Koupila jsem si knihu Francouzská poezie moderní doby a začala hltat verše uvnitř vepsané a tak nějak mne přitom cosi příjemně hřálo na duši, až se mi na rtech mojich po chvíli vykouzlil úsměv, po jednu či dvě vteřiny.

Najednou jako bych též stála v lotarinském kraji s tváří domýšlivou či uvězněna v Paříži, jen na dosah, o lepších verších přestala jsem snít, neb já je četla, před spaním zasněna sním a s nocí rychle usnu, na verše marně vzpomínám a když opět knihu otvírám, znovu čtu a znovu sním, víc než před spaním.

Městské krajiny
Paul Verlaine

V Paříži vězněn z příčin příliš mnohých věru
v těch horkých dobách, z věcí útěchu si beru,
jež mnoho nestojí a na dosah mi jsou,
na příklad z ulice, kde bydlím … pod střechou.
a z její primitivní jaksi podívané,
dík samozřejmé, sprostné dobrotě, jež vane
od prahu chudých lidí k sousedovu prahu
do jejich codenních a sbratřujících vztahů.

Napravo, nalevo čuchaje sady svistí
přec už jen zářijový vítr; rvavé listí
let divý napodobí ptáků šílených,
již ploší byli by, per rudozelených,
nad vřavou hádek, které sotva mnoho váží,
dělníků napilých po modrém víně v ráži,
když o křivé se slovo zkuráženi prou.

Své verše skládám tu a kouřím dýmku svou,
sám sprostný, rád se na ty sprostné byty divám,
a s nocí rychle usnu; a že vždycky snívám,
já lepší verše, bozi, verše lepší sním,
daleko lepší těch, jež psal jsem před spaním,
vášnivé, hluboké, jak voda ze skal třpytné;
v nichž nezakulhá nic, ba ani neklopýtne,
jež slávy veliké získají mému jménu,
– až nichž si procitna ni slůvka nevzpomenu.

Píseň
Gustave Kahn (Mosellanes)

Tam v lotarinském kraji
dub velký stojí v háji
a na něm ptáče čaruje,
když zazpívá, když zazpívá
tak silně, že kdo miluje,
sám a sám z lesa se vracívá
do dědiny, do dědiny,
a uchvácen tak září,
že i ta nejkrutější, i ta nejmoudřejší
se usměje před jeho domýšlivou tváří
po jednu či dvě vteřiny.

Tam v lotarinském háji
potůček mírný běží,
tak klidný, pěkný a svěží,
že nejmíň záletný hoch k němu nakloněn
tak statný, tak statný vzhled si dá,
byť z barchetu má čapku jen,
jak kavalír hned vypadá
tak vznešený, tak vznešený,
že krásky se na něj usmívají
po jednu či dvě vteřiny.

Tam v lotarinském háji
je zdvořilá ozvěna,
tak něžná a tak důvěrná,
že když jdou panny samy v lese,
jdou skromně a jistě nic neříkají,
cos dí jim v šepotu, cos dí jim v šepotu:
Nejsladší, nejkrásnější milý bude tu.
V sedmimílových botách přijde
či poštou přijede —
tu kráska usměje se
po vteřinu nebo dvě.

…aneb kolová sukně na milión způsobů.

Prvně jsem ráda, že jsem alespoň někoho inspirovala k tomu si pořídit nový šicí stroj a začít se šitím.

A tato kolová sukně je první výtvor čtenářky  na novém šicím stroji.

Nic si z toho nedělejte, pokud nemáte overlock. Pokud nešijete jen úplety, tak se dá bez problémů používat kombinace francouzského švu a téhle suprové patky, kterou používám na lemování šikmými proužky. Francouzský šev je super, protože nikde nejsou vidět nitě, šev se dá zevnitř přeložit a ještě jednou přešít, čímž se i látka zpevní. Patka, kterou jsem zmínila, smotává šikmý proužek přímo do přešívaného okraje.

Látka prochází prostředkem a ve výsledku je steh rovný a hladký. Je to šikovná hračka, ze které mám radost, i když se s ní dá šít šikmý proužek pouze jen do 7mm, což je na některé látky málo. Patka stála kolem 300Kč.

