Je tomu již podruhé, co na veřejnosti prezident České republiky zopakoval, že tranzice transgenderů je trestným činem. Stalo se tak u příležitosti návštěvy Karlovarského kraje, kde žiji. S odkazem na Ekonomia,a.s.
„Ten muž se může stát transsexuálem, což je dnes módní a moderní, ale já to chápu jako sebepoškozování, které je trestným činem. Já jsem proti transsexuálům z principu,“
Zeman tak přímo vybízí k nesnášenlivosti a snahám o kriminalizaci transgenderů, se kterými se potýkám delší dobu a díky kterým jsem nyní ve Francii požádala o mezinárodní ochranu.
Prezident Zeman jde tak proti doporučení výboru ministrů Evropské únie z roku 2010, která uznává, že transgender lidé jsou kromě diskriminačních projevů také kriminalizováni.
Uznávajíc, že lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby byly po staletí a stále jsou vystaveni homofobii, transfobii a jiným formám intolerance a diskriminace dokonce i ve vlastní rodině – včetně kriminalizace, marginalizace, sociálního vyloučení a násilí – z důvodu sexuální orientace nebo genderové identity a že je třeba podniknout konkrétní kroky, aby se zajistilo, že tyto osoby budou plně požívat lidských práv,
Pobízení k podobné nesnášenlivosti je u představitelů ČR poměrně velký problém, neboť ostatní lidé mohou ve svých xenofóbních skutcích spatřovat podporu a jakýsi pocit beztrestnosti a absence zodpovědnosti za ně.
V posledních desetiletích byla zaznamenána velká změna v přístupu k transsexuální mládeži ze strany psychologů, kdy se jako preferovaná praxe přijímá způsob na základě pouhého genderového sebeurčení (Edwards-Leeper, Leibowitz, & Sangganjanavanich, 2016; Hidalgo a kol., 2013) přičemž je u adolescentů brán zřetel ještě na to, že pozitivní rodičovská podpora má vemi dobrý vliv na duševní zdraví ( Simons, Schrager, Clark, Belzer, & Olson, 2013 ) a dokonce ještě navíc s poznáním, že pokud se s přeměnou začne co nejdříve, bude se vše vyvíjet pozitivním směrem s eliminací dalších nepříznivých projevů psychopatologie (Olson, 2016). I přes relativní nedostatek empirických výzkumů se spousta vědců shoduje na tom, že transgender mládež by měla být podporována v tom, aby žila v pohlaví, které je pro ně nejaktivnější a nejpohodlnější (Hidalgo a kol. 2013, p. 286) Převedení afirmativního přístupu lékařů do konceptuálního léčebného modelu doposud není úplně snadné pro svou složitost lékařských postupů (Edwards-Leeper and colleagues 2016).
Nedělat nic není zrovna to nejlepší rozhodnutí, protože právě více jak čtvrtina transgender adolescentů může mít až sebevražedné myšlenky (Grossman & D’Augelli, 2007) nebo trpět depresí a stavy úzkosti. V posledních letech se prosazuje relativně nová léčba u adolescentů, která se skládá z blokátorů pubertálních projevů (Hembree a kol., 2009)
Nedávno aktualizované pokyny endokrinologické společnosti (Hembree a kol., 2017) se přímo přiklání k potenciálním přínosům pro navození částečných fenotypových změn lidského těla pomocí estrogenů a testosteronu u adolescentů mladších 16ti let a kromě toho se také diskutuje o přiměřeném věku pro chirurgický zákrok (Milrod & Karasic, 2017) I přestože Světová profesní asociace pro transgender zdraví WPATH stále nedoporučuje pohlavní operaci před věkem zákonné plnoletosti (Coleman a kol., 2012), není neobvyklé, že mladí transgender muži podstupují přeměnu hrudníku už během dospívání a některé diskurzy se soustředí na potenciální přínosy vaginoplastiky u transgender žen před osmnáctým rokem věku (Milrod & Karasic, 2017).
Jelikož se chirurgické zákroky a hormonální substituce přímo vybízejí, vývoj do budoucna by měl být spíše směrován na rozhodnutí pediatrických psychologů než endokrinologů nebo chirurgů (Olson-Kennedy, 2016), protože právě ti pediatričtí psychologové mohou posoudit stav dítěte nejlépe. Mohou vzít v úvahu vývojové potřeby, sociální a kulturní stránky, fungování rodiny a rizika i mezi vrstevníky a v rodinách, mohou působit intervenčně a hlavně mohou posoudit genderovou dysphorii lépe než kdokoliv jiný. Zejména v posledních letech je s otevřeným a doposud tabuizovaným tématem vidět právě i ta nejmladší generace dětí (Ehrensaft, 2014) .
Přístup k transgender dětem a adolescentům lze rozdělit do tří skupin podle věku dítěte.
Prepubescentní děti
Protože je zde u této skupiny dětí absence indikací lékařských zákroků, veškerý přístup by se měl soustředit na psychoedukaci v oblasti ochrany a podpory sociálního, kulturního, emočního a behaviorálního rozvoje dítěte. I když neexistuje žádný obecný konsenzus klinického přístupu k transgender dětem (de Vries & Cohen-Kettenis, 2012; Ehrensaft, 2014; Zucker, Wood, Singh, & Bradley, 2012) má se oproti tomu za to, že aktivně vnucovat pohlaví u transgender dětí podle jejich narození je obvykle neúspěšné a nese rizika trvalého psychického poškození (SAMHSA, 2015) Sociální přeměna umožňuje dětem poznat a prozkoumat život v opačném pohlaví dříve, než se dopustí nevratných zákroků s možností návratu sociální prezentace, pokud si to budou v budoucnosti přát.
Doposud pouze dvě studie zkoumaly takto malé děti a jejich vnitřní pohodu. První zkoumala stavy úzkostí a deprese v porovnání se svými vrstevníky (Olson, Durwood, DeMeules, & McLaughlin, 2016), kdy míra deprese a úzkostí se od ostatních neliší v podporujícím prostředí (Olson a kol., 2016) Tato studie byla založená na mírách úzkosti a depresí z pohledu rodičů, další pak z pohledu samotných dětí, přičemž se oboje studie nijak ve svých výsledcích ani nerozcházely (Durwood, McLaughlin, & Olson, 2017). Obě tyto studie spolehlivě vyvrátily obavy, které již dříve vyslovily jiné a jež se obávaly zvýšené psychopatologizace v souvislosti se sociálním přechodem u takto malých dětí. (Cohen-Kettenis, Owen, Kaijser, Bradley, & Zucker, 2003; Wallien, Swaab, & Cohen-Kettenis, 2007)
Existují také další dvě studie, které svým závěrem poukazovaly na skutečnost, že 80% nekonformních dětí si v dospělosti sociální přechod rozmyslí. První dokonce s 88% (Drummond, Bradley, Peterson-Badali, & Zucker, 2008) a druhá se 73% (Wallien & Cohen-Kettenis, 2008). Obě studie byly na to poté kritizovány pro chybnou metodiku a velmi špatný vzorek dětí, který zasahoval i do genderově nekonformních dětí, kterých bylo znatelně více než transgender dětí, genderové identity u nich nikdy nebyly předem odborně ověřené apod. Naopak pozdější výzkum prokázal, že sociální přechod je spojený se stálostí genderového nesouladu v dospívání. (Steensma, McGuire, Kreukels, Beekman, & Cohen-Kettenis, 2013) Pro někoho zůstává však nejasné, jestli je to tím sociálním přechodem nebo samotnou odhodlaností dětí, které jsou už z větší míry sociálně převedené v dětství. John Money by se teď asi obrátil v hrobě směrem k těmto lidem, co stále pochybují.
