Hnutí Nesehnutí, které funguje už 22 let a podporují jej osobnosti jako např. Jolana Navrátilová či kickboxer Honza Müller, přišlo se svým manuálem pro školky, které chtějí nějakým způsobem rozšířit rozhled dětí ve svých zařízeních. Manuál se jmenuje „Školka pro mě – Jak si užít školku zábavně a citlivě“ a je rozdělený do několika metodických listů, které se věnují čtyřem tématům, mezi něž patří práce s emocemi za pomocí příběhu dinosaura Alexe, další téma se soustředí na lidské tělo a je koncipováno i jako prevence násilí, třetí téma se týká různorodosti lidí a skupin mezi něž patří také i translidé, čtvrté pak z toho vyplývajících rozmanitých rodin, ze kterých děti pocházejí za pomoci příběhu. Cílem je pak v dětech nepotlačovat odpor vůči rozmanitým lidem.

Mezi lidmi mohou být různé osoby, které třeba nosí brýle, mohou mít jinou národnost, např. vietnamskou, nebo že i ženy mohou být matematičkami či astrofyzičkami, kluci s dlouhými vlasy, kluci co se cítí být holkami nebo že slavní sportovci mohou být gayové.

Ke stažení zde

Honza Müller: „Dobře vím, že v každém boji je potřeba podpora – ať už je to boj proti ničení přírody, rasovým a genderovým předsudkům, za práva zvířat, nebo boj v ringu. Proto podporuji NESEHNUTÍ.“

Určitě jste v poslední době zaznamenali, že se heterosexuální lidé cítí být také frustrováni tím, že je jejich heterosexualita opomíjena a utlačována do pozadí a že mnoho heterosexuálních lidí skrze to není schopno nalákat dostatečně jiné samičky či si s nimi udržet takový vztah, který by mohl vést k pravidelné kopulaci, protože nejen dle české sexuologie a katolické církve lidé degradovali na zvířátka a hlavně za to mohou menšiny, než kdo jiný samozřejmě. Ale jde skutečně jen o heterosexualitu na těchto akcích nebo o pokus se vyhranit k extrému a považovat to za jakýsi druh svobody? Jak to asi na takovém heterosexuálním prajdu vypadá? Detroit 2019, 8.6. 2019, jsme v roce 2019?

Nicméně na koblihovém idnesu už vyšlo pár oslavných blogů těchto průvodů, protože někteří češi se toho museli chytit a zidealizovat si to.

Na toto téma se mi líbilo pojednání Nikol Šubrtové z Lui.cz.

Proč mají organizátoři pochodu a jejich příznivci tendenci parodovat myšlenky tolerance, která směřuje vůči všem právě bez ohledu na orientaci, věk či barvu pleti, to je vlastně celkem otázka. Čím jsou přesně heterosexuálové utlačováni, to není jasné, zda samým požadavkem nenapadat homosexuály jen pro jejich orientaci či třeba tím, že jednou ročně mohou ve městě vidět karnevalový LGBT pochod, kam jsou zváni. Těžko říci…

Nic hlubšího v tom vážně nečekejte.

Už mají i svou vlajku. Sice je to Straight pride vlajka hnutí, co existuje zatím 0,4 roku, je spíchnutá horkou jehlou, ale všimněte si, že si zastánci tradic vybrali teplé jemné odstíny barev. Ptám se proč vybrali zrovna teplé barvy? Na heterosexuální vlajce to vůbec nechápu.

Tohle jsou chladné barvy. Tak už pro ně vlajku máme, nechala jsem se inspirovat tou, co nesli v průvodu, ta se jim bude určitě líbit víc. A je na řadě jim pomoct s programem pro after-pride, máte někdo nějaký nápad? Mne toho moc nenapadá, protože tihle lidi moc na pikniky v parku nejsou a jestli chtějí potvrdit rychlosvazek, tak se mohou opít a zajet do LA. Každopádně by ten jejich program mohl vyžadovat kněze, notáře a pojišťováka a mohli by to mít koncipované jako děti pohádkovou cestu. Nejprve si zajdi k notáři, tam dostaneš bonbónky a pak přes temný les k pojišťováku, pak ke knězovi a nakonec zas k pojišťováku přes les a notáři. Dnešní realita poloviny tradičních svazků.

Jenomže tyhle hnutí vznikají a ihned zanikají právě kvůli své přitažlivosti a absence zábavy. Už vidím to jejich stanové městečko a artefakty, které by v něm prodávali a kromě Mein Kampfu a trik s nazi symboly by jako opravdová nefalšovaná oslava mačo heterosexuality mohly být tak jedině penisové přívěsky nebo penisové sladkosti, ale to by si stejně žádný macho chlap nekoupil a cukrovou vatu v těchto barvách taky neuděláte. Třeba na další pokus dají něco lepšího.

Je červen, měsíc #PRIDEMONTH a k tomu 50let od Stonewallských nepokojů. 28. června 1969 v Stonewall Inn v sousedství Greenwich Village v Manhattanu v New Yorku došlo k policejní razii, která později přerostla v nepokoje a pouliční bitvy.

V 60tých letech 19století mělo ještě dvacet amerických států zákon o sodomii, která dovolovala kriminalizovat homosexuální chování a nejen to, jednalo se o zákony o sexuálních psychopatech, které podle chování a projevů umožňovaly justici odsuzovat neheterosexuální lidi na pět, deset let vězení a ve výjimečných případech také i na doživotí. V Pensylvánii a Kalifornii mohli být neheterosexuální lidé umisťováni až na doživotí do psychiatrických léčeben jako sexuální delikventi, ve kterých si procházeli léčbami za pomocí kastrací, lobotomií a elektrokonvulzivních a psychoanalytických terapií, jež daly za základ pozdějším konverzním terapiím (Katz, pp. 181–197.) (Adam, p. 60.) . V té době se věřilo, že lidé s odlišnou sexuální orientací nemají stejnou psychickou stabilitu jako ostatní jedinci a jsou proto pro společnost nebezpeční a mají za sebou více násilného jednání. Předpokládalo se, že většina sériových vrahů mohou být homosexuálové do té doby než psycholog Evelyn Hooker ve své knize The Adjustment of the Male Overt Homosexual tento mýtus vyvrátil. Americká psychiatrická asociace uvedla v roce 1952 homosexualitu do svého diagnostického manuálu a tím započala vlnu nesnášenlivosti.

O pár let později ještě v šedesátých letech nebylo moc podniků, kde by tolerovali LGBT lidi a tak se v baru v Stonewall Inn, který v té době vlastnila mafie, scházeli ti z nejchudších a úplně nejodsunutějších vrtstev LGBT lidí, mezi které patřili i translidé. Pro ostatní to byla spodina, byť tomu přecházelo předchozí sociálněpodmíněné vyloučení. Dámské šaty na lidech opačného pohlaví bylo považováno za nezákonné a města prováděla prohlídky, ve kterých bylo obviněno i mnoho univerzitních učitelů. Řádově tisíce homosexuálních lidí bylo ponižováno, obtěžováno, ocitlo se na ulici, neboť byli vyhozeni z práce a v horších případech končili v oněch psychiatrických léčebnách. Rok poté, co byla zařazena homoseualita mei duševní poruchy prezident Dwight Eisenhower podepsal zákon zakazující homosexuálům pracovat pro vládní instituce a jejich dodavatele. Společnost neúměrně zvyšovala frustraci vyloučených lidí vlastně kvůli ničemu, kvůli tomu, že existovalo silné stigma neheterosexuálních lidí.