Už dlouho jsem si chtěla ušít šaty ve stylu padesátých let s odhalenými zády. Látku jsem měla už asi rok koupenou a nikdy mi na ně nezbyl čas. Tak jsem se do nich tento prodloužený víkend pustila a za dopoledne bylo hotovo. A mimochodem i ony mají také základ v kolové sukni, kterou jsem tažením nití ještě trochu nařasila a sešila s hořejškem.

Et c’est voila

Dopředu jsem vsadila krajkový zip, který se aplikuje vně.

a takto vypadají zezadu, zavazování za krkem a pas se taky zavazuje na mašli.

Pokud zavítáte k nám do Karlových Varů na Mezinárodní filmový festival a jste čtenáři tohoto blogu, tak určitě zavítáte na film jménem Dívka od belgického režiséra Lucase Dhonta, který s tímto snímkem letos získal v Cannes IFF cenu zlaté kamery.

Oficiální text k filmu:

Šestnáctiletá Lara žije pouze s otcem a malým bratrem. Snu stát se špičkovou baletkou je ochotná obětovat vše. Kromě náročného studia se Lara pokouší vyhrát ještě jeden obtížný boj – již od dětství ví, že se narodila do špatného těla. Přestože od rané puberty prochází hormonální terapií, na operativní (a z jejího pohledu definitivní) změnu pohlaví není její tělo, vytížené vrcholovým sportem, ještě připravené. Přes všechnu oporu okolí je Lara každý den bez nároku na odpočinek konfrontována sama se sebou, se svým tělem, se svými strachy i nadějemi.

Film můžete vidět ve dnech:

3.7. v 16:30 v Kinosálu Pupp a 7.7. v 15:30 v kině Čas.

Slyšeli jste toho …? Zvěřinu, myslím. Pozitivní zpráva, která dovede potěšit i naštvat zároveň je právě navrhovaná úprava §29 nového občanského zákoníku. Nechápu, proč se staří lidé se starými zvyklostmi vyjadřují k něčemu, čemu nerozumí a kde jim už dávno ujel vlak, byť stále setrvávají na pozicích, které jsou pro ně už jen spíše symbolické. I kariéra je totiž pomíjivá a někteří si to stále nechtějí přiznat. Tuto zprávu píšu až teď, jelikož při psaní tohoto blogu jsem závislá na svém volném času, ne že bych ji nezaregistrovala nebo ji chtěla nějak nezveřejňovat.

Návrh by měl vypadat takto:

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb. a zákona č. 303/2017 Sb., se mění takto:

1. V § 29 odstavec 1 zní:

„(1) Člověk, který dovršil dvanáct let a u něhož je trvalý nesoulad mezi duševním a zapsaným pohlavím v knize narození nebo jiné evidenci podle jiného právního předpisu, má právo na změnu pohlaví.“.

2. V § 29 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Pohlaví lze změnit osobním prohlášením před matričním úřadem. K prohlášení je třeba předložit potvrzení o tom, že je u člověka trvalý nesoulad mezi duševním a zapsaným pohlavím, které mu na žádost vydá lékař se specializovanou způsobilostí v oboru sexuologie nebo se zvláštní odbornou způsobilostí v oboru sexuologie. U člověka mladšího patnácti let je třeba, aby mu k učinění prohlášení udělil souhlas jeho zákonný zástupce.“

Velmi mne tato zpráva těší, že o tom někdo „uvažuje“, protože se týká i dětí prepubertálního věku a umožňuje jim plnou socializaci, aniž by je kdokoliv musel nutit do operace. Návrh umožňující změnu pohlaví již ve dvanácti letech se dá považovat za rozumný kompromis, který snižuje možnosti nepřátelského prostředí na základních školách. Dle zprávy NTDS je míra slovního otěžování vůči transgender lidem na školách 78% a míra fyzického napadení 35%. Přestože dle zprávy USTS jsou transgender lidé statisticky v průměru „chytřejší“ než zbytek populace a dokončují vysokoškolské vzdělání 1,4x častěji, právě situace na školách nutí mnoho lidí dříve přerušovat studia. Z těchto důvodů by tu měl být tlak na to, aby se hranice možností nepodmíněné změny pohlaví snižovala. Zatím to však není ani v parlamentu a je možné, že to je jeden z mnoha planých pokusů, kterého se akorát chytla média. Než by návrh prošel parlamentem a senátem je ještě velký kus cesty a není ani jasné, jakou by měl pak finální podobu. Se zprávou přišel portál ceska-justice.cz, který píše soukromá firma a není jisté, zda se skutečně o nějaký návrh jedná. Ministerstvo se k tomu myslím ani nevyjádřilo. Z těchto důvodu jsem ke zprávě, kterou jsem si v týdnu četla, byla spíše opatrná, než abych nad ní hned jásala.