Větší důležitost pedopsychologické péče věnované dětem ukazuje také polemika vyvolaná studií (Edwards-Leeper and colleagues 2016), která nevylučuje relativní poškození sociální transformace u dítěte kvůli svým rodičům, kteří zkrátka své dítě povzbuzují a genderovou identitu dítěte v okolí potvrzují, aniž by o to přímo stálo, protože je třeba jen nekonformní. Dovedu si představit, že takový přístup může mít stejné katastrofální následky na duševní zdraví jako je odmítání genderové identity u jiných a dítě se pak cítí nedůstojně a jako někdo, kdo své rodiče zklame, pokud by to mohlo být jinak. Těchto dětí může být mnohonásobně více a např. klučíčí zájmy u holek ještě transgendera z nikoho nedělají.
Peripubescentní děti
Přístup k dětem, které vcházejí do puberty se již odvíjí podle nových pokynů Endokrinní společnosti (Hembree a kol., 2017), kdy nejčastěji pedopsycholog prokázal trvalý, intenzivní a všudypřítomný nesoulad genderové dysphorie zhoršené o to víc s nástupem puberty, mládež je dostatečně duševně vyspělá poskytovat souhlas a puberta postoupila do Tannerova stádia II a zároveň neexistují žádné jiné kontraindikace.
Od pozdních 80 let je hormonální substituce považována za plně reverzivbilní léčbu, která umožňuje dočasné zastavení vývoje sekundárních pohlavních znaků (Cohen-Kettenis & van Goozen, 1998) Mladým lidem tak poskytuje pokračovat v přeměně bez narůstající úzkosti a umožňuje co nejvíc hladší fyzickou přeměnu později, co jsou nasazeny genderově příslušné hormony. Vysazením blokátorů puberty pro ty, kteří nechtějí pokračovat, vede k opětovnému zahájení endogenní puberty (de Vries & Cohen-Kettenis, 2012).
Studie 70ti adolescentů potrvdila celkové snížení projevů depresí spojených se změnou sekundárních pohlavních znaků puberty (de Vries, Steensma, Doreleijers, & Cohen-Kettenis, 2011) ve dvouletém období mezi nasazením blokátorů puberty a genderově příslušných hormonů substitucí.
Opět se zde vynořují obavy z toho, že blokátory puberty by mohly narušit vývoj dítěte, které se později identifikuje jako cisgender (Vrouenraets, Fredriks, Hannema, Cohen-Kettenis, & de Vries, 2015), což ale během klinických pozorování vyloučil fakt, že dospělí dokončili přeměnu i později a po jejich vysazení. Adolescence představuje vývojové období s neurokognitivním vývojem, kdy pohlavní hormony hrají důležitou roli ve vývoji mozku (Blakemore, Burnett, & Dahl, 2010) Někteří tak namítají, že zde není doposud obeznámen vztah mezi oddálením puberty a vývojem kognitivních funkcí. Stejně tak je tomu s vývojem kostí a rizikem osteoporózy v pozdějším věku. Není jasné, zda-li pozdější nasazení substitučních hormonů povede k přírustku kostní hustoty (Cohen-Kettenis, Schagen, Steensma, de Vries, & Delemarre-van de Waal, 2011; Klink, Caris, Heijboer, van Trotsenburg, & Rotteveel, 2015) Zatímco také existují postupy pro uchování prepubertální ovariální a testikulární tkáně pro zachování plodnosti, ty jsou stále považovány za experimentální a omezují tím přístup k léčbě (Johnson a kol., 2017)
A nakonec pro vytvoření neovagíny je nezbytný dostatečný falický a skrotální vývoj Tannerova stupně IV. Některé tranženy, které začínají s brzkou hormonální substitucí a blokátory puberty mohou být pak omezené u pozdější operace genitálu (Mahfouda, Moore, Siafarikas, Zepf, & Lin, 2017) a to i přes odlišné chirurgické přístupy intestinální vaginoplastiky s použitím tlustého střeva, které mohou ohrožovat sexuální funkci v dospělosti (Schechter, 2016).
A tak se stále diskutuje o kompetenci rozhodování peripubertální mládeže pochopit důsledky blokátorů puberty (Vrouenraets a kol., 2015), kdy obecně mají i ti nejmenší děti schopnost významně se podílet celému procesu přeměny (Weithorn & Campbell, 1982), někteří dospělí oponenti stále pochybují o důsledcích spojených s plodností (Abel, 2014)
Pubertální adolescenti
Obecně se má za to, že adolescenti mají dostatečnou schopnost porozumět důsledkům a přínosům a i nevratným účinkům hormonální substituce. Pozor neplést s blokátory puberty z předchozích věků, protože ty dávají dítěti pouze čas se pro hormonální substituci rozhodnout. Jak pokyny pro Endokrinní společnost, tak i standardy péče WPATH uvádějí věkovou hranici pro chirurgické úkony. Tyto úkony mohou být prováděny před dosažením plnoletosti s podporou rodiny, souhlasem a minimálně po dvanácti měsících života v opačné roli.
Doposud neexistují žádné údaje psychosociálních výsledků o transgender adolescentech, kteří by užívali pouze hormonální substituci. Nedávný přehled naznačuje, že hormonální substituce snižuje symptomy úzkosti, disociace a zvyšuje kvalitu života a vnímání sebe sama (Costa & Colizzi, 2016) Existuje studie, která hodnotila deprese, úzkosti a emoční chování u lidí, kteří prošli jak blokátory puberty a následnou hormonální substitucí, tak i genderově potvrzující chirurgickou operací, kde nežádoucí symptomy se pokaždé v další fázi zlepšovaly a navíc celkové ukazatele pocitů štěstí byly stejné jako u zbývající populace, ne-li v některých případech lepší (de Vries a kol., 2014)
Stále více se uznává, že genderová identita nemusí být nutně binární (Richards a kol., 2016) a to se dostává do rozporu se samotnou hormonální substitucí, která je binární povahy. Jak genderqeer, tak nebinární lidé vyžadují hormonální substituci, která bude uzpůsobená jejich individuálním cílům pro vyrovnání se s jejich sekundárními pohlavními charakteristikami. Začíná se prosazovat myšlenka, aby i tito genderově nevyhranění pochopili limity a možnosti, které hormonální substituce přináší.
Kritéria pro určení genderové stability toho moc neříkají, nicméně spousta adolescentů, i těch kteří byli identifikováni v pozdějším věku, poukazují na genderový nesoulad v ranném dětství (Steensma a kol., 2013) Není však popsána jaká škála faktorů ovlivňuje transgender identifikaci v pozdějším věku.
Někteří mladí lidé mohou být autisté (Strang a kol., 2014) a poměrně s nesouhlasem bych se vyhranila proti studiím, které zmenšují problém tím, že zkrátka někteří transgendeři jsou traumatizováni, trpí sebevažednými myšlenkami a tak v důsledku toho mají malé omezené rozhodovací možnosti stejně jako autisté. Je potřeba si uvědomit, že deprese, úzkosti a ostatní symptomy jako sebevražedné tendence jsou až těmi druhotnými znaky projevu genderového nesouladu. Oproti studiím (Steinberg, 2013), které se snaží prokázat, že transgender mladí lidé jsou méně dospělí v uvažování než jejich vrstevníci, protože trpí větší měrou úzkosti a deprimovaností, je potřeba poznamenat, že v podporujícím prostředí jsme na tom úplně stejně jako zbytek populace. Ony krátkodobé přínosy změny těla vůči dlouhodobým rizikům neplodnosti jsou posuzovány jen v rámci prostředí, které bylo doposud vůči transgender lidem zaujaté. Chybí opět statistiky a studie jak by tomu bylo v opačném případě, ale to asi nepůjde změnit jen na základě samotného zkoumání.