V té době platilo pravidlo tří kusů dámského oblečení a když policie několikrát do měsíce před bary rozsvítila světla z aut a seřadila návštěvníky do jedné řady a zkontrolovala je, tak ti, co měli na sobě dámské šaty, byli rovnou zatčeni. Ostatní se obávali, aby se to nedozvěděli rodiny nebo zaměstnavatelé, aby pak neskončili na ulici. Ještě před Stonewallem přerostlo zatýkání v nepokoje v SanFrancisku v 24hodinové kavárně, ale to bylo nakonec potlačeno. Až zůstal jen jediný bar v New Yorku ve Stonewall Inn jako jediné útočiště LGBT lidí.

Onoho dne něco málo po půlnoci došlo k velké razii policie na tento bar ne moc velkých rozměrů. Jenomže to se však policii vymklo z ruky a už tak frustrovaní LGBT lidé začali klást odpor, který přerostl v třídenní místní nepokoje, které policie nezvládla a kterých se v ulicích po dalších několik dní zúčastnilo nakonec až dva tisíce LGBT lidí z okolí. Všude se začalo mluvit o právech neheterosexuálních lidí, píši neheterosexuálních, protože v té době byli všichni odlišní považováni pouze za „gay“ včetně transgenderů.

Přestože nepokoje neschvalovali všichni homosexuálové, hnula se tím celá USA k většímu prosazování občanských práv kupředu. Někteří homosexuálové dokonce byli spokojení i v takovéto době a to jen díky protekcím, které měli a něchtěli se jich vzdát na úkor práv ostatních, což ostatně lze vypozorovat i v každém režimu. Stonewallské nepokoje nebyly žádným vyvrcholením nějakého veřejného mínění nebo rozumového vývoje společnosti, pokud by tomu tak bylo, tak by i dnes byla považována homosexualita za trestnou bez nějaké změny, ale stalo se tomu kvůli nahromaděné frustraci lidí, kteří byli stigmatizovanou společností odsouváni mimo tuto společnost a až když byli v nouzi, začali se bouřit. Tlumil se tím potenciál jednotlivých lidí stejně tak, jako když ženy neměly volební právo. Města zaplavila hesla jako „gay power“ a „gay pride“ a veřejnost začala vnímat i ty menší rozdíly v podstatě člověka. O rok později po Stonewallských nepokojích se konal první Pride tehdy ještě nazývaný gay liberation day. Z další klasifikace nemocí byla po 26 letech homosexualita vyškrnuta z duševních poruch, protože přinášela do společnosti lidská utrpení ze své dávné zkušenosti s ohledem na vyvolaná stigmata. Po 50 letech a dvou revizích klasifikace nemocí navíc byla tento rok vyškrtnuta z duševních poruch i transsexualita.

Po 50 letech by tedy měl být tento #PRIDEMONTH oslavou začátku změn v destigmatizaci jak homosexuality tak i transsexuality. 29. června.

Pěkné vysvětlující video a ráda ho zařadím mezi dokumenty.

Dotazník o trestných činech z nenávisti a diskriminace FRA:

A málem bych zapomněla. Pokud máte rádi dotazníky a chcete upozornit na nějaký problém, který se vám stal, vyplňte dotazník FRA Agentury pro lidská práva u EU. Tato agentura analyzuje dodržování lidských práv v celé EU a nyní běží druhá vlna dotazování doposud největšího průzkumu o trestných činech z nenávisti a diskriminace, kterou zažívají LGBTI lidé v rámci celé EU: 93 000 LGBT osob. Dotazník také v češtině naleznete na adrese zde LGBTISurvey.eu

A z toho vychází i má prosba vůči jedné komentující osobě přeneseno na ostatní čtenáře, protože to platí všeobecně.

Pokud se vám něco nelíbí, můžete začít s osvětou jak uznáte za vhodné i mimo tento blog, pokud si myslíte, že to zde není dostatečně efektivní. Bohužel s tím nic víc neudělám, v ČR nežiji.

Měsíčně oslovuji 3tis. a více unikátních přístupů lidí(neplést s přístupy) s až 60tisíci článků přečtení a to zde mám blokaci robotů, kteří se tento blog snaží proscanovat celý a ne průběžně. Denně tedy firewall zablokuje až 10 takových IP a statistiky se tak mohou blížit realným číslům, což není až tak špatné, protože podle toho vím, že existují lidé, kteří pořád rádi čtou a nejen sledují youtube. Mít 3tisíce sledujících během jednoho měsíce, 15tis za půl roku a 40tis shlédnutí během jednoho měsíce je na psaný blog velmi dobré.

Prosím ale neshazuj úroveň tohohle blogu zahlcováním nespokojenými komentáři(když to napíši umírněně) a nekrm trolly a obzvlášť ne ty trans, které jsou víc tranny než kdokoliv jiný, jenom protože mají svoje diagnózy a mnohé jiné nosokomiální poruchy navíc, co chytly v sexuologických čekárnách. Vždyť si na tom akorát honí svoje ega. Chápu tvoje rozhořčení ale čím víc horší odsuzující komentář napíšeš tak je zde zároveň kontraproduktivní a navíc mne stavíš do role té špatné u všech nových návštěvníků, protože pro ně pod každým článkem nastává zmatek v tom, jestli je to, co zde píši skutečně pravda a jestli mi neodporuješ v kontextu. Komentuj, ne jako zaseklá gramofonová deska, ale objektivně. Také mám milión důvodů nesnášet Čechy(všeobecně), ale snažím se držet a doufám, že se něco v budoucnu změní. Veškeré své poznatky předávám skrze tento blog, nenič mi ho. Spíše bych ocenila nějakou spolupráci na zlepšování obsahu, třídění a zvýrazňování článků a některých témat apod. Vždyť se také můžeš zapojit a občas to děláš a upřímně jsem ani netušila, že to tu bude po letech takto rozsáhlé.

Veuillez recevoir l’expression de nos sentiments républicains.

Pěkná věta, kterou jsem se zde naučila. „Přijměte vyjádření našich republikánských postojů.“

Tak mám za sebou první pride tohohle roku! Mimo ČR, protože situace se má takto:

Soudkyně se omluvila mojí advokátce, že si neuvědomila, kam až to může dojít a co to může všechno způsobit. Jenomže stále nevím, jestli budu v Česku znovu zatýkána kvůli tomu, že jsem jiná, ta pravděpodobnost tu zkrátka pořád je. Několik nezákonných zatčení už stačilo a myslím, že všechno ani jedna omluva nespraví, protože to došlo opravdu daleko. To všechno bohužel nespraví.

