nouzi, začali se bouřit. Tlumil se tím potenciál jednotlivých lidí stejně tak, jako když ženy neměly volební právo. Města zaplavila hesla jako „gay power“ a „gay pride“ a veřejnost začala vnímat i ty menší rozdíly v podstatě člověka. O rok později po Stonewallských nepokojích se konal první Pride tehdy ještě nazývaný gay liberation day. Z další klasifikace nemocí byla po 26 letech homosexualita vyškrnuta z duševních poruch, protože přinášela do společnosti lidská utrpení ze své dávné zkušenosti s ohledem na vyvolaná stigmata. Po 50 letech a dvou revizích klasifikace nemocí navíc byla tento rok vyškrtnuta z duševních poruch i transsexualita.

Po 50 letech by tedy měl být tento #PRIDEMONTH oslavou začátku změn v destigmatizaci jak homosexuality tak i transsexuality. 29. června.

Pěkné vysvětlující video a ráda ho zařadím mezi dokumenty.

Dotazník o trestných činech z nenávisti a diskriminace FRA:

A málem bych zapomněla. Pokud máte rádi dotazníky a chcete upozornit na nějaký problém, který se vám stal, vyplňte dotazník FRA Agentury pro lidská práva u EU. Tato agentura analyzuje dodržování lidských práv v celé EU a nyní běží druhá vlna dotazování doposud největšího průzkumu o trestných činech z nenávisti a diskriminace, kterou zažívají LGBTI lidé v rámci celé EU: 93 000 LGBT osob. Dotazník také v češtině naleznete na adrese zde LGBTISurvey.eu

A z toho vychází i má prosba vůči jedné komentující osobě přeneseno na ostatní čtenáře, protože to platí všeobecně.

Pokud se vám něco nelíbí, můžete začít s osvětou jak uznáte za vhodné i mimo tento blog, pokud si myslíte, že to zde není dostatečně efektivní. Bohužel s tím nic víc neudělám, v ČR nežiji.

Měsíčně oslovuji 3tis. a více unikátních přístupů lidí(neplést s přístupy) s až 60tisíci článků přečtení a to zde mám blokaci robotů, kteří se tento blog snaží proscanovat celý a ne průběžně. Denně tedy firewall zablokuje až 10 takových IP a statistiky se tak mohou blížit realným číslům, což není až tak špatné, protože podle toho vím, že existují lidé, kteří pořád rádi čtou a nejen sledují youtube. Mít 3tisíce sledujících během jednoho měsíce, 15tis za půl roku a 40tis shlédnutí během jednoho měsíce je na psaný blog velmi dobré.

Prosím ale neshazuj úroveň tohohle blogu zahlcováním nespokojenými komentáři(když to napíši umírněně) a nekrm trolly a obzvlášť ne ty trans, které jsou víc tranny než kdokoliv jiný, jenom protože mají svoje diagnózy a mnohé jiné nosokomiální poruchy navíc, co chytly v sexuologických čekárnách. Vždyť si na tom akorát honí svoje ega. Chápu tvoje rozhořčení ale čím víc horší odsuzující komentář napíšeš tak je zde zároveň kontraproduktivní a navíc mne stavíš do role té špatné u všech nových návštěvníků, protože pro ně pod každým článkem nastává zmatek v tom, jestli je to, co zde píši skutečně pravda a jestli mi neodporuješ v kontextu. Komentuj, ne jako zaseklá gramofonová deska, ale objektivně. Také mám milión důvodů nesnášet Čechy(všeobecně), ale snažím se držet a doufám, že se něco v budoucnu změní. Veškeré své poznatky předávám skrze tento blog, nenič mi ho. Spíše bych ocenila nějakou spolupráci na zlepšování obsahu, třídění a zvýrazňování článků a některých témat apod. Vždyť se také můžeš zapojit a občas to děláš a upřímně jsem ani netušila, že to tu bude po letech takto rozsáhlé.

Veuillez recevoir l’expression de nos sentiments républicains.

Pěkná věta, kterou jsem se zde naučila. „Přijměte vyjádření našich republikánských postojů.“