O těhotných mužích bych tu jinak moc nepsala, kdyby o nich nepsali ostatní jako např. Mafra patřící do koncernu Agrofertu. V ČR je okolo jednoho až dvou tisíc translidí, kteří se rozhodli pro celkovou přeměnu. Podle údajů největší zdravotní pojišťovny nás je cca kolem tisíce. Stejný přibližný počet je i narozených dětí párům v USA, kde jeden z nich je transgender muž a která má navíc cca 32 765 krát více obyvatel. Statisticky to tedy vypadá, že předpověď sexuologa Zvěřiny o těhotných mužích v ČR je málo pravděpodobná. To dřív tu budou homosexuální páry, které vychovají děti a ty tu už přeci jsou.
a) To, jak se člověk cítí, jestli jako žena či muž, nebo spíš sám sebe pojme jako nevyhraněné pohlaví mající od obou něco neurčuje to, jakou má ten člověk orientaci. Je omyl si myslet, že transsexualita má něco společného se sexem a orientací a tento fakt je již dávno vyvrácen.
b) Existují páry, kde jeden změní pohlaví a oba dva spolu zůstanou. Dokazuje to, že vnitřně se během tranzice člověk moc nezmění a partneři v polovině případů s námi zůstanou.
c) Rodičovské pudy má zkrátka téměř každý. V ČR je také kolem tisíce dětí, které mají homosexuální rodiče. Můžeme zavírat oči a myslet si, že tu nejsou a snažit se tím zachraňovat pseudotradiční rodiny, ale opak je pravdou.
d) Tisíc dětí z USA dokazuje, že transsexuálním mužům se rodí zdravé děti. Takže to zas tak až proti přírodě není, když ta si vždycky najde cestu, kde stvořit život.
e) Nechci moc zevšeobecňovat čí výchova je lepší, ale přeci jen je ten rozdíl ve výchově mezi vaší pseudotradiční rodinou a homosexuální nebo transgender párem znát v jedné věci. Dítě je dar, který se nedostává každému a podle toho k tomu tak někteří přistupují a o to víc si to menšiny uvědomují.
f) Lidi by si měli uvědomit, že xenofóbní komentáře a projevy šikany vedou právě jen oni sami ve svých hlavách s malými Zvěřinami.
g) Jestli si někdo myslí, že kastrace je řešení, jak někomu zakázat mít dítě, tak není.
Protože si Češi myslí vesměs opak a když jsem nakoukla do komentářů, tak jsem se rozhodla vykašlat se na celé GDPR a posílám rovnou některé do xenofóbní síně slávy. Člověk by si myslel, že se ocitl někde na webu, který Balda už nečte a on to je jen Babišov.
Nepřeháníte to? To nás transsexuální rodiče opravdu vážně chcete nahnat do uranových dolů nebo zabíjet? Podívejte se na svoje děcka, jak je kolikrát vychováváte, vy voliči Agrofertu a podobných. Každé druhé manželství se vám rozpadne a nevydrží ani pět let a budete na diskuzích moralizovat?
Chcete-li si udělat nějaký náhled do duší lidí, kteří se vymykají genderovým předpokladům, ať už jsou to translidé, genderově nevyhranění nebo jen stereotypně a nekonformně odlišní lidé, pak se na jejich(náš) svět musíte dívat jakobyste měli nasazené brýle a dívali se na něj upravenými optickými skly. Jen pro informaci, v úvodu jsem tu doplnila translidi a genderově nevyhraněné o další skupinu lidí a to o ty, kteří jsou jen stereotypně a nekonformně odlišní, protože i ti patří do skupiny lidí, kteří se svým způsobem nějak vymykají právě těm stereotypním a genderovým předpokladům společnosti. Mohou to být třeba jen holčičky, které mají klučičí zájmy a naopak. Jsou totiž holky, co si hrajou s autíčky a není to nic neobvyklého.
Nyní vám nasadím první brýle s genderově polarizačními skly, kterými budete vnímat okolí fyzicky podle základních podnětů. Pomocí těchto skel uvidíte pouze obrysy lidí a ti budou rozmazaní. Modré tričko má na sobě kluk? Červené holka? Postava dítěte s autíčkem je kluk? Postava s panenkou je holka? Krátké vlasy má kluk a dlouhé holka? Někdo na stromě je kluk? Někdo v altánku je holka? Skupina s míčem budou vždy kluci a malé skupiny zbylých hloučků dětí zas holky? Vážně jste přesvědčeni, že tomu tak bude pokaždé? Nebude a to i přestože základní genderový předpoklad říká, že muži a ženy jsou si odlišní. Můžete být jakkoliv silnými propagátory tradičního rozdělení rolí mezi muži a ženami, avšak tyto základní rozdíly nikdy podle pohlaví neprokážete, přesto se tento předpoklad vžil do našich sociálních rolí během historického působení, protože lidstvo je více konzervativní a také tomu napomohlo vžité náboženství, které si tyto své hodnoty drželo i za cenu represí, kdy se za odlišnost dokonce i upalovalo. Lidstvo si historicky vytvořilo tyto polarizační předpoklady a přes svůj strach z odlišného tomu uzpůsobilo ústřední model fungování společnosti. Což vůbec nevylučuje to, že mohou být jiné kultury, které to mají nastavené jinak nebo dokonce opačně, kde ústřední roli zase hrají ženy, protože u nich chybí to působení té naší kultury. Vše bez ohledu na to, že malé dívky často snily o tom, jak budou hasičkami a vojandami a nebo budou lítat do vesmíru a získávat Nobelovy ceny, či se ve středověku plavit na zámořských plavbách nebo kluci se zas budou věnovat humanitním a uměleckým činnostem. Že to takhle dlouhodobě nemůže fungovat ani pod vlivem jakýchkoliv represí dokázalo hlavně to, že tento vytvořený model se nafoukl do takové podoby, až oficiálně praskl s emancipací někdy v 60letech minulého století. Najednou ženy kvůli tomu přestaly nosit sukně a začaly kvůli emancipaci nosit kalhoty a krátké střihy. Jistou analogii můžeme např. vidět u iránských žen v souvislosti s hidžábem. Roku 1979 s iránskou revolucí došlo k omezení práv žen, které se poslední dobou začínají navracet, protože neměli své vžité opodstatnění v náboženství ale jednalo se pouze jen o upevnění nadřazenosti mužů a i přes represe po čtyřiceti letech stále s předsudky bojují. Důvodem pro rozvoj emancipace pak byla vždy hromadící se frustrace z nedostatku příležitostí, které se jedné skupině samozřejmě nedostává. A teď se na to opět podívejme genderově polarizačními skly. Jako rodič ve fotbalu podpoříte dítě s krátkými vlasy nebo s dlouhými? Dítě které si hraje v kuchyňce s děvčaty nebo to které leze po stromě a víc zlobí?
Proč jsme jako společnost schopni za padesát let nehledět na fakt, že ženy nosí kalhoty a přitom to do emancipace od upálení Jany z Arku trvalo dokonce pět set let, desetkrát déle? Odpověď je jednoduchá. Protože tohle je přirozené a společnost, pokud se oprostí od represivního chování, že nad vámi pořád někdo stojí a zjišťuje, jestli něco děláte správně a nebo ne, je schopná lépe vnímat to, co je skutečně přirozené.