Stigmatizace duševní nemocí:

K tématu ICD11 tu píšu neustále. Transsexualita zmizela z klasifikace duševních onemocnění.  Nyní v ní zůstaly pouze diagnózy, které byly dříve známé pod označením F64.9 a F64.2 a ty byly přesunuty do kategorie duševního zdraví. Nyní již záleží na jednotlivých zemích, jak rychlé budou v přijímání této nové klasifikace. U obou diagnóz je podmínka, že touha po změně pohlaví není předpokladem pro stanovení diagnózy.

Zatím je zde takové mezidobí temna, které některé zajeté struktury nebudou chtít přijmout. Např. psycholog Weiss se po mé poznámce, že transsexualita nebude již nemocí začal rozčilovat nad tím, že je to dílo transgender aktivistů apod. Zkrátka má na tom založený byznis. Pokud by však docházelo k stigmatizacím a nějakým excesům z řad zdravotnických pracovníků, navrhovala bych se odkazovat na vydávající organizaci klasifikace nemocí WHO Světovou zdravotnickou organizaci.

Zatím jsem se zmohla pouze na takové šaty níže, ale je to každou chvíli to moje šití čím dál tím lepší. Že už jsem o level výš se dá poznat na tom, že už mne nikdo za to, co si ušiju, nechválí. No nechválí mne nikdo, protože si všichni myslí, že je to kupovaný. To je v háji a já se s tím takhle pracně dělám. Stříhám, šiju, zažehluju, pářu, přešívám, zažehluju a ono už nic za to. Ale už se pomalu tomu haute couture blížím. Nakoupila jsem si samé krásné látky a doplňky a nedá mi to přetvořit z nich ještě něco krásnějšího.

Po minulým perným měsíci, který jsem po nocích trávila v práci, jsem si už potřebovala odpočinout. Jo zkrátka když se rozsype Raid, tak je o zábavu postaráno. Na dovolené v Paříži jsem si vůbec neodpočinula a bolely mne nožky jako…z toho chození. Do toho ještě v druhé práci přišli, že chtějí změnit poskytovatele internetu a všechny služby na serverech včetně firewallu a třech VPNek se musely převést. Takže jsem tam zas byla i o víkendu. Do toho jsem ještě dělala jeden eshop pro biofarmu a musela jsem tam vyřešit pár složitých věcí. S ním se taky dole pochlubím. Zkrátka jsem se cítila tak zpráskaná a do toho mi malá říká, když jsem ji vezla do školy: „Domí, kolik máš v tý práci peněz? Máš…???“ „Jó to mám.“ odpovídám ji. „Tak to chci taky dělat, to mi stačí a navíc ty máš tak pohodovou práci, hlavně do tý práce nemusíš jít a můžeš si zůstat doma.“ Nevidí, co všechno za tím je a že člověk, který zůstane doma, musí mít taky dost motivace se k práci donutit a neprokrastinovat. „Tak se musíš dobře učit a neflákat to“ alespoň zkouším ji nějak motivovat v učení a v duchu si říkám, jak já občas potřebuju vypnout ty internety, zavřít notebook a telefon. Občas si říkám, že bych se mohla na chvíli zbavit i auta(první rok a mám 30tis za sebou), ale to už je těžší než jen vypnout internet, páč jsem zlenivěla. To už je snazší si zajet na brusle a najet na nich 20km, ale autem, jak jinak. A do toho všeho, aby toho nebylo málo jsem se starala o dvě malá koťátka. No podívejte, to je ňuňatý.

