Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Budu znovu zatčená kvůli své identitě

Říjen21

Jak jsem v předchozím článku psala, obdržela jsem od Ministerstva spravedlnosti vyjádření k mému nezákonnému zatčení, které proběhlo cca před rokem a něco. Byla jsem zatčená, odvezená 150 km mimo na vymyšlené vyšetření ohledně mé sexuality ve věci, která s tím nemá co dočinění a odkud jsem se ani nemohla dopravit domů. S kým máte sex, jak často, jak se uspokojujete zkoumali nejen Weiss. Se divím, že se ve věcech, do kterých mu už nic není ještě angažuje místo toho, aby se staral o rodinu, kterou nedávno zabil v autě. Evidentně z toho kazit jiným lidem život žádné noční můry nemá a soudní znalci by měli rozhodovat jen v případech, pro které byli zvoleni. Toto omezení mé svobody bylo podle Ministerstva spravedlnosti nezákonné. Po předzhozích rozhodnutích o nezákonných postupech, které mám na papíře, šikana začíná opět znovu nanovo a mne už to nebaví, nejsem žádnou sběratelkou rozhodnutí, ve kterých bych se cítila ukřivděná. Soudkyně znovu vyhrožovala mé advokátce, že mne znovu nechá zatknout, až jsem vyšla ze své bubliny a napsala opět svoje vyjádření. Po předchozích zkušenostech jsem si naivně myslela, že když budu zastoupená advokátkou, tak si na mne přestanou dovolovat, i když si běžné věci dohledat a sepsat sama dokážu.

Za níže uvedené vyjádření, které jsem napsala soudu, očekávám, že během krátké chvíle budu znovu zatčená policií kvůli své sexuální orientaci a genderové identitě.

Vzhledem k tomu, že transsexualita v současné době není již duševní poruchou, není ani žádnou jinou a byla po relativně krátké době vyškrtnuta z mezinárodní klasifikace nemocí ve své poslední revizi ICD11 letos v květnu, není ani důvodem zkoumat mou sexualitu ve vztahu se změnou pohlaví, na kterou se odkazuje návrh o zákaz styku. Ten v řadě již několikátý považuji nadále za šikanozní a odmítám se ke své sexualitě nadále vyjadřovat a to ať už před sexuologickým ústavem nebo před soudem.

Otázky typu s kým dosahuji orgasmu… jak často… jak si to při tom užívám… jestli jsem s tím spokojená a jak si to sama udělám případně nechávám od své drahé polovičky udělat = dosáhnout orgasmu samozřejmě jak jinak než ve svém soukromí…atd. s odkazem na položené otázky předchozího vyšetření u sexuologického ústavu, nemohou být tyto cílem zkoumání mých výchovných kompetencí ani jiných otázek položených soudem, protože byli nezákonné. V tomto způsobu vyšetřování odmítám pokračovat a nebudu dále spolupracovat! Neztotožňuji se ani s vyšetřením doposavaď vedeným nezákonným postupem a to ani v případě, že by následně vedlo v můj prospěch. Neztotožňuji se ani s všeobecnými názory Weisse, že kdo nemá orgasmus je psychicky nemocný, protože je to už z principu sexistické.

S odkazem na doporučení CM/Rec(2010)5 Výboru ministrů členských států EU o opatření pro boj s diskriminací z důvodu sexuální orientace nebo genderové identity:

Uznávajíc, že lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby byly po staletí a stále jsou vystaveni homofobii, transfobii a jiným formám intolerance a diskriminace dokonce i ve vlastní rodině – včetně kriminalizace, marginalizace, sociálního vyloučení a násilí – z důvodu sexuální orientace nebo genderové identity a že je třeba podniknout konkrétní kroky, aby se zajistilo, že tyto osoby budou plně požívat lidských práv,

Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „Soud“) a dalších mezinárodní orgánů, které považují sexuální orientaci za zakázaný důvod diskriminace a přispěly k posunu vpřed v ochraně práv transgender osob,

Připomínajíc, že v souladu s judikaturou Soudu jakékoliv rozdílné zacházení musí mít objektivní a opodstatněné odůvodnění, tedy sledovat legitimní cíl a použít prostředky, které jsou přiměřeně úměrné sledovanému cíli, jinak bude diskriminační,

Nadále považuji požadavek soudu v pokračování vyšetřování u sexuologického ústavu za diskriminační a neopodstatněný. Dále dle článku IV. Bodu 19 je zakázáno shromažďování a zpracování údajů o mé sexuální orientaci a identitě včetně soudů.