V současnosti zůstávám ve Francii, kde jsem už několikátý měsíc, mám zde mezinárodní ochranu a atestaci mi prodloužili na dalších půl roku do listopadu. I přestože se mi stýská po mé drahé polovičce, se kterou oslavíme příští měsíc tři roky a také samozřejmě po dceři, se kterou si neustále volám.

Dnes jsem si tu užila první letošní pride a bylo to super, hlavně bylo horko, ale to k tomu přeci patří. Vy si to teď můžete také užít prostřednictví fotek a krátkých videí. Pride je zde takový uvolněnější než v Čechách, nikdo tu proti nám neprotestuje, nikdo nekřičí, že bychom měli jít do plynu apod. Vodící auto se co chvíli zastaví a všichni zpívají, jde vidět, že atmosféra je o mnoho otevřenější.

Na druhou stranu mi je celkem líto Slováků. Ti chtějí zrušit veškeré dotace neziskovkám, které podporují LGBT lidi kvůli tomu, že si myslí, že „prajdy“ jsou pochody plných latexových zvráceností apod. Stačí že 49% Slováků žádného člověka s odlišnou orientací nezná a neviděla a 41% z nich je ovlivněno předsudky. Tak tento post bych ráda věnovala jim.

V dnešním rozsudku vydaném Nejvyšším správním soudem došlo k zamítnutí kasační stížnosti a tímto i k odmítnutí změny pohlaví bez operace.

Žaloba byla podána neznámou osobou, která se cítí být spíše jako žena a podle toho chtěla změnit úřední pohlaví na ženské, neboť se jako muž necítí a mužské pohlaví v dokladech je pro ni frustrující. Dále pak podstupuje hormonální substituci, avšak sterilizována být nechce.

Pár závěrů NSS:

Úvodem Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatele označuje jako osobu mužského pohlaví, třebaže on sám o sobě vkomunikaci se soudy a dalšími orgány hovoří v ženském rodě. Nejvyšší správní soud zde vychází z toho, že účastníky řízení je třeba označovat tak, jak je klasifikuje objektivní právo, nikoli tak, jak se sami pojímají….

Nezahájí-li správní orgán bez zbytečného prodlení správní řízení ve věci změny rodného čísla, ačkoli pro to jsou splněny zákonné podmínky, půjde o nezákonnou nečinnost v obecném smyslu slova „nečinnost“ …

V prostředí české společnosti v posledních letech tedy nepochybně roste tolerance k výše pospaným anomáliím v tom smyslu, že jsou považovány za součást reálného světa a není pociťována intenzívní obecná potřeba je korigovat a lidi, u nichž se tyči ony pohlavní anomálie vyskytují, kvůli tomu vylučovat ze společnosti nebo je nutit chovat se „většinovým“ způsobem.

Právní pohlaví je striktně binární a určované na základě lékařských (tedy „objektivních“) kritérií, na jejichž hodnocení se shodnou prakticky všichni vnější pozorovatelé. Právní pohlaví zároveň lze za života člověka změnit, jsou-li pro to relevantní lékařské důvody (jejich součástí musí být i patřičná míra vůle dotčené osoby ke změně) a provedou-li se zákonem předvídané lékařské úpravy jednotlivcova organismu, a jen za těchto podmínek.

NSS již na začátku vůči nám zaujal stanovisko, že se jedná o anomálie, které se nechovají většinovým způsobem. NSS se také vyjádřil k otázce závaznosti předchozího rozhodování Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku týkající se Garçon. Ve svém rozsudku doslova řekl, že pokud o nich některé další státy polemizují, tak se jimi nemusí zabývat do takové míry, aby pro české soudy byly závazné a české soudy svými rozsudky mohou o takových rozhodnutích judikatorně polemizovat. Odpor přijmout rozsudek ESLP nazývá judikatorní polemikou. NSS svým odmítnutím prý údajně tak buduje komplexní argumentační konstrukce.

Proto dospěl k závěru, že rozsudek Garçon je do té míry překvapivý, že s ním lze judikaturně polemizovat.

NSS dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva označil, že nejde o odraz společné společenské shody a tím je možné porušovat dokonce i závaznost rozhodnutí ESLP. Některé xenofóbní odmítavé názory jsou sice v Evropě minoritní, avšak jsou pro NSS argumentačně silné.

Že jde o krok, jejž nelze považovat za odraz obecné (a asi ani většinové) společenské shody v rámci komunity členských států Rady Evropy, pak ukazuje propracované a argumentačně silné minoritní votum soudce Ranzoniho i nejednotná právní úprava dané problematiky v členských státech. Městský soud v Praze na tyto aspekty zcela správně poukázal.

NSS se vyjádřil také k ústavně zakotvenému právu do změn tělesné integrity. Změna pohlaví je v ČR přípustná jen pouze, pokud transgender člověk rezignuje na plné respektování své fyzické integrity. Zásadu, že nelze změnit pohlaví podle osobního stavu má za požadavek v obecném zájmu.

Výkon práva na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy je přípustný, jen pokud dotyčná osoba rezignuje na své právo na plné respektování své fyzické integrity, jež je chráněno nejen článkem 8, ale i článkem 3 Úmluvy. Soud připustil, že zásada, že nelze disponovat vlastním osobním stavem, a záruka jeho spolehlivosti a koherence a obecněji požadavek právní jistoty jsou v obecném zájmu.

NSS se také vyjádřil k evropskému trendu západních států, připustil, že by právní úprava byla v ČR možná, že existují jiné právní názory než zaujal NSS, avšak tento trend v ČR nebude následován.

Nejvyšší správní soud však má za to, že trend nemusí být nutně vždy a všemi následován.

NSS přirovnal transsexualitu a s ní spojený frustrující nesoulad k věku, který může být jak objektivní tak subjektivní. Zkrátka s tím lidi už musí žít, uvedl. Zkrátka soudci u NSS také stárnou a co s tím mohou dělat.

Nejvyšší správní soud má za to, že v podmínkách České republiky je takovéto pojetí pohlaví natolik zakořeněno a považováno za normální, žádoucí,„přirozené“ a tvořící jeden ze základních kamenů společenského uspořádání, že od něho nelze ustoupit cestou soudního rozhodnutí ani v případech, jaké byly připuštěny judikaturou ESLP či německého Spolkového ústavního soudu….

Nejvyšší správní soud však na rozdíl od shora uvedených vysokých soudů má zato,že základní principy, na nichž stojí uspořádání nynější české společnosti, zejména základní principy rodinného života a základní principy vnímání vztahů mezi lidmi, vyžadují vnímat právní pohlaví přísně binárně a v podstatě „objektivně“ a nepřipustit ani ve výše popsaných jistě subjektivně složitých situacích rozvolnění uvedeného pravidla.

NSS soud nakonec také poznamenal, že jak transsexualita tak i homosexualita jsou nežádoucími vzorci chování.