Nakonec jsem je tento víkend došila a ještě si byla i zabruslit, i když jsem ještě včera pozdě do noci seděla na terase a nastavovala server vzdáleně. Šití je pro mne taková příjemná zábava, při které mohu skoro vypnout mozek, spíš při něm používám tu kreativnější část a ne tu logicky myslící. Někdy se přistihnu v obchodě, že ještě pořád přemýšlím, když jdu z práce a že ten mozek jede setrvačností na plné obrátky a snaží se něco vymyslet. Proto je pro mne šití jeden z velkých relaxů, u kterých si odpočinu.

detail…

a nakonec se musím pochlubit ještě s eshopem pro jednu biofarmu, která používá oběrná místa a rozvozové dny.

a já už zas potřebuju dovolenou…

Terka sdílela pěkné povídací video u Dany Morávkové. Přestože to mohlo být ještě trochu více na osvětovější a odbornější úrovni, je to cíleno spíše na čtenáře novinky.cz a bulváru „pro nezasvěcené“. Sdílím to však zde z jednoho důvodu: všimněte si, jak se Hance pokaždé vždycky rozsvítí oči, když odpovídá na otázky, kde si myslí, že transgender lidem pomáhá.

Mnozí z vás, kteří občas kouknou na můj twitter zaznamenali, že jsem byla se svou drahou polovičkou na dovolené v Paříži…

…ale než se do Paříže dostanu, musím informovat o tom, že Evropská unie již přijala novou revizi klasifikace nemocí ICD11 a o změnách velmi pečlivě informuje na svých stánkách europa.eu. Nic už nezmění na tom, že transsexualita je již vyškrtnutá z duševních onemocnění a navíc již mezi onemocněními není vůbec. Následovat bude jen překlad do jednotlivých jazyků a přijmutí nové klasifikace.

Miluju Francii a miluju Paříž. Je to přeci to nejúžasnější místo na světě. Nikde jinde nenajdete místo, kde na jednu stranu na vás bude ze všech stran dýchat bohatá a skvostná historie nejen ze všech těch staveb nebo ze zámků na Loiře a na druhou stranu jsou přitom ve skutečnosti Pařížané tak skromní. Skromní z našeho pohledu, bohatí jsou však svým životním stylem. Jak bylo krásné s nimi relaxovat u fontány v Louvru, alespoň na chvíli jako všichni ostatní místní poobědvat na trávníku před invalidovnou, nadýchat se jedinečné atmosféry farmářských trhů, hodně moji cynickou duši nadchly zahrady zámku Vaux le Vicomte a když si vzpomenu na to jejich zvučné „bon jour“, kdykoliv vejdete do nějakého krámku…Oh là là

Všechno to vyplývá z historie, protože Francie sice zažívala jak velmi bohatá období, tak byly i doby, kdy se museli obyvatelé velmi uskromňovat, což se zároveň odráželo na jejich životním stylu nebo například na stylu oblékání, který je velmi jednoduchý, ale zároveň i velmi elegantní. Mohla jsem se o tom sama přesvědčit při své návštěvě Versailles a ještě ráno, než jsem vycházela z hotelu, jsem si říkala, že tohle je přesně to, co zde na sobě mít chci, šedorůžovou kombinaci, nic moc extra, co by vyčnívalo. V jednom obchůdku mne však zastavil jeden francouz a řekl lámaně: „I like your design“…následovala pochvala už ve francouzštině, že jsem sladěná od zdola až nahoru odplněná o ruční gestikulaci a pak jedna nejznámější fráze, že jsem „trés chic“. Možná to říkal každé druhé, jen aby zvýšil tržby, mne to rozhodně potěšilo a zvýšilo sebevědomí. Přeci jen tohle nezažijete nikde jinde na světě. Jestli tedy chcete tento pocit zažít a být „trés chic“, rozhodně jeďte do Paříže.