Nasadím vám druhé brýle. Pokud zcela jistě víte, kdo je muž, tak mu tím nadřadíte své chování, protože těmi prvními brýlemi si stejně tak společnost vytvořila model svého fungování a androcentrismus se tím ještě více zakořenil v kulturním diskurzu. Pomocí druhých brýlí jste schopni ostřeji vidět pouze jen modrou a to co je růžové je pro vás více rozmazanější. V situacích, kdy si muži sahají na své dno se však objevují ženy, které jsou schopné dosahovat dokonce mnohdy ještě lepších výsledků. Dnes je pro kvalifikaci žen na mistrovství světa na deseti kilometrech běhu čas 31:50. Ale muži to dají nejlépe jak umí za 27minut. Upřímně kdo z vás mužů to dá a ještě aby si tím mohl oprávněně říkat, že je opravdu chlap? Jsou snad všichni myslitelé muži? A nebyli třeba také ti myslitelé někdy ovlivněni svými ženami a nestavěli ty rakety na Mars a na Měsíc společně fifty fifty? Bude skupinka dětí hrající si na superhrdiny vždy složená z kluků? Na záchranu královstí se tím pádem přes hustý porost bodláků dostane pouze jen kluk a holky budou vždy jen ty pasivní? Není třeba lepší říct: ty demente proč lezeš přes to křoví, když se to dá obejít i bez klíšťat? No protože jsem kluk a to je potřeba podpořit. Ne nadarmo ženy žíjí v průměru déle než muži. A pak kdo z těch dvou se stane v životě úspěšnějším? Jste nějak schopni to určit už v dětství? Myslíte si, že by bylo lepší nutit dětem nějaké předsudky, řadit je, kam patří a dusit tak v nich jejich možnosti a tím zmenšovat jejich okruh seberealizace? To přeci žádný rodič, kterému záleží na svém dítěti, nechce.
Matějíček: „děti zlobí, protože nemají pevně dané mantinely.“ Ne, s tím se souhlasit nedá. To tak bylo aktuální jen v jeho době, protože studoval děti z děcáku a neměl moc příležitostí si ověřit, že i děti ze spořádaných rodin zlobí stejně tak. Děti zlobí hlavně proto, protože si tím vynucují pozornost a i děti jsou osobnosti a buďto výchova rodičů jde úplně mimo povahu dítěte a jsou na ně kladeny vysoké nároky nebo na ně rodiče zkrátka kašlou. vždy jde o zpětnou vazbu: „jé ty jsi hodný a vůbec jsi nezlobil“ nebo i motivační „jé to je pěkné, co jsi udělal“. Proto také biologičtí kluci zlobí více, protože se jim té lásky a pozornosti ze strany mužů binárně rozdělené společnosti moc nedostává. A přitom je to tak jednoduché, stačí změnit úhel pohledu, zaostřit víc na růžovou a zjistíte, že i holky na áru zachraňují životy, v laboratořích vyvíjí léky proti rakovině a kluci obohacují naše životy tím, jak jsou vnímaví a všímaví a stejnou platnost má i všechno to, co je mezi tím. Děti zlobí hlavně proto, že se nemohou rozvíjet, jsou frustrované a nemají zpětnou vazbu na to správné, co udělají. Přes genderově polarizační a androcentistické brýle to mnohdy ani často rodiče nevidí, kde by své dítě mohli motivovat.
Nyní vám napotřetí nasadím brýle biologického esencialismu. Co by se tedy stalo, kdybyste těmito třetími brýlemi viděli ostřeji ženy? Raconalizovaly by se tím veškeré nesrovnalosti mezi muži a ženami? Nakolik by ta nová skla musela být s korekcí, aby ten váš bigenderový předpoklad vyrovnaly? Ve společnosti, kde se muži považují za nadřazenější alespoň z větší míry, je potřeba ještě něco měnit z pohledu mužů, kteří si tím již dosáhli nějaké pasivity? Nakolik si myslíte, že pokud by obě pohlaví byly najednou rovny, tak jestli by se té rovnováhy dosáhlo jen tou jednoduchou korekcí ve vnímání? Nebylo by potřeba přeci jen trochu zvýhodnit zostřené vnímání té růžové? A jak rychle by se tím dosáhlo pokroku?
V sedmdesátých letech rodiče popisovali svoje nenarozené děti přesně podle uvedených genderových stereotypů. Nenarození chlapci meli být silní a pohybliví, vážného vzezření. Holčičky naopak měly být pak jemné a drobné(Reid 1994). Tyto stereotypy se ani za tu dobu padesát let nijak moc nezměnily a zůstávají stejné.
Teorie genderových skel se nezaměřuje pouze na rozdíly mezi muži a ženami ale i zasahuje do předsudků vůči sexuálním menšinám. Roční děti nevykazují žádné rozdíly mezi komunikací vůči osobám rozdílného pohlaví. V této době se však velmi liší reakce dospělých na chování svých dětí podle sociálních předsudků. O jedenáct měsíců později byl podle výzkumů již poznat rozdíl mezi chlapci a holčičkami. Chlapci si počínají vice agresivněji a dívky dříve a častěji mluví(Fagot 1998). Do šestého roku života dítěte jsou rozdíly markantní podle vztahu, který jim rodiče předávají(Denham 1994 a Bronstein 1983) Předávání genderových stereotypů probíhá i přes naše veškeré racionální výhrady. V předškolním roce děti narážejí na pohledy svých vrstevníků a tato síla většinou nabírá na intenzitě, protože soud vrstevníků je silnější než role rodičů a pokud se děti jakkoliv snaží o překonání genderových stereotypů, pak se setkávají s nevolí a nesouhlasem. Což sama jako transsexuální rodič dítěte mohu potvrdit. Vrstevníci se na socializačním procesu podílejí velkou měrou, avšak ti sami jen předávají aktivizační procesy svých rodičů.
Podle Sandry Lipsitz Bem, The Lenses of Gender(1993), by se genderové předsudky měly překonávat a jak jinak než právě v tomto období dětí. Dokonce ani stereotyp, že ženy jsou hovornější než muži ve smíšeném prostředí se nepotvrdil. Ženy jsou skutečně hovornější než muži, ale jen pouze mezi ženami. Rozhovory mezi ženami a muži jsou jako rozhovory mezi příslušníky různých sociálních kultur a ne jako mezi rozdílným pohlavím(Smyth & Meyer 1994). Narozdíl od předchozích dvou kategorií, nejsme jen pouze ti příjemci, ale jsme i jejími spolutvůrci a utvrzovači. Podílíme se na vývoji a tvorbě genderových skel ve společnosti svými postoji a předsudky. Tím, že se opakujeme, vytváříme androcentrický svět, ve kterém vládnou muži, mají vyšší plat, jsou silnější, mají lepší postavení, nenosí růžovou ale modrou, kalhoty namísto sukní atp.
A na závěr pokud se vrátíme zpět do bodu jedna a nasadíme si polarizační brýle, koho uvidíte ve svém dítěti? Kluka nebo holku? Jestli je to jednoznačné, pak asi moc genderově neutrální výchovu řešit nemusíte, ale co kdyby přeci jen ta drobná dlouhovlasatá holčina s panenkou chtěla někdy být ambiciózní ředitelkou firmy nebo vyvinout lék na rakovinu? „Sorry, ale na kluky mít nikdy nebudeš“ neřekne nikdo nebo že ženy patří k plotně nebo k dětem.
„K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku.“
…
… Pak zlobila se s žehličkou, protože v kamnech vyhasíná, a do sklepa šla se svíčkou, nebyla tenkrát elektřina. A vždycky dvakrát měsíčně od rána prala na pavlači. A její ruce nesličné bývaly potom hebké k pláči.