19. Členské státy by měly zajistit, aby osobní údaje týkající se sexuální orientace nebo genderové identity osoby nebyla shromažďována, ukládána či jinak používána veřejnými institucemi a to zejména orgány činných v trestním řízení s výjimkou případu, kdy je to nutné pro plnění konkrétních, zákonných a legitimních účelů. Stávající záznamy, které nevyhovují těmto zásadám, by měly být zničeny.

A dále

26. Berouc v úvahu, že při rozhodování o rodičovské odpovědnosti nebo opatrovnictví dítěte by měly být hlavně zohledněny nejlepší zájmy dítěte, měly by členské státy zajistit, aby byla tato rozhodnutí přijímána bez diskriminace z důvodu sexuální orientace nebo genderové identity.

Oznamuji soudu, že ve vztahu s mou sexuální orientací a genderovou identitou u Sexuologického ústavu v otázce rodičovské odpovědnosti a styku se svým dítětem resp. konkrétně v rozhodování o zákazu styku z důvodu změny pohlaví jak je v návrhu uvedeno se dobrovolně nepodrobím. S odkazem na proces revize klasifikace nemocí pod označením ICD11 Světové zdravotnické organizace WHO, která vešla v platnost v červenci tohoto roku, došlo k vyškrtnutí transsexuality pod kódovým označením F64.0 z této klasifikace, přičemž ji nenahradila žádná jiná. Tímto považuji požadavek podrobení se vyšetření za diskriminační a neopodstatněný bez sledovaného cíle. Chápu to tak, že kdybych nezměnila pohlaví, nebyla bych dnes nuceně vyšetřována u Sexuologického ústavu, protože by o tom soud nevěděl. Není pochyb o tom, že zde přímá vazba na mou sexuální orientaci a genderovou identitu existuje a ani není ustálenou praxí v rozhodování o styku s dítětem podrobování se podobných sexuologických vyšetření pro ostatní.

Mé předchozí omezování svobody za zjištěním mé orientace a genderové identity u Sexuologického ústavu bylo jak dle odvolacího soudu tak dle Ministerstva spravedlnosti nezákonné, což mne tak staví do horší pozice a nelze z toho vyvozovat jakékoliv další závěry. Je nesporné, že k nezákonným postupům dochází v souvislosti s mou sexuální orientací a genderovou identitou. Tři rozhodnutí o nezákonných postupech za dobu během pěti návrhů o zákazu styku značí určitou systematičnost a pravidelnost vyvíjet na mou osobu nátlak a zasahovat mi do soukromého a rodinného života nejen mne ale i dceři, dochází přitom k mým zraněním a tímto žádám, aby soud od nátlaku upustil.

Toto odmítnutí je formou obrany proti nesprávně zvolenému a z hlediska Evropské legislativy i nedovolenému postupu.

V ČR vás zatknou za to, že jste transgender

Září25

Minulý rok došlo k mému zatčení kvůli tomu, že jsem změnila pohlaví. Přijela za mnou do práce policie, zatkla mne s nasazenými pouty, umístila do cely, kde jsem počkala na jiné policisty a odvezla mne 150km daleko od bydliště ke zkoumání na sexuologii, jestli nejsem kvůli té změně pohlaví duševně nemocná. Usnesení jménem České republiky a tedy vás všech vydala xenofóbní soudkyně JUDr. Dana Červená pracující u Okresního soudu v Sokolově, která mne i nadále odmítá oslovovat v ženském rodě a to už docela poměrně dlouho po mé oprerativní změně. Z toho oslovování si nic nedělám, je to zkrátka jen zamindrákovaná pinda, která na to opravdu fakt vypadá.

Českou republiku bych přirovnala