… pociťovaná jako něco, co by se nemělo stát převažujícím vzorcem chování (například homosexualita, dobrovolná bezdětnost či právě jev rozhodný v nyní projednávaném případě, tedy nesoulad mezi biologickým a pociťovaným pohlavím),

Zcela nepochybně tento rozsudek ohrozí také i navrhovanou novelu úřední změny pohlaví, na kterou se budou politici odkazovat. Nicméně věřím, že si dotčená jen obíhá povinné kolečko před ESLP, aby ji nesmetl stížnost kvůli tomu, že nevyčerpala všechny dostupné opravné prostředky a další zastávka tedy bude ESLP.

Dovolila bych si na závěr ještě poznamenat, že žalobkyně(nebudu ji zde oslovovat v mužském rodě jak je v rozsudku) se neodkazovala na prohraný spor TGEU s ILGA proti ČR č.117/2015, rozsudek ze dne 28. května 2018 u Evropského soudu pro lidská práva, což by pro ni znamenalo více šancí na úspěch. Česká republika je na základě tohoto rozsudku ESLP povina uvést českou legislativu do souladu s tímto rozhodnutím a to platí i před soudy. Z tohoto důvodu také vznikl na Ministerstvu spravedlnosti návrh zákona na úřední změnu pohlaví. Jestli chce ČR dále zastávat názor, že změna pohlaví je přípustná jen pokud transgender osoba rezignuje na své ústavní právo zásahu do tělesné integrity, což je velmi směšné a pohrdavé a že stávající legislativní úprava striktně bipolárního rozložení tvoří jeden ze základních kamenů jejího uspořádání, pak je na místě také zároveň podat stížnost pro nedodržování a nerespektování závazku vyplývajícího z již jednou prohraného rozsudku, za čež může být ČR sankciována ze strany EU.

Je nepochybné, že tento rozsudek je diskriminující už z jeho podstaty v odůvodnění. Neexistují totiž jiné rozsudky, které by vysloveně říkaly, že ČR nebude respektovat nadřízené instituce jako jsou Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek se zříká odpovědnosti za lidská těla navzdory tomu, že ČR musela dříve akceptovat i požadavky zamezení nucených sterilizací romů. Je pouze již nyní první výjimka kvůli tomu, že je někdo transgender.

Minulý rok v květnu Světová zdravotnická organizace WHO ve své finální verzi uvedla novou revizi klasifikace nemocí ICD11. Již rok tedy není transsexualita touto organizací považována za duševní onemocnění a i když se nejednalo o závazný dokument, lze se na něj odkazovat při podobných závěrech, neboť je to ta samá organizace, která vydala své předchozí verze klasifikace nemocí a která tu starou pouze tímto revidovala a přijala za vlastní. WHO je na svůj dokument čítající 55tisíc druhů nemocí náležitě pyšná.

Svou finální verzi WHO zaslala Světovému zdravotnickému schromáždění WHA a dnešního dne v Ženevě na svém každoročním a 72. kongresu všechny státy tuto verzi přijímají a nic nenasvědčuje tomu, že by přijata nebyla a tímto se také pro všechy státy stává závaznou. Zároveň nastává stejný proces jako při ratifikaci ostatních mezinárodních úmluv a i v případě odmítnutí zůstává právně platný v nejvyšších instancích.

Diagnóza transsexuality z ní zcela vymizela. Nenachází se mezi duševními nemocemi a není ani nikde jinde. Zůstal v ní pouze genderový nesoulad u dětí v kategorii sexuálního zdraví, u kterého jen pouhý nesoulad není ještě znakem pro přiřazení diagnozy pod označením HA41.

Podle nápovědy k ICD11, která byla postupně doplňována by se veškeré požadavky transgender lidí směřující k společenskému přeřazení měly označovat novou diagnózou QB8Y, jež znamená „Kontaktování poskytovatele zdravotnických služeb pro jiné specifické chirurgické zákroky“ Pod touto kapitolou jsou popsány všechny stavy, kdy člověk musí navštívit zdravotnické zařízení, aniž by byl nemocný nebo zraněný. To může být buď např. při očkování nebo při darování krve apod. nebo je v tomto případě přítomna nějaká okolnost či problém, který ovlivňuje zdraví člověka, ale samo o sobě se přímo o nemoc nejedná.

PS: Omlouvám se, pokud píšu jako tatar, ale člověk si odvyká mluvit a psát.

Ráda bych zde oslavila svůj šestistý článek zde na lonely. Opět další stovka za mnou a já jsem zas o něco starší. Víte, být trans a mít skvělou a osvobozující přeměnu je ten nejhezčí cíl, který si přejeme všichni a pokud se vám jej navíc podaří dosáhnout, je to určitě pocit k nezaplacení. Už je to hodně dlouhá doba, co jsem si vzala svou první kouzelnou pilulku, na kterou jsem čekala ještě déle a ke které jsem se teprve dostala až po mnohých překážkách a životních trápeních. Ten euforický pocit ve vašem životě mi nikdy nezmizí a nemusím se opakovat, že ihned po té první vám začnou růst křídla, která den ode dne sílí tak, až vás nakonec dovedou přenést tam, kam vy si přejete. A s první pilulkou, která dovedla změnit životy mnohým z nás, začal i tento blog. A nakonec jsem už čtvrtým rokem post-op spokojená.

Chtěla bych vám tak trochu promluvit do duše kvůli tomu, co nás a mne obzvlášť trápí, protože o tom neustále píši a také bych chtěla upozornit na těchto pár témat.

1) V Dubnu jsem zde přinesla šokující video zmlácení transgender ženy z Dallasu. Násilí a diskriminace se vůči transgender lidem děje po celém světě, přičemž někde víc a někde méně a rozhodně to není nic přirozeného, s čím bychom se měli smířit a stavět se do pozice, co nám je potom, že někde tamhle se něco takového stalo. Protože v jedné relativně malé zemi je jiného násilí také dost? Omyl. Jestli někdo takto uvažuje, tak se hodně rychle vzpamatujte, protože narozdíl do násilí, které se běžně děje, má tohle do toho daleko. Těžko lze srovnávat násilí z nenávisti s tím, že někdo zabije nějakou stařenku pro pár drobných nebo se dva v rodině zabijí kvůli hádce. A víte v čem je rozdíl? Jasněže se lidi budou vraždit, ale nesnášenlivým činům se dá totiž předcházet, zabránit jim a afektovanost aniž by přerostla v něštěstí se dá snížit tím, že nebudeme někoho stigmatizovat a podporovat nesnášenlivé nálady. A abyste věděli, tak 23 letá Muhlaysia Booker z videa byla tento týden zastřelená zřejmě proto, že to nebylo dostatečně odsouzeníhodné.

2) S výše uvedeným souvisí i stigmatizace. Stigmatizace duševní poruchou. Nejsme zrůdy, nejsme jiní lidé než ostatní, nejsme ani nemocní. Já nevím jak vy, ale na začátku jsem sice byla frustrovaná z toho, že nemůžu být tou, kterou se cítím, ale že bych se považovala za nemocnou to už vůbec. Mne stačil pouze jen ten estrogen a nemusela jsem užívat antidepresiva nebo něco dalšího. Uvědomte si, že nikdo z translidí, kteří se za zdravé jedince považuje, se tím nesnaží bortit stávající systém hrazené péče. Pojišťovny neuvažují o nějakých změnách a to že se doplácí za estrogen bylo jen chybou úředníka SUKLu a to ještě kvůli tomu, že je stále pořád malá viditelnost transgender lidí, která tu chybí. Kdyby tu ta možnost změny byla už dřív, bylo by to o mnoho jednodušší, věřte mi.