Byť obě básničky šíří radost a jsou ódou na někoho, tak i zároveň šíří genderově zažité stereotypy a hlavní je také to, že přes žádnou básničku si ani žádný vztah s matkou, která např. domácnost zanedbává, nikdy stejně nevybudujete. A naopak ne všechny ženy chtějí nebo mohou být domácími puťkami. Problém v genderové nauce tak, jaká je doposud, je v tom, že se tím akorát dusí potenciály malých dětí díky vnucování zažitých stereotypů dospělých a jednoho dne musí dojít k podobnému přetlaku k jakému došlo právě v době emancipace. Jak chcete ty básničky vysvětlovat holce, která radějí lítá po lese a hraje s klukama fotbal a nechala se ostříhat nakrátko? A zrovna navíc někteří ti muži, odpůrci genderově neutrální výchovy, co se tím cítí být dotčení, byť jim může být výchova cizích dětí ukradená, moc jako princové na bílých koních z pohádek také nevypadají, abychom je mohly ve výchově svých dětí poslouchat. A pak to dopadá tak, že se bijí o tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami, o poselství tradiční rodiny, mají křivý ksicht a jsou třikrát rozvedení a svět přes gednerově polarizační brýle nikdy vidět nemohli, protože jim k tomu chybí špetka empatie. Já být jednou z nich a stát se mi to potřetí, tak jdu, vyhodím ty nejhorší pohádkové genderově stereotypní nesmysly hlavně ty o princích na bílých koních a varuji své děti: Hlavně nikdy nebuďte tak naivní jako já, protože žádné hebké ruce vás nezachrání a že by na vás pak někdo pěl ódy jako Žáček se Seifertem už vůbec ne.
Nevnucujte dětem, že jejich role ve společnosti je podle toho, jakého pohlaví se narodili, protože stáním u plotny své děti neuživíte, pokud nepracujete v gastronomii a ani tam to zas tak růžové není. A vezměte si, že každá kniha o tom jak mít šťastné a úspěšné dítě dává pokaždé důraz na individualitu dítěte. Není pochyb o tom, že genderově neformální přístup rodičů a dospělých všeobecně je jednou z jejich variant.
Ona si vlastně žena nevzala ženu, ale ženu si vzal transgender muž, i když to tehdy úředně tak jednoduché nebylo a psalo se o tom už před 130 lety.
V té době byla komtesa Sarolta Vayová vychována v ortodoxní rodině v Budapešti, avšak se už od dětství cítila jako muž. Když jí bylo osmnáct, jak píší London Daily News, měla stejné záliby jako většina mužů. Kouřila, pila, byla oplzlá a trávila večeře v kavárnách, až ji všichni v Budapešti brali za muže. Roku 1896 se seznámila s dcerou vládní úřednice a po dvou letech soužití jim bylo umožněno se vzít. V té době si už hrabě říkal Sandor Vay a bylo mu 27let. Jejich manželství vydrželo až do té doby, kdy manžel úřednice a jejich tchán zažaloval hraběte za to, že byl znepokojen z majetku hraběte a považoval jejich sňatek za podvod. Jejich spor pak soudil Rakouský soud roku 1989, kde byl nakonec hrabě Vay osvobozen a poté se vrátil k novinařině do Budapeště.
posted under Příběhy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Z transgender archívů – když si žena brala ženu
Někteří zastánci tisíciletých křesťanských hodnot namítají, že tato společnost je dlouhou dobu zvyklá jen na dvě možnosti pohlaví a že vše ostatní akorát ničí jejich hodnoty včetně té tradičně postavené rodiny ne-li vše ostatní považují za moderní přebytek vzešlý z nějakého sociáního konstruktu, který je potřeba urychleně potlačit. Jenomže tato stejná společnost si za ta léta vymohla jednu velmi hloupou výsadu. Máš mezi nohama pindíka, tak jsi muž a pokud máš vagínu, tak jsi žena, narodíš-li se s oběma, jedno ti odstraníme, aby náhodou mezi náma neběhali těhotní muži a ženy bezdůvodně neroztahovaly nohy na gynekologickém křesle, toť trochu z pohledu extrémistů. Všechny ostatní variace se pak stejně odvíjí od toho, co má člověk dole a jste pak buď žena s odlišnými chromozomálními charakteristikami nebo žena s abnormální tvorbou testosteronu atd. ale pořád jste žena.
I přestože je Semenyová intersexuální člověk, IAAF v roce 2010 uznala, že podle těchto tisíciletých zásad je Semenyová ženou. Nyní po letech IAAF začala nutit své ženské sportovkyně, které mají zvýšenou tvorbu testosteronu do hormonální substituce. A dovolím si napsat, že trochu za tyto nesprávně nastavená pravidla nešťastně mohou i transgendeři. Ti totiž mohou působit v ženském sportu, pokud jim klesne hladina testosteronu pod určitou úroveň a mají za sebou hormonální substituci. Přesto si nemyslím, že by za to mohla nějaká transgender lobby, i přestože ve věcech transgenderů ve sportu sami transgender poradci působí, jakože spíš jde o to vytvořit umělý záměr odstavit všechny ženy s anomáliemi mimo vrcholový sport a to z jednoho důvodu. IAAF vedla dříve několik sporů o pohlaví sportovkyň a pokaždé spory prohrála včetně konečných arbitráží jako např. s Dutee Chandovou. Transgender sportovci se tím pádem dostávají do stínu mnohem důležitějších sporů pro IAAF a pro ně jsou těmi, kdo jsou ochotni podstoupit hormonální substituci, dobrovolně si nechat snižovat hladinu testosteronu a to ne přímo z výkonnostních důvodů, ale především z estetického hlediska.
IAAF aniž by se snažila vytvářet rovnější podmínky mezi ženami, vzkázala rovnou světu: Podívejte se na transgendery, ti se změnami pravidel souhlasí a dobrovolně podstupují hormonální substituci. Ode dneška bude za ženu považována ta žena, která nejenže bude mít dole vagínu, ale i zároveň nižší hladinu přirozeného testosteronu, protože každá žena trochu toho testosteronu má. Z binárního pohledu se tak ženy s anomáliemi stávají muži a to přesně posloužilo IAAF k tomu, aby teď v chystané arbitráži mohla Caster Semenyovou považovat za muže a zakázat ji startovat. Jenomže co to znamená „dobrovolně podstupovat hormonální substituci“ pro ženu, která se jako žena narodila a i tak se cítí? Semenyové by mohla česká padesátiletá žena pokročilejšího věku vzkázat třeba toto: „Já také ty estrogeny beru, no tak co máš za problém? Nic ti to neudělá, tak si jeden vem. Jsi na živu? No tak vidíš. Dej si další.“ Až na to, že s estrogeny přicházejí i jiné nežádoucí účinky, o které Semenyová stát zrovna nemusí a hlavně přímý vliv estrogenů na snížení hladiny testosteronu znám není. I přes jeho nepochybné antiandrogenní účinky není známo, kolik ho musíte užívat, aby se o tolik hladina snížila. Účinek tedy mezi námi znám sice neoficiálně je, ale nikdo ho plošně neprokáže a že když je bude užívat, neskončí znovu v arbitráži za jejich příliš malý vliv a také záleží na druhu testosteronu, který se v jejím těle tvoří. Navíc česká důchodkyně(nejčastější uživatelka estrogenů) nemůže myslet na katalyzátory, které účinek testosteronu podporují nebo snižují bez ohledu na jeho hladiny. Hormonální substitucí se zde rozumí spíše to jisté potlačení tvorby testosteronu samotného a to už není žádná legrace. Riskovat kvůli nižším výkonům nežádoucí účinky jako jsou nádory jater a mozku, jste se zbláznili? Podstupovat chemoterapii, i když se cítíte normální?