Prošla jsem si nákupního průvodce, kde máte všechny obchody na hlavních třídách, nakoupili jsme si parfémy z muzea parfémů, ochutnaly sýry a vína. Zažila jsem Paříž ne jen z Eiffelovky, ale ještě úžasnější pohled na ni je ze skleněné terasy mrakodrapu Montparnasse nebo pod bazilikou Sacre coeur na Montmartru. Tam si teprve uvědomíte, že se do Paříže musíte zas znovu vrátit a že ji vlastně ani celou neznáte. Ač byl program plně nabitý a já uléhala s únavou, vděčím své drahé polovičce za příjemně strávený týden, který mi dodal energii, po které jsem prahla dlouhou dobu před tím.

A tak dál přemýšlím, jak být Pařížankou v tom svém hektickém světě, kde žiji.

Paris, je t’aime…

PS: Dokonce se mi stala taková jedna úsměvná věc týkající se být transgender tedy transgenre. Seznámili jsme se s jedním mladším párem z Česka a když jsem čekala před toaletama v nové moderní čtvrti La Defense a kolem se rozhlížel mladík od slečny, který také na ni čekal před toaletami, najednou přišel ke mne a říká: „Hele, vidíš tu holku za mnou?“ A já že ne, že je otočenej do davu a tam nevidím nikoho zvláštního. „Podívej se do drogérie, támhle.“ Hned jsem pochopila situaci, protože prodavačka byla zcela jistě před přeměnou. „To je normálně kluk…“ říká a bylo znát, že tohle vidí asi poprvé. Mne však nějak trochu zamrazilo, abych to také na sobě nedala znát a jen jsem odvětila, že takové věci se stávají a není to nic neobvyklého. Trochu zakroutil hlavou, že to nechápe, ale nijak se nevyjadřoval. Do hodně zvláštní situace jsem se dostala.

Jinak moje oblíbená transgenre youtuberka je Laura Badler, která má taková hodně pěkná a vysvětlující videa. Pokud chcete, tak u ní se také můžete inspirovat, jak být tres chic.

Posledních deset let jsme svědky mnoha snah o destigmatizaci transgender lidí v souvislosti s psychiatrickou diagnózou. Během pouhých posledních padesáti let se podařilo psychiatrům zařadit transsexualitu mezi duševní onemocnění do svého manuálu DSM(platí pouze pro USA) a ICD a zároveň během této relativně krátké doby museli tito samí psychiatři dojít zároveň k opačnému závěru, že se o žádné onemocnění nejedná, neboť se jim za tuto dobu nepodařilo onemocnění prokázat, případně jej spolehlivě léčit.

Pojďme si tuto nápravu odstranění stigmatizace projít chronologicky. Podle následující tabulky vyplývá, že zařazení transsexuality do mezinárodní klasifikace nemocí ICD-9 roku 1975 předcházelo v roce 1968 zařazení do DSM-diagnostického a statistického manuálu vytvořeného americkými psychiatry. V polovině minulého století převládal mezi některými psychiatry názor, že homosexualita s transsexualitou se dají léčit psychoanalýzou, kdy stačí najít hluboce zakořeněnou příčinu někde v dětství a tu pak pomocí psychoanalýzy odblokovat a přivést zpět do heteronormativního stavu. V padesátýh letech se také začal vyvíjet směr Johna Moneyho, že pohlaví se dá v dětství naučit, z čehož se nakonec stal největší gender podvod století.

V té samé době začal John Money léčit sexuální devianty ženskými hormony estrogenem a stejně tak německý psychiatr Gunthner Dörner oživoval biologický původ homosexuality, který též léčil estrogeny, což bylo o mnoho šetrnější než elektrošoky v tehdejším Československu. I přestože v době 1967 byla transsexualita zařazena do index medicus a byla odlišena od travestismu napříč Hirschfeldem, že transsexualita je jen pouhá podmnožina travestismu, byla to hlavně zároveň doba plná omylů. Pomineme-li některé psychoanalytické protesty např. Ostowa či Wiedemanna nebo zneužívané informace v některých studiích Wordena či Marsche, vznikají některé studie, které dokonce transsexualitu patologizují – Pauly Ira. Transsexualita má být dokonce klam a paranoia, která ovlivňuje tělesný vzhled či je ovlivněná feminizací matek dle Stollera. Mnoho autorů studií dovedli obhajovat své závěry max. pouhé roky, jako již zmíněný Pauly Ira, jež po dvou letech svou teorii vzdal, naopak Stollerovi, který se zasloužil o zařazení transsexuality do DSM, vydržela teorie mateřské feminizace až do roku 1975, což je ještě před téměř čtyřiceti lety, kdy psychiatři zastávali podobný názor. O něco později v 1983 s Flemmingem převládal vědecký názor, že transsexualita je jen pouhým projevem centralizované homofobie vůči homosexuálům. Transsexualita se v té době stala fenoménem, o kterém psalo mnoho vědců a kliniků. Nedivme se, že s takovými názory se transsexualita dostala jak do DSM, tak i do ICD mezinárodní klasifikace nemocí. Už tyto samotné vědecké kapacity, které jsem zde zmínila, napovídají, jak toto rozhodnutí bylo mylné.