Možnost úřední změny bude zcela jistě přínos. Uvědomte si, že člověk který změní úředně na matrice své pohlaví, nebude řešit podobné problémy s tím, jestli je před operací pro někoho chlap nebo žena a jestli za hormony bude doplácet, když podle občanky to bude mít změněné a jednoznačné. A pak jen stačí osvícený endokrinolog a hormony se nemusí ani psát jen na duševní poruchu, ale také třeba jen na zmírnění hirstuických projevů u žen a u mužů naopak. A co víc, zmizí proklínaná neutrální jména.

Myslím, že v dnešní době, kdy se diskriminaci a předsudky ještě nepovedlo vymítit je i tak odvaha si změnit své jméno a pohlaví dostatečný důkaz toho, že je člověk alespoň minimálně ve své pohlavní roli nekonformní a po onom roce užívání hormonů i s jasným genderovým nesouladem. A jestli z toho bude 1% a méně recese, tak si přiznejme, že tohle už se zkrátka děje a bez ohledu na nějakou legislativu, bez toho aniž by se někdo ptal na váš názor a souhlas. Dějí se i změny zpátky apod., je totiž mnoho životních důvodů a situací, které člověka dovedou na no místo zpět a nemusí to být jen kvůli tomu, že by člověk nebyl dostatečně trans. Ale proč to vůbec ztěžovat někomu, komu by to jinak zlepšilo život? Nepřipadá vám to, že i tak mají někteří z nás ten život přesto těžký?

Jestli se někdo bude snažit o zpoplatnění hormonální substituce a operací, pak to udělá zcela jistě Sexuologická společnost natruc, která vůči transgender lidem stejně nemá všeobecně dobrý postoj. Viz nedávné nenávistné osočování Zvěřiny na Novinkách a zažila jsem Weisse, jak některým translidem nadává do zkurvených aktivistů. A má vůbec Sexuologická společnost nějaký smysl a přínos, když jim spousta lidí musí lhát o své sexuální orientaci apod. viz šestá část? Za realativně krátkou dobu, co byla transsexualita zapsána do duševních poruch, vzniklo mnoho studií, podle kterých lze velmi dobře konstruktivně oponovat i těm, kteří s těmito názory a postoji nesouhlasí, a proto také byla z duševních poruch vyškrtnuta a tento omyl byl historicky napraven. Nebuďte tedy zaujatí. A hlavně otázka je ta, jestli máme souhlasit s něčím, s čím ani souhlasit nechceme, ale můžeme z toho mít nějaký prospěch? Dává vám to dlouhodobý smysl?

3) Asi jste si dočetli jaký negativní postoj vůči LGBT+ lidem zaujalo Polsko v poslední době. Byť nám může Zvěřina namlouvat o tom, jak LGBT lidé zapříčinili pád říše římské, byla to právě ona tradiční křesťanská společnost, která zapříčinila strmý sestup rozvoje vědy v Evropě po řecko-římské kultuře. Každá snaha o návrat do těchto hodnot má za následek perzekuci vzdělání a velmi pomalý rozvoj. Úplně stejný následek může mít dělení dle tradičních rolí mužů a žen, protože právě i ty ženy mohou být stejně chytré a schopné jako muži a ne všechny mají za cíl rodit potomky, což ostatně popírá postoje sexuologického ústavu, že člověk je primárně tvor sexuální a tomu uzpůsobuje veškeré své konání. Člověk sice sexuální tvor je, jenomže důležitý poznatek je ten, že kvůli sexu nepřizpůsobuje svá životní rozhodnutí alespoň minimálně v dlouhodobém horizontu. Ano, budou nám lidé říkat, že jsme proti přírodě a budou si tyhle zastánce politické strany zvát do parlamentu, až se bude pokaždé něco o transgenderech projednávat, stejně tak jako to tento týden udělalo Skotsko, které se snaží od Británie odtrhnout a kde si politička Joan McAlpine pozvala kanadskou feministku Meghan Murphy do parlamentu, ale je na nás abychom si vůči tomu vytvářeli své konečné vlastní názory.

S příchodem emancipace se poprvé začaly objevovat radikální feministky, které hlásají návrat ke kořenům genderového rozdělení společnosti. Feminismus se od té doby velmi rozpoltil a jedna část se přiklání k plnění ženských povinností na úkor mužské populace a druhá vyzdvihuje individualitu a schopnost žen a mírně postupuje vpřed logickými úvahami jako rovné platové podmínky, oba směry pak prosazují rovnost mezi ženami a muži, avšak různými směry. Radikální feministky jako Meghan Murphy se o svá vydobitá postavení bojí a žijí ve strachu, že pokud by došlo k stírání rozdílů mezi muži a ženami, o tyto všechny své získané výsady by přišly a nemohly by prosazovat další změny. Žena u plotny starající se o manžela s hlavním životním cílem rodit potomky je sice vyhlídka na nevymírající společnost, ale vážně to máme zapotřebí? Takhle zabíjet potenciály? A ano můžeme vyznamenávat ženy, které přispěly k rozšíření společnosti na úkor těch párů, kteří k tomu nemají vlohy nebo k nim byla ona příroda nemilosrdná a jsou opět dle nich proti přírodě, ale opět bude nám to k něčemu, když se se strachem nikam neposuneme? Jsou vlastně striktně oddělené toalety emancipačně-feministicky vydobitý výsadek, když takto rozdělená společnost už byla kdysi dávno a k žádnému rozvoji práv žen to nepřispělo, spíše naopak a my transgendeři na toalaety stejně chodili podle svého pohlaví? Jakože se s větší porodností bude rodit více těch žen, které přispějí k společenskému rozvoji na úkor translidí a také těch schopných žen, které tradiční roli rozdělení žen a mužů neberou jako výsadu? To asi těžko. Člověk je také tvor jedinečný a ne všechny od narození původně ženy, které touží býti muži chce být výhradně těmi mačochlapy a zas naopak.

Závěrem: Rozdíl mezi muži a ženami je jedno velké klišé, protože když z celé společnosti vymažeme nás transgendery, tak stejně dostaneme rozmanitý výsledek celé škály rozdílů mezi muži a ženami a transgender lidé se budou nacházet různě na té škále, ale hlavně ne tam, kde se narodili. Už principu nejsme tedy ti, kteří by bořili nějaké ty zažité předpoklady, protože ty se už společnost snaží překonat a nejak se s tím s nástupem emancipace vyrovnat sama. Zcela se shoduji na tom, že boříme předsudky omezených lidí a jsme těmi, kterým se nelíbí stigmatizace odlišnosti. Můžeme být feministicky založené, ale nemusíme přijmout úplně vše. Uvažujme tedy nad další stovkou článků zde na lonely.cz a děkuji vám všem za přízeň.