Nedivím se Semenyové, že s tím nesouhlasí. Je úředně ženou podle vašich tisíciletých pravidel, které občas někdo narušil jako např. Zdeněk Koubek, ale jestli o sobě stále tvrdí, že je ženou, pak IAAF nezbude nic jiného, než to přijmout a akceptovat. Stavět pohlaví na hladině testosteronu nebo uskupení chromozomů je ještě větší a křehčí hloupost než nad tím, co má kdo dole, což znovu dokazují právě ti intersexuální lidé. Postavíte-li totiž tisíc lidí na trať, můžete si být jisti, že z nich první nedoběhne ten, co měl nějvětší hladinu testosteronu, ti totiž v běhu prakticky končí spíše někde vzadu. A toho, co měl nejvíce testosteronu zrovna předběhne žena, která měla natrénováno, to je víc než jisté a je to realita poslední doby.
Působení testosteronu nemá vliv ve vrcholovém sportu a hlavně záleží na určitých tělesných predispozicích u Semenyové, které rozhodně IAAF hormonální sustitucí už nenarovná. Semenyová je vyšší než většina jiných žen, ale není vyšší než třeba hráčky basketu a se svalovou tkání je na tom o něco hůř než kulturistky a i tak ony rychleji neběhají. Nelze také tvrdit, že jiná žena s větším vlivem testosteronu na tom bude výkonostně ještě lépe než ona. Spíš než vliv testosteronu jde z větší míry o vydřenost tréninky a na dalších jiných faktorech jako např: na navykání těla spotřebovávat víc kyslíku a ten víc při jednom nádechu do plic nadechnout, na dostatek správných cukrů ve svalech pro výkon, na minimalizaci tuků v tkáních a mnoho dalších faktorů a do této formy se posunul sport za posledních cca 30let. Ve skutečnosti se ženy podle IAAF už dávno staly muži jen tím, že s nimi začaly závodit a jsou v tom co dělají o mnoho lepší než většina mužů. Proč si lidi nedovedou připustit, že žena, která je o trochu jiná, si zasloužený výsledek může také vydřít? Jsou zkrátka pryč doby kdy všeobecně ve sportu měl muž navrch jen kvůli testosteronu, protože po svém boku historicky neměl stejně tak trénované ženy jako jsou dnes. Dnešní lepší běžkyně uběhne maratón rychleji než Spiridon Luis napoprvé a natrénovat se na to dá za pouhý jeden rok. IAAF se nepodaří prokázat, že je to jen tím testosteronem.
Já budu ráda, když tento spor Semenyová vyhraje a budu ji držet palce, protože pokud vyhraje, tak to bude znamenat, že ženy mohou být jakkoliv silné a vytrvalé, i když nezapadají do škatulek.
Médii prolétla zpráva, kde byla chudinka Kate Scotow z GB, mimochodem matka autistického dítěte a batolete, zatčena na sedm hodin za to, že se dopustila harašení a kyberšikany vůči transgender ženě na internetu. Některá média jako jsou tn.cz, idnes.cz, lidovky.cz to pojali tak, že jen pouze za deadnaming vám hrozí vězení, aby ve svých čtenářích jednoduchého smýšlení vyvolali obavy, že nad nimi se stahují Orwellovská mračna a je třeba je všechny nahnat někam ke skále a začít tlačit. Místo hejtaření by asi měla jít raději uklízet sníh, AB epic.
Podívala jsem se tedy na Twitter Stephanie Hayden, která měla být chováním Kate Scotow obtěžována a z vyjádření tak nějak vyplývá, že jenom za ten deadnaming to nebylo a že Kate Scotow jako stalkerka o ní šířila ještě některé další citlivé informace.
Jít a podívat se na ten její Twitter, abych si udělala obrázek i z druhé strany, mi trvalo pouhé 2 minuty. Věřím tomu, že pro některá média je lepší, když to bude trochu paraziticky skandálnější na úkor těch druhých, transgenderů.
Pamatujete se na pámbíčkářského pošahance Joshuu Sutcliffa? To byl úplně stejný beznadějný případ jako je Kate Scotow. O něm také některá média psala jako o oběti genderového šílenství. Já o něm ve svých antihejtech napsala toto:
Jushua Sutcliffe je britský učitel, tedy byl. Je také evangelickým farářem a na škole, kde vyučoval založil školní klub Bible. Ten byl však školou zakázán kvůli homofóbním názorům ohledně svazků mezi muži a ženami na popud studentů. Poté si zasedl na transgender chlapce, kterého častěji trestal oproti jiným studentům a kvůli tomu si na něj stěžovala jeho rodina. Škole tak s pánbíčkářem, který si ve škole prosazoval svou nauku jiným způsobem než měl a míchal náboženství do hodin matematiky, došla trpělivost a zakázala mu učit. Svého transgender studenta jako křesťan kromě častějšího trestání také často úmyslně misgenderoval v domění, že tím neporušuje žádnou z jeho svobod navzdory školnímu řádu. Misgenderování se nevyhýbal ani v pořadu dobrého rána, kde ho několikrát opravovali moderátoři.
Na Francii mám ráda zejména lidi, protože víc než Češi jsou takoví víc chápavější a dovedou přemýšlet i o těch druzích. Nevím kde jinde bych na světě mohla zmínit, že když tolerance přejde ve vzájemný respekt, tak je dokonce možné se nevztekat na stávkující železničáře za to, že se někam dostanete pozdě a nebo třeba na pekaře, že zůstanete bez snídaně, protože každá menší skupina v té větší má vždy nějaké problémy a je jedno z jakých lidí je složená, protože se nedá paušalizovat na „jenom ta vaše skupina má vždy nějaký problém“, jelikož každý je členem nějaké té menší skupiny a ta samozřejmě se bez problémů neobejde. A protože pár lidí sleduji, pustila jsem si i tohle video.
a zaujala mne taková jedna myšlenka. „Co nás nutí jít do přeměny?“ Myslím do té kompletní přeměny. Dá se to tak jednoduše vyjmenovat? Za a), za b), za c)… A nakolik může být pohlaví fluidní v kontextu sociálního konstruktu. A co když do toho zamíchám ještě věk transgender člověka, sílu osobnosti a společnost založenou na předsudcích?
Často jsem svou přeměnu popisovala jako stav, kdy se narodíte a pokud jste zároveň transgender, tak si cestou životem sbíráte různé malé frustrace z toho, že nemůžete být tím, kým ve skutečnosti chcete být. Frustrace nakonec přerůstají v deprivace a neléčené deprese pak v sebevraždy. Tohle jsme se učily na zdrávce. Člověk, který řeší přeměnu se pak cítí jakoby v temné místnosti zatlačen do rohu a jediné, co může je otevřít dveře do neznáma, které buď mohou znamenat jeho společenskou sebevraždu a nebo také ne, v lepším případě alespoň trochu naplněný život. Netřeba dodávat, že mnoho translidí raději sáhne k té skutečné sebevraždě, protože to od těch depresí nemá daleko. Asi jsem tím možná dobře popsala skutečnost, ale stejně tím nejsem schopná odpovědět na otázku, co bylo dřív, fluidní pohlaví a nebo sociální konstrukt? A mohu to vůbec nějak prokázat?
To, že pohlaví i přes svou zdánlivou binaritu může nabývat hodnot někde mezi, dokazují různé statistiky. Předsudky ve společnosti pak určují míru akceptovatelnosti chování a s tím i zároveň toleranci veřejné prezentace, která se pak projevuje odlišným a nejednoznačným flluidním sebeurčením. Ve skutečnosti bude pořád stejný podíl podobně cítících se lidí jak v otevřené tak uzavřené konzervativní společnosti. Nad tím netřeba nijak pochybovat, to prokázaly mnohé statistiky a určitě se vám někdo z okolí takový vybaví. V konzervativní společnosti je méně fluidních lidí a lidé se snaží plnit svoje genderové předpoklady, jak jen se dá, avšak anonymní dotazníky se neliší nijak zvláštně od ostatních.