Vztah mezi psychiatrickou diagnózou a stigmatizací si začalo uvědomovat stále více lidí v této oblasti. Stačilo položit základ některým nebezpečným léčebným metodám jakými jsou např. konverzní terapie(homosexualita a transsexualita) a pak už jen v souvislosti s církví a vědeckými poznatky často tito odborníci rozhýbali nenávistné monstrum, které se setrvačností táhlo ještě po řadu let dál a kterého se chopili vědci a církevní aktivisté pracující např. pro Johns Hopkins. Vědecké poznatky sloužily jako prostředek k odmítání a byly využívány a spíše zneužívány jako orná půda pro hejty stejně tak jako je jím dnes internet. Všimněte si, že mezi teorií mateřské feminizace Stollera(1970-75) či teorie Moneyho s Greenem o naučeném pohlaví(1969) a prvními snahami o upuštění APA(americké psychiatrické asociace) od stigmatizace 1987 je rozdíl pouhých 18let navzdory tomu, že transsexualita je popisována už z dávných dob.

Schopnost popsat svůj problém není důležitá jen v případech uvědomění si sama sebe a následného comingoutu, ale i v boji se stigmatizací. V tu dobu vzniká důležitá perspektiva skládající se ze čtyř bodů:

a) jestliže transsexualita není duševní nemoc a
b) člověk se dovede oprostit od radikálních názorů církve zakazující transsexualitu
c) a zároveň sekulární demokracie odděluje církev od svobody lidí
d) a zároveň jsou lidé schopni fungovat jako produktivní občané
tak co je špatného na tom, že jste transgender?

Vzhledem k tomu, jak důležitý cíl pro homosexuály bylo odstranění homosexuality z klasifikace DSM, stejný cíl se dlouho hledal i pro transgendery, přestože je tato skupina relativně ještě menší. K tomu se připojili navíc různé země a organizace. Komisař Evropské rady pro lidská práva v roce 2009 a Evropský parlament roku 2011 zaujali silná stanoviska a usnesení Evropského parlamentu odsuzuje myšlenky, že ještě dnes je homosexualita a transsexualita považována za duševní onemocnění. V roce 2010 vyzvala WPATH k depatologizaci transsexuality a v témže roce podskupina účastníků průzkumu DSM5 GID čítající 201 organizací zaujala postoj k vyškrtnutí transsexuality z duševních onemocnění(55,8%), přičemž široká shoda byla v její revizi pojmenování, tak aby docházelo k minimalizaci stigmatizace transgender jedinců(Vance a kol. 2010) tím, že existuje obecný konsensus duševně nemocných lidí a jedná se o sociální problém napříč kulturami.

Do platné revize mezinárodní klasifikace nemocí ICD11 Světové zdravotnické organizace WHO zbývá po čtyřech letech do finále již jen pouhý měsíc. Poté v ní již zbude genderový nesoulad u dospělých a u dětí, přičemž pouhá touha po změně pohlaví nebude kritériem pro stanovení diagnozy(revidovaná obdoba F64.9) Psychiatři orientující se na transsexualitu se po ICD 11 budou nejspíš muset orientovat na hraní počítačových her(nová diagnoza v ICD11) a co vy víte, třeba za pár let budou vznikat skupinky hráčů a lidí žijící v online světě, kteří si budou stěžovat na to, že je okolí diskriminuje jako nezačlenitelné asociály a za dvacet let, až bude virtuální úplně téměř všechno, si budeme říkat, jak jsme byli hloupí. Nicméně teď se mi to zatím jeví jen jako dobrý antihejt proti hejterům v online světě.