Do průzkumu ombudsmanky Veřejného ochránce práv se zapojilo 1981 LGBT lidí. Mezi nejzásadnější otázky soužití s většinovou společností LGBT lidé považují otázky ohledně manželství stejnopohlavních párů a rodinného života. 98% LGBT lidí plně podporují stejnopohlavní svazky a 96% z nás si myslí, že to dokonce přispěje ke zlepšení postavení LGBT osob ve společnosti.

Celkově se LGBT+ osoby přiklánějí k tomu, že jejich postavení v České republice je spíše vyhovující, ale není bezproblémové. Stále se setkávají s předsudky, urážkami a výhružkami. Běžně čelí odlišnému chování okolí (lidé je na veřejnosti sledují, jednají s nimi méně zdvořile), názoru, že by neměli svou sexuální orientaci dávat najevo veřejně, a předsudku, že je homosexualita nepřirozená. Více než třetina dotázaných se v posledních pěti letech setkala s diskriminací, což je 3x vyšší podíl než u běžné populace.

Velká většina z nich, až 91 %, ale tyto incidenty nijak neřešila. Jako důvod nejčastěji uváděli, že šlo o triviální incidenty, které nestály za oznámení, v kombinaci s celkovou skepsí a přesvědčením, že oznámením diskriminace by se nic nezměnilo. Tato bagatelizace nemusí znamenat, že se jich diskriminace nebo obtěžování nedotýká, spíše jsou na tyto situace, které se obvykle těžko prokazují, kvůli jejich četnosti zvyklí.

11% respondentů se za posledních 5let setkalo s diskriminačním jednáním v zaměstnání. Více než polovina se za posledních 5let setkala s urážlivým jednáním a obtěžováním, přičemž jsou tyto případy hlášeny jen v pouze 13% případů. Zhruba pětina se na policii nikdy neobrátí, protože v ní nemá důveru nebo jsou skeptičtí, že by se čin vyřešil. Ombudsmanka se proto obrací na vládu, aby v trestním zákoníku priznala LGBT osobám stejnou úroveň ochrany před nenávistnými činy jako z důvodů rasy, etnické příslušnosti nebo náboženské svobody.

Kompletní zpráva zde a tisková zpráva zde.

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale kůže ryb tilapie se používají už nějakou dobu k nahrazování té lidské při popáleninách. Ta, pokud se nejprve sterilizuje a ozáří kvůli zničení různých virů, je schopná se vstřebat do tkáně, nahradit ji a přitom si zachovávat své zvlhčující vlastnosti pro které je vlastně ryba rybou. Sterilizovaná a odšupinatělá kůže této ryby se už v plastické chirurgii tedy nějaký ten pátek používá, dokud profesora Leonarda Bezzera z brazilské Federální univerzity v Ceará nenapadlo rozšířit možnosti i na rekonstrukci pohlavních orgánů.

Začalo to před dvěma lety, kdy profesor Bezerra vůbec poprvé použil tkáň ryby pro vytvoření neovagíny 23 leté Jucilene Marinho, která kvůli Mayer-Rokitánskému syndromu neměla vyvinutou vagínu. 3 měsíce po operaci pak mohla mít Jucilene poprvé sexuální styk se svým přítelem. MRKH se v populaci vyskytuje v prevalenci 1:4500 a vyznačuje se tím, že u dívek se do 16ti let věku nedostaví menstruace. Existuje údajně asi 10 možných plastických způsobů, jak neovagínu vytvořit, přičemž nejznámější a nejpoužívanější Mc Indoe technika neumožňuje vytvoření neovagíny píšťalkového typu, která by umožňovala prostoupení menstruované krve. Toto však plně nahradila vytvořená tkáň z ryby tilapie.

Od popálenin po rekonstrukci neovagín není už tak daleko k pohlavně potvrzujícím operacím transgender lidí. 35 letá opět brazilská transgender žena Maju podstoupila SRS pohlavní operaci už v roce 1999, avšak ta se jí kvůli píštělu a stenóze rozpadla a Maju byla doposud bez pohlavních orgánů. V roce 1999 tehdy byla jako čtvrtá v Brazílii, která podstoupila ještě tehdy v té době experimentální SRS operaci, což ji zabránilo mít sex se svým partnerem, za kterého byla 12 let provdána. Maju byla operována 23.4. a nyní se zotavuje.

Profesor uvádí, že tato metoda je méně invazivní, protože kvůli tomu nebylo potřeba provádět žádný štěp z tlustého střeva nebo třísla ani další řezy v břišní dutině. Operace pomocí rybí kůže umožňuje rychlejší zotavení, žádné viditelné jizvy nebo riziko odmítnutí či infekce. Neovagína se vytváří pomocí akrylového fantomu, který se po deseti dnech vyndá a během této doby se stejně tak jako kmenové buňky vstřebají do tkáně. Rybí kůže stimuluje buněčný růst a tvorbu krevních cév, kůže obsahuje velké množství vlhkosti a velké množství kolagenu, jež podporuje hojení. A jestli jsem to dobře pochopila, tak ta kůže se vstřebá a zmizí a místo ní se vytvoří nová tak jako tomu je u popálenin. Další výhoda má být dostupnost a nižší cena plastických operací nejen v Brazílii, kde si operace hradí pacienti sami.

Organizace ILGA Europe jako každý rok vydala svoje srovnání LGBT práv, který oficiálně předevčírem představila v Oslu na každoročním fóru proti homofóbii a transfóbii. ILGA každoročně představuje svou Duhovou mapu podle škály přípustných zákonů a politik v jednotlivých 49ti zemích Evropy, přičemž za posledních deset let tato organizace poprvé zaznamenává celkový posun zpět.

Např. Polsko přestalo poskytovat pomoc pro asistovanou reprodukci svobodným ženám, Bulharsko odstranilo všechny právní možnosti pro změnu jména v souvislosti se změnou pohlaví, Srbsko a Kosovo odstoupilo od svých antidiskriminačních plánů, Arménie, Turecko a Azerbajdžán neudělali žádný pokrok v rozvoji lidských práv. Na výši žebříčku se nyní naopak nachází státy jako Malta, Belgie a Lucembursko, které ještě minulý rok zastávalo 20. místo.

Jak vzniká takový žebříček, to ILGA uvedla ve svém prohlášení na internetových stránkách. 25% zahrnuje rovnost a nediskriminační témata mezi které patří zaměstnanost, vzdělanost, služby, zdraví apod., 20% zaujímá rodinný život, 20% odolnost proti nenávistným činům, 20% právní uznání LGBT osob, 8% náleží veřejnému životu, ve kterém zastánci LGBT práv nejsou ohrožováni ve své činnosti, veřejné akce nejsou v rozporu s ostatními pravidly a zákony, LGBT sdružení nejsou v rozporu se tamními zákony, 7% pak přikládá váhu azylovému řízení.

Česká republika se tak díky své několikaleté nečinnosti dostává za Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Kosovo či dokonce za muslimskou Albánii ve svém vztahu k LGBT lidem.

Právě muslimská Albánie je co do rozsahu práv podobná ČR. Poskytuje o něco více avšak téměř stejný rozsah práv v oblastech antidiskriminačních zákonů. Zatímco nepodporuje podporu rodinného života nebo uznání pohlavní identifikace, dohání rozdíl odsuzováním nenávistných činů, které narozdíl od ní v ČR absentují.

ILGA-Europe ČR mapa

ILGA-Europe ČR PDF report

V ČR vyzdvihuje ILGA organizace návrh na zrovnoprávnění manželství pro všechny páry bez ohledu na sexuální orientaci, návrh zákona o osvojení dětí mezi páry a druhými rodiči a dále pak prozatím jen procesní snahu o genderové sebeurčení.

Uvedené statistiky jsou pouze legislativní a formální, kdy neodráží celkovou náladu ve společnosti. Např. na Slovensku 60% Slováků nezná žádného homosexuála a přitom 49% z nich by žádného homosexuála za souseda nechtěla a zrovna 84% Slováků, co nějakého znají má s homosexuály pozitivní nebo neutrální zkušenost. Z toho lze vypočítat, že 41% Slováků je stále ovlivněno předsudky. Tyto statistiky jsou však zajímavé především tím, že dávají ucelený přehled o tom, jakým směrem se společnost bude ubírat. Vychází z toho, že většina nás jinak akceptovat chce a uznává že jsme na svých právech kráceni, přičemž je stát od státu jak by se dala ona většina posuzovat, zcela jistě katolické země v občanských právech předhánějí muslimské a takoví ti běžní neutrální Evropané se o trochu více radikalizují.

Protože se na mne často obracíte s pomocí při svých průzkumech a výzkumech do diplomových, bakalařských a jiných prací. Psala mi Tereza, abychom jí pomohli vyplnit dotazník pro svou středoškolskou odbornou práci.

Zde je odkaz ke stažení dotazníku, který prosím po vyplnění pošlete na emailovou adresu:

terkaiblova (zavinac) seznam.cz

Existuje taková jedna legenda, která se vypráví v Santa Cruz v Kalifornii. Ona to vlastně není jen pouhá legenda, ale má pravdivý základ. Představte si dobu 17. října 1868, kdy všichni jezdili dostavníky, na ulicích postávali prodavači novin, cesty byly neudusané a tak vítr roznášel mezi dřevěnými staveními prach a smotané větve v chomáčích, na ulici se málokdo odvážil vyjít a veškerá zábava se odehrávala v místních salónech a ta romantika, jakou si představujeme dnes a která vám při tom určitě probleskla hlavou, byla spíše nerovný boj o přežití. A zrovna jeden kamelot v té době zve všechny muže do nejbližší požární stanice v Soquel k volbám. Roku 1868 měřili své síly republikán Ulysses S. Grant proti demokratovi Horatio Seymourovi a hlavně v té době mohli volit jen pouze muži. A ten kamelot mohl rozdávat třeba takové plakáty.

Do místnosti požární stanice vešel Charley, který se našel na seznamu a vzal si volební lístek. Charley byl farmář a rančer, který se narodil v New Hampshire, avšak dlouhou dobu poté, co utekl ze sirotčince ve věku 12 let roku 1824 se na Rhode Island živil jako řidič dostavníku. Tam se naučil pracovat s koňmi od svého přítele Ebenezera. Naučil se nejprve pracovat s jedním, pak se čtyřmi a nakonec se naučil řídit dostavníky tažené šesti koňmi pro California Stage Company. Řídit spřežení tažené šesti koňmi bylo v té době velmi obtížné, vyžadovalo obrovskou sílu v rukou a vybudovanou autoritu mezi samými plnokrevníky. Silniční jezdci byli v té době velmi ctěný a ctihodný Henry W. Bellows, prezident Sanitární komise Spojených států amerických, prohlásil na cestě do Kalifornie v roce 1864, že to jsou silniční válečníci. Ti nosili dlouhé plátěné prachovky, dlouhé rukavice, vysoké kožené boty a široký klobouk zdvihnutý vzhůru. Charleymu se přezdívalo tobacco-chewin nebo také one-eyed či Cockeyed Charley, ale na obálce volebního lístku měl určitě napsáno ctihodný pan Charley.

Charley řídil dostavníky třicet let mezi Sacramentem, Placerville, Oaklandem, San Jose, Santa Cruz atd. Pokaždé vydržel drsné a klikaté cesty, vytrvával proti špatnému počasí a hlavně odolal i nájezdům zlodějů. Další legenda praví, že ho jednou přepadl bandita s přezdívkou Sugarfoot, který ho donutil vzdát se těžké krabice. Charley poslechl, ale banditu na stejné trase později dohnal a nakonec zastřelil. Vždyť patřil mezi nejlepší řidiče Kalifornie jako byli Fosse, Hank Monk nebo George Gordon. Nakonec však roku 1860 zanechal povolání řidiče a stáhl se do lesů, kde se živil jako dřevorubec.

O pár let později ve volební místnosti neměl jedno oko a na jazyce se mu dělal rakovinotvorný nádor a na své farmě šest mil od Watsonville, kde bydlel v malé boudě, často trpěl revmatismem. Ve věku 55 let podepsal Velký rejstřík voličů v Kalifornii, aby mohl volit a i když neexistují žádné přesné záznamy, má se za to, že když rejstřík podepsal, byl také i volit. Roku 1880 Charley Parkhurst, to bylo jeho celé pravé jméno, zemřel. Následná pitva prokázala, že se narodil jako žena a během svého života porodil dítě, které ale v mladém věku zemřelo. To možná bylo příčinou, proč se Charley stáhl z veřejného života na osamělou farmu, kde žil odříznutý od společnosti. Nicméně je od té doby Charley považován za prvního člověka, který změnil volební práva obyvatel ameriky a lidé tak díky němu dali zavděk myšlence, že by mohly volit i ženy, neboť první ústava, která dávala ženám právo volit, vznikla krátce po jeho smrti v roce 1889. Pamětní deska na hasičské stanici v Soquel v Kalifornii nese jeho jméno a je pohřben ve Watsonville mezi ostaními významnými průkopníky a pionýry a také roku 2007 po něm byla pojmenována ulice v Parkhustu a 2012 Karen Kondazian napsal historický román The Wipp inspirovaný postavou Charleyho a zmínku si také právem zasloužil v románu Six Horse Hitch od Janice Holt Giles. Místní noviny Newspaper and periodical clippings o něm napsali několik oslavných článků jako je např. tento a co my víme, třeba je zas opět rozdával ten stejný, o trochu starší a méně známý kamelot.

Když jsem tento post napsala, uvědomila jsem si, že to vlastně v té době bylo hodně rebelské prosazovat volební práva žen. Za života Charleyho a začátkem druhé poloviny 19.století začaly vznikat první spolky, které začínaly prosazovat volební práva žen. To nejprvnější shromáždění se uskutečnilo roku 1848 v New Yorku a jeho výsledkem bylo, že muži a ženy jsou si rovni, což na tu dobu byla velmi revoluční myšlenka, protože jak si jistě z výše uvedeného plakátu všimnete, tak za každým mužem téměř vždy stála nějaká žena, která ho ovlivňovala. A tak se to mohlo často setkávat s nepochopením i u samotných žen, že zkrátka jen některé ženy málo ovlivňují svou drahou polovičku, či to vůbec neumí. Dokonce v té době se uvažovalo o tom, zda-li by mužští představitelé některých povolání jako např. učitelé nebo novináři neměli vstupovat do manželských svazků, což byl směr, který dusil ženskou emancipaci. Byl to právě muž, který se staral o blaho své ženy a rodiny a nemohl si dovolit podnikat kroky, které by vedly k horší sociální a finanční situaci ve své rodině, jenomže i když mu žena kolikrát nesouhlasně něco řekla, byl to právě ten muž, který měl konečné rozhodující slovo, což ale právě ve volbách často nemělo pro ženy takový efekt respektive vůbec žádný a navíc dříve nebyly z větší míry vztahy založené na lásce a tak se často stávalo, že rodiny byly stejně kastované na republikány a demokraty a tak ta touha žen se prosazovat tímto směrem byla o to menší. Chápejte to tak, že po revolučních válkách byly republikánské ženy se svými republikánskými protějšky a ty demokratické s těmi demokratickými. A navíc to byla společnost plně oproštěná od veškerých schopností žen postarat se o rodinu bez vlivu manžela a také víc voleb politických stran nebylo než jen ty pouhé dvě, tak jako tomu je v USA doposud. Velmi zajímavé je to, že z pohledu dnešní doby bych řekla, že ženská emancipace v devatenáctém století mohla být příznačná pro každou ženu, ale opravdu tomu tak nebylo, spíše tomu z výše uvedených důvodů bylo naopak. Dalo by se pochopit, kdyby v té době bylo několik politických směrů a manželky mužských voličů byly více nespokojené s odevzdanými hlasy a měly potřebu tu rovnováhu upravit podle svého, ale v rozdělené společnosti dvou táborů zvlášť když společnost byla rozdělená jen těmi dvěma směry, to bylo docela odvážné přijít takovou myšlenkou, když k tomu ani v podstatě nebyl žádný důvod. Proto je Charley oslavován, že prolomil něco, co v té době bylo téměř nemožné.

595 článek zde…přemýšlím jak s vámi oslavit další stovku. Možná bych v dalších pěti mohla udělat nějaký velký přehled.

Caster Semenyová společně s Jihoafrickou republikou prohrála arbitrážní spor s mezinárodní atletickou federací o hladinu testosteronu tělech intersexuálních lidí a lidí s dalšími genetickými odlišnostmi. Ona a další atletky s odlišným vývojem budou muset užívat léky na snížení hladiny testosteronu na soutěžích IAAF. Arbitrážní soud zjistil, že toto pravidlo je sice diskriminační, ale že jinak tato diskriminace je nezbytná, rozumná a přiměřená za účelem ochrany integrity ženské atletiky. To je zase nález jako víte co.

Caster Semenyová je oprávněna zúčastnit se nadcházejících soutěží jako je Diamond League a je také oprávněna se odvolat do třiceti dnů ke Švýcarskému tribunálu. Ostatní atletky, které už chtějí startovat na mezinárodních soutěžích musí splnit minimálně šest měsíců léčby. Ta bude závislá nejspíše na užívání cyproteron acetátu, který nejenže likviduje testosteron, ale také ten zdravý aldosteron z nadledvinek. Sportovkyně tak nejenže riskují rakovinnotvorné nádory jater a mozku, jak bylo s dlouhodobým užíváním zjištěno, ale také se tím ztrácí možnost počít potomky, neboť cyproteron acetát je v těchto lécích obsažen ještě ve větší míře než je v antikoncepci.

Rada OSN pro lidská práva označila tato pravidla zbytečnými, škodlivými a ponižujícími. Ministr sportu Jihoafrické republiky je též označil za porušování lidských práv. Caster podpořil i dvojnásobný olympijský vítěz Edwin Moses. Martina Navrátilová se ihned poté vyjádřila, že je tento rozsudek nespravedlivý a v zásadě nepsrávný, protože Caster neudělala nic špatného a je hrozné, že teď bude muset brát léky, aby mohla soutěžit. Zatímco na druhou stranu Paula Radcliffe toto rozhodnutí bere jako nutnost k ochraně ženského sportu.

IAAF stále věří, že testosteron přináší výhodu běžkyním na jedné míli a bylo docela směšné číst o tom, jak se vyjadřují k možnému ohrožení světového rekordu na 800m, který stále drží Jarmila Kratochvílová. Zcela logicky pokud by tomu tak bylo, stačilo by Caster Semenyové přeci zvýšit hladinu testosteronu a mohla by ho přeci jednoduše pokořit. Jenomže nad tím se právě nikdo nepozastavoval. Všichni se shodovali nad tím, že pokud by Caster vůbec chtěla tento rekord pokořit, musela by delší dobu trénovat speciální tempo. Doposud nejlepší čas Caster na této vzdálenosti byl pouze čtvrtým nejlepším časem v historii, což značí, že se výsledky Caster Semenyové pohybují pořád v ženském sportu. Jarmila Kratochvílová získala celkem 26 zlatých medailí z nichž dvě z mistrovství světa.

POST EDIT 3.6. Caster se odvolala k soudu ve Švýcarsku ve lhůtě třiceti dnů a ten v předběžném opatření rozhodl o zrušení verdiktu CAS.

Velmi zajímavý sociální experiment a rozbor přinesl článek Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde si sami na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké to je být transgender, který se jde někam bavit v Brně. Podle fotografií přestrojení nebylo nejhorší.

munimedia.cz

Násilí na transgender ženách dotřetice.

V ruském Kursku 27letý Mikhail Tikhonov zabil a uvařil 25letou Ninu Surtgutskaya poté, co se s ní vyspal a následně zjistil, že je transgender. Nina však byla po operaci a byla úředně uznána ženou.

Tikhonov nejprve Ninu zabil a když nejevila známky života, rozhodl se zbavit těla. Nejprve ji rozřezal v koupelně, pak vyřízl její vnitřní orgány a rozsekal na malé části, které spláchl do záchoda. Zbylé tělo vložil do trouby, aby se zbavil přebytečné vnitřní tekutiny, rašplí pak odřezal zbylé končetiny a žebra, ty vyhodil u popelnic, hlavu s páteří měl schovanou v kufru.

I když vrahovi hrozí trest 20let odnětí svobody, pro ruské soudy však neexistuje možnost spáchání činu z nesnášenlivosti vůči LGBT lidem. Pokud si pamatujete na 25 letou Rainu Aliev, která byla také zabita a rozřezána tak, že ji nešlo identifikovat, protože ji její Čečenská rodina odsoudila k purmanu, nebyl nikdo z rodiny obviněn ani potrestán.