Když někdo o sobě tvrdí, že je opačným pohlavím a nikdy nemůže být nic mezi tím, proč tedy nelze unifikovat dobu přeměny v závislosti na věku? Vzhledem k tomu, že míra tolerance či netolerance společnosti je plošně konstantní, nelze zároveň tvrdit, že když někdo podstupuje přeměnu v 50ti letech či později a tak zároveň, že je pohlaví pouze binární. Tomu se říká banalizování a zmenšování svého problému a odvádění pozornosti stranou. Kdyby tomu tak bylo, šli by všichni do přeměny v 18 hned jak by mohli a ne ve třiceti, čtyřiceti, šedesáti atd.
Když si to tak vezmu, tak i někteří translidé mohou být latentní xenofóbové, protože z podstaty každý transčlověk před přeměnou žije ve strachu a občas si ten strach může zveličit a ten dlouhou dobu v sobě podporovat. Když si tohle dáme do souvislosti s prioritami jednotlivců a statistikami, čeho se translidé nejvíce bojí, tak to z hlavní míry není předkládaný sociální konstrukt a stav společnosti, ale mikrosociální vazby jimiž jsou zejména rodina a přátelé. A ty už pak vůbec nemusí být konstantní. Mohou nabývat různých binárních a genderových extrémů a ony pak určují, jestli je pro nás vnímání společnosti konstruktivní nebo destruktivní a zde se pak právě o to víc uplatňuje osobnost člověka. Starší člověk, který jde od extrému k extrému těžko pochopí, že pohlaví může být také fluidní a tak např. raději někdy kritizuje jiné členy jeho pohlaví, že se neoblékají dostatečně žensky nebo nepůsobí dostatečně mužsky a tak tím někdy nevědomě podporují radikální feminismus nebo šovinismus a upevňují společenské předsudky skryté za předurčené předpoklady. Ale pořád to má jakousi podstatu v generačních rozdílech danou extrémním sociálním konstruktem přeneseným do sociálních vazeb navíc letitým působením
Jak už jsem uvedla na transgender člověka před přeměnou působí zejména jeho osobnost, sociálně-konstruktivní vymoženosti jakými jsou např. předsudky a stigmatizace vycházející např. z historie, náboženství či společenského postavení, mikrosociální rodinné a společenské vazby a abych to udělala ještě složitější tak i míra frustrace či deprivace. Z různých článků zde na blogu lze přijmout fakt, že existují děti, které mají natolik silnou osobnost, že jsou si schopné už v tak mladém věku prosadit osobnostní změny včetně oslovování, čehož lze dosáhnout jedině za předpokladu otevřených sociálních vazeb a hlavně v podporujícím prostředí. Co je však zarážející je to, že statisticky tyto děti nevykazují zvýšenou míru deprivace a pouze jen o málo větší míru úzkosti než jejich vrstevníci. Když je vaše okolí podporující, neprožíváte deprivace kvůli tomu, že se cítíte jinak a stejně tito lidé v dospělosti přeměnu podstoupí a opět podle teorie fluidního pohlaví to nemusí být úplně všichni. Jenomže i tak to z toho výplývá, že změnu pohlaví lze tedy prodělat i bez dalších frustrací a depresí, že to nikam nevede.
Po téměř šesti stech článcích a několik let psaní o transsexualitě mohu s čistým svědomím dojít k závěru, že Česká sexuologie zkostnatěla právě na předsudcích, které se dají z toho, co jsem výše napsala, definovat, stejně tak jakože transgender člověk začne procházet přeměnou v té době, jakmile svůj problém je schopen definovat na nějakou subjektivní úroveň. Píšu subjektivní úroveň proto, že větší objektivitu v rozhodování vám může za určitých okolností všech vlivů dát sociální konstrukt přenesený ze sociálních vazeb. Pak ale nestojíme v tom rohu před tajemnými zavřenými dveřmi před přeměnou kvůli tomu, že nás tam zahnaly frustrace nebo deprese, ale pouze jen naše nevědomost, co se s námi děje. Jsme-li tohle schopni přijmout, pak míra úzkosti, depresí a sebevražednosti je vždy jen sekundární jev a translidé nejsou nemocní nebo trpící nějakou poruchou. Nekonformnost a frustrace způsobuje společnost až s předsudky. Česká sexuologie, která podporuje binaritu a genderové rozdělení společnosti, zlehčuje iniciativy jako jsou metoo, instanbulskou úmluvu apod., posiluje nevyváženost obou pohlaví na základě předurčení podle toho, co má kdo dole při narození. Pak se nelze ničemu divit, že transgender člověka vidí už jen jako zlomeného až v posledním stádiu a nedovede si z toho udělat představu o lidech, co nejsou frustrováni tím, co mají dole, případně než dospějí k nějakému rozhodnutí na základě sebepoznání žijí jinak než na psychickém dně.
Samozřejmě že to ubližuje transgender lidem před přeměnou, ať už jsou v jakékoliv fázi, v jakémkoliv mikrosociálním prostředí a s jakoukoliv osobností s jakoukoliv definicí pohlaví, předsudky totiž nedělají dobře ani většinové společnosti obzvláště u lidí, kteří mají dle binárního rozdělení společnosti nejaké vlastnosti toho druhého byť se jen o své děti starají víc muži nebo ženy žádné nechtějí. Dnes už si sice nikdo nedovolí ze sexuologů přirovnávat ženy k hárajícím fenám jako tomu bylo před pár desetiletími, ale stále se můžeme dočkat šovinistických přirovnání ženského pohlaví k pářícím se rybičkám a mužům nezvládajícím své pudy kvůli tomu.
Sice je společenský konstrukt takto nastaven ale lidé jsou stvořeni malinko jinak víc doprostřed a je potřeba to dorovnat do normálu.
Když nad tím tak přemýšlím co bylo dřív, tak docházím k závěru, že je také velmi netolerantní a hlavně nelogické např. přijít v šedesáti s proměnou, hlásat jak jste ti true trans a pak ještě do toho popírat všechno ostatní a že ti mladí neví co by, protože to jenom dokazuje, že se tihle popírači nijak do své přeměny neodlišovali se svým daným pohlavím. Jak asi do té doby žili, když to o sobě věděli už od mala a nebinarita podle nich neexistuje? Kvůli sociálnímu konstruktu do přeměny takhle pozdě člověk nejde, protože ten je alespoň v rámci ČR všude stejný. Ona nebinarita není jen otázka Punku, jak si možná myslí. Pořád lepší být duševně v pořádku a žít jako nevyhraněný člověk a případně do přeměny jít dřív, než se nechat psychicky zdecimovat a jít do přeměny jako mrzutý popírač všeho ostatního na stará kolena.
…protože ti také chtěji, aby jejich dítě bylo šťastné a za to je třeba se postavit.
A jak to vidí jejich děti? Občas se podívám na nějaké to video na YT a tohle sem musím dát, protože je velmi upřímné a od srdce. Jmenuje se „Nesnáším být transgender“ od australské McCarthy.
S odkazem na oprávněné stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Garçon a Nicot proti Francii(č.79885/12, 52471/13 a 52596/13, rozsudek ze dne 6. dubna 2017 a TGEU s ILGA proti ČR č.117/2015, rozsudek ze dne 28. května 2018, neuspěla ČR ve svých námitkách a nyní musí uvést svou legislativu do takové formy, která nebude podmiňovat nucené sterilizace při změnách pohlaví. Za tímto účelem vypracovalo Ministerstvo spravedlnosti návrh novely občanského zákoníku, který před vstupem do sněmovny prochází připomínkovým řízením.
Návrh úřední změny pohlaví počítá s tím, že člověk učiní prohlášení před matričním úřadem a doloží k němu potvrzení trvalého nesouladu mezi duševním a zapsaným pohlavím od sexuologa. Sexuologická společnost, jíž předsedá sexuolog Jaroslav Zvěřina a jíž je členem i sexuolog Petr Weiss, s odkazem na deník info.cz patřící do skupiny Czech news center a.s. se vyjádřila se zamítavým postojem a zopakovali svoje fóbistická tvrzení z června loňského roku.
I přestože novela zmiňuje doložení trvalého nesouladu mezi duševním a zapsaným pohlavím na matrice, Sexuologická společnost nesouhlasí s žádnou možností úřední změny pohlaví a nadále si ji podmiňuje sterilizacemi. Jaroslav Zvěřina dodává, že to odporuje zdravému rozumu a biologickým zákonům a že navrhovaná změna zpronevěří profesní čest:
Pokud někdo chce vystupovat v opačné sexuální roli, ale odmítá chirurgické výkony, pak podle našeho odborného stanoviska nemá důvod přivlastnit si opačné matriční pohlaví. Státy, které to umožní, mají situace, kdy ženy jsou otcové svých dětí a muži jejich matkami
Deník info.cz se zaobírá možností, že si stát bude tedy muset poradit bez stávkujících sexuologů, protože na výběr žádnou jinou možnost nemá. Úplně znovu slyším sexuologa Weisse jak řve, že „za vše mohou ti zasraní aktivisti“ a minulý post jsem psala, že stát je natolik xenofóbní, že celý proces úřední změny pohlaví a hlavně s tím související změny jména bude nakonec o to jednodušší. Sexuologové odmítají vydávat potvrzení o trvalém nesouladu pohlaví a tudíž vše nejspíše dopadne stejně tak jako tomu je například v Belgii, Irsku, Norsku, Dánsku a Maltě.
Kdo si to někdy zkusil projít změnou pohlaví, ví že v průběhu procesu člověk jednou dojde do fáze, kdy je již akceptován jako příslušník opačného pohlaví, avšak stále je úředně tím opačným a pak už se jen čeká, kdy to celé skončí a zde je to znaménko v OP absolutně špatně bez ohledu, co máte dole. Jsou lidé, kteří nejsou cílovou skupinou Sexuologické společnosti nebo po nějakou dobu ještě ani nebudou, avšak přesto má společnost potřebu jim mluvit do života, kdo kým je. U kluků to platí dvojnásob. Nikdo vám do kalhot nebo pod sukni nekouká, co tam máte a obraz, že translidé jsou sexuální predátoři, co změny využívají k exhibici na veřejných koupalištích nebo toaletách je hodně mylná. Hlavněže dál JZ bude psát o tom jak cis lidi láká sex na veřejných místech a že orál je tím příjemným zpestřením, hlavně aby nebyl naopak v rozporu s občankou. K jakému lékaři budou chodit, ptá se Zvěřina? Na to je také jednoduchá odpověď a mnohem prozaičtější, než si myslí. Např. ke gynekologovi na kontroly chodí ti lidé, co mají dole vagínu, ať už se cítí být mužem nebo jsou ženami, ale tomu tak bylo i doposud plus ti muži(muži), kteří na gynekologii chodí kvůli tomu, že jejich gynekolog je současně i androlog. Chce se snad dnešní sexuolog pohoršovat také nad tím, že v čekárně gynekologie mohou být i muži nebo jen jim vadí jen pouze translidi, kteří jsou o to hůř identifikovatelní? A nemusí to být nakonec sexuologům jedno, jestli se někdo cítí jako muž nebo žena nebo jde jen vyšetřit?
Kdo jiný, než člověk sám, by měl vědět, kdo je a kým se cítí. Na to nepotřebuji žádné dobrozdání.
Transgender poslankyně bavorského zemského sněmu Tessa Ganserer, přičemž ti nemečtí politici s tím měli menší problém.
Za pád Římské říše jak je známo nemohla dekadence sexuality nebo homosexuálové sami a už vůbec ne translidi, i když doba byla vyspělá natolik, že byla v tomto ohledu tolerantní a dává se za příklad. Je to to samé jako říkat, že EU se opět rozpadá kvůli homosexuálům. Doporučuji nejprve alespoň něco si o tom přečíst a nemusíte ani studovat historii. A co teprve pád Velkomoravské říše? Za to může kdo? Zvěřina tím šíří strach, že se svět řítí do…a všichni tady chcípneme a je na čase si hejty vychovat další Baldy. Argument, že za pádem Římské říše stáli homosexuálové, šíří nejčastěji největší radikální homofóbové.
Srovnávat transsexualitu s rybičkami, které mají nejprve ženské pohlaví a až se z nich stanou dravci, tak pak mohou mít to mužské, jde mimo veškeré poznání o transsexualitě. A hlavně to je tak trochu šovinistické, protože se s nikým nepereme nebo se nezabíjíme kvůli samičkám či potravě. Nevím, ve kterém světe Zvěřina žije. A najednou teď budeme porovnávat také, kdo má jakou pleť? Moc pěkné kritérium pro změnu pohlaví.
Diagnostická norma transsexuality jako duševní poruchy, která tu vznikla, nemá z historického hlediska dlouhé trvání a stejně tak jako v případě homosexuality se v ní ani moc dlouho neudržela a nebyla natolik pevná, aby o tom přesvědčila nejširší vědeckou obec, že se skutečně jedná o duševní poruchu. Homosexuálové ani translidé nejsou nemocní, jen protože jsou odlišní a nejde o žádnou transsexuální lobby, to je vědecko-historický fakt.
Výše jsem už psala, jak to je s těmi lékaři nebo toaletami. Na tom se nic nemění. I teď jsou případy, kdy muži chodí ke gynekologovi a naopak. Nikdo po někom s pindíkem nechce, aby hned roztahoval nohy, ale každý normální lékař se nejprve zeptá, co by pacient rád, protože jak se může překvapivě pro některé zdát, tak i ke gynekologovi chodí muži. Tato část je svým mlžením velmi štvavá, protože působí na neznalost problematiky u čtenářů. Co se týče toalet, tak když už v přeměně vypadáte jako žena nebo jako muž, je logické, že podle toho také budete navštěvovat příslušné toalety, ať jste post-op nebo pre-op. Jak asi doteď na toalety chodili intersexuální a transsexuální lidé? To tam hajzlbába dělala pokaždé stěry a měla u sebe mobilní přílušenství na určování DNA? To mi hlava nebere, jak to může sexuolog vypustit z úst a co víc nejsou toalety už mimo jeho obor? Mne nikdo neurčoval, na které mám chodit. Samozřejmě preop na ženské a teď to sexuologům má začít vadit?
Jak jsem výše uvedla, tak sexuolog Zvěřina v článku lže. Sexuologické společnosti byla v rámci návrhu novely dána možnost se podílet na stanovení genderového nesouladu u transsexuálních lidí dokonce stejnou diagnostickou normou, kterou si tu sexuologická společnost zavedla ve svém stanovování a až poté by bylo možné podle novely změnit pohlaví úředně. Nikdo nepočítal s tím, že půjde pohlaví jen tak změnit bez nich. Byla to právě Sexuologická společnost, která tento návrh odmítla, jak jsem psala dřív než on, protože si změny pohlaví nadále podmiňují sterilizacemi a za tímto nestál ani jeden transsexuální lobbysta. Za tímto stál Zvěřina sám, tedy kvůli svému šovinistickému egu tím stáhl ještě všechny další sexuology. Jenomže nezbude mu nic jiného, než to nakonec akceptovat ať už s ním nebo zkrátka bez něj. Chápu, že je naštvanej, když má jiný byť xenofóbní názor, ale nemusí si ho vybíjet tím, že bude proti všem plivat oheň.