Zajímá vás, co vlastně místo diagnózy bude, když většina transgender lidí potřebuje mít zajištěn přístup k HRT a SRS?

(Poslední úprava 29.4.2018)

Podle nápovědy k ICD11, která byla postupně doplňována by se veškeré požadavky transgender lidí směřující k společenskému přeřazení měly označovat novou diagnózou QB8Y, jež znamená „Kontaktování poskytovatele zdravotnických služeb pro jiné specifické chirurgické zákroky“

Pod touto kapitolou jsou popsány všechny stavy, kdy člověk musí navštívit zdravotnické zařízení, aniž by byl nemocný nebo zraněný. To může být buď např. při očkování nebo při darování krve apod. nebo je v tomto případě přítomna nějaká okolnost či problém, který ovlivňuje zdraví člověka, ale samo o sobě se přímo o nemoc nejedná. Tato definice je velmi přesná a učitě se v ní nalezne vícero translidí, neboť ne všichni transgender lidé se považují za duševně nemocné(s nadsázkou).

Tak jsem se po dlouhé době dostala k šití, protože jsem měla problémy s krční páteří a nedalo se sedět ani u počítače natož u šicího stroje. Často teď musím jezdit autem směrem Ústí a Kraslice a to mému zlepšení nijak nepomáhalo, dokonce ani prášky od neurologa, po kterých mi bylo spíše ještě víc zle. Co mi ale nakonec pomohlo byla koňská mast z 25 bylin, která potlačila bolest a mohu konečně fungovat. Zlatá příroda okolo nás, jaké dobré věci nám poskytuje.

Kromě toho, že jsem včera ušila další potah na tiskárnu do kamenolomu, kde to rozhodně potřebují, jsem si sedla k šicímu stroji a dnes odpoledne jsem si ušila tyhle trikošaty z úpletu. Do té látky jsem se zamilovala.

A níže je jak vypadá střih. Je kreslený podle knihy „Střihněte si na šaty“ od Lenky Velebové, která obsahuje pouze střihovou manipulaci s různými náměty, tak ji velmi doporučuji. Podle ní si vytvoříte spoustu střihů samy. Prodloužila jsem střih na triko a přidala kapuci. Možná asi ještě došiju venkovní kapsy, ale to si ještě rozmyslím, jestli se do toho pustím.

Opona se otevírá a v jedné z nejznámějších světových oper Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba z roku 1786 si mladý páže Cherubin nemůže vybrat mezi hraběnkou, komornou a zahradníkovo dcerou. V dámských šatech za něj obvykle vystupuje mezzosopranistka, která klame hlasem i tělem, diváci jsou však již s touto nekonvekčností velmi dobře předem seznámeni, vždyť přeci v dobách dřívějších v Monteverdiho operách hrály nasupené chůvy výhradně muži, a tak tuto skutečnost přijímají se všemi aspekty, které se ke hře váží a nemusí tak přemýšlet nad tím, jestli je Cherubin transgener nebo ne. Sama antika nás tesala do mramoru a bronzu, že navzdory tisícům let jsme zůstali v povědomí až do dnešní doby, kdy to stále operní publikum vůbec nijak nepřekvapuje. V novodobých inscenacích dokonce Cherubinovi nadbíhá učitel hudby Basileo a tak přes svůj předem neurčitý gender láme také mnohé homosexuální představy, bodejť by ne, když veškerá tělesa ovládají homosexuální ilumináti a nepustí mezi sebe ani Annu Netrebkovou(Putinovu přítelkyni, té se jen tak vysmáli). Cherubin však ve zmatku, který do hry vnáší ve snaze vážně míněných vyznání lásky těm nesprávným osobám pokaždé zvolává:

Non so piu cosa son cosa faccio or di foco, ora sono di ghiaccio … ogni donna cangiar di colore ogni donna mi fa palpitar…

Nevím sám, co dělám, že se chvěji, chvíli lkám, chvíli zas jen se směji, cítím půvab i žár každé krásky, jen ji shlédnu, hned láskou jsem jat hned láskou jsem jat. Slůvko“láska“ mě dojme a vzruší, pouhé slůvko to bouří mi v duši, šeptám a mluvím jen o ráji lásky, stále toužím, stále nevím, co vše mám lásce dát. Rád o té lásce snívám, rád o ní stále zpívám i říčce, háji, lesu i snítce, růži, vřesu, leč náhlé větru vání mé marné lásky plání odnese k dálavám, odnáší k dálavám.

Jakmile chytnete refrén, tak se této árie jen tak v hlavě nezbavíte a ještě větší zmatek v hlavě vám udělá Matthew Bourne se svým pojetím Labutího jezera od Tchaikovského, vlastně se od dětských snů a velkého strachu malých očí hry Louskáčka též od Tchaikovského dostanete až k pohrávání si s vlastní identitou a orientací hry pro dospělé, nebo tomu bylo spíše historicky naopak? Od pětihlavé myší saně se přechází v pozadí symfonické hudby přes transgender tetičku, z níž vylézají z pod sukně děti a vítají Kláru a Fritze za svým poznáváním národů při jedné z nejúžasnějších nocí během roku. Píše se však ale rok 1891 a nevíte, co si máte vlastně myslet, různí xenofóbní prognostici by v té době předpovídali, že lidstvo degeneruje a do roku 2018 ještě třikrát vymře, ale novodobé Labutí jezero popírá už všechny konvence, které stejně jak v baletu tak v opeře nikdy nevznikly. Můžete mluvit o pádu antiky jak chcete, avšak balet a opera s námi stále zůstávají, vlastně pokud jako dítě máte strach z myší, které mají navíc pět hlav, pak jako dospělý princ se comingoutu nevyhnete a můžete se opíjet do němoty, jak chcete. Opera a balet není jen o hercích a herečkách, dětech a dospělácích a kdo má jakou roli nebo nosí jakou masku, je to vše jen o pocitech, o štěstí, o strachu, o bolesti, o odvaze…o našich i vašich pocitech, které stejně tak zažíváme při našich comingoutech. Sama mám velmi ráda jak Louskáčka tak i Bournovo Labutí jezero.

Intermezzo

Pár pokusů bylo. Z mezzosopránu do tenoru také, lze si přečíst něco o transgender zpěvákovi Holden Madagame, ale to jaksi není pořád ono. Něco málo toho zkusila Brenna Sinclairé, která si zahrála během své tranzice hlavní roli muzikálu Carmen.

Mon amour, je sais que tu m’aimes aussi.Tu as besoin de moi. Tu as besoin de moi danus ta vie. Tu ne peux plus vivre sans moi. Et je mourrais sans toi. Je tuerais pour toi.

…

Pro tebe i zabiju(pro umění myšleno) si však nejvíc myslí Lucia Lucas, transgender zpěvačka, která pro rok 2019 obsadí roli Don Giovaniho v opeře v Tulse.

Mám v úmyslu dobýt svět barytonu, chci interpretovat co nejvíce maskulinní role a sama sebou zůstat v zákulisí. Chci, aby ty nejkonzervativnější domy na světě neměly jinou možnost než se zapojit.

Takto skromné přání, srovnatelné s postavením se celé pětihlavé myší gardě, má už dávno za sebou členka pevěckého sboru Bádenského státního divadla v Karlsruhe, jež samozřejmě má za sebou tak významné role jako jsou Biterolfa z Tannhäuserova, Fasolta z Prstenu Nibelungova, Marcella z La bohème a Escamillu z Carmen. Z výše zmíněného Don Giovanniho hrála Leporellu a nyní tedy příští sezóna není ani žádným překvapením. Jenomže překvapením pro některé je to, že mužské role stále pořád zpívá jako muž. Pro lidi, kteří se v opeře a baletu pohybují to až zas tak k uvedeným souvislostem žádné překvapení vlastně ani není. Ti přemýšlí nad jinými věcmi než je jen pouhé pohlaví. A tak pokud pořád váháte, tak vás tímto zvu.

a nakonec je to vlastně každého jeho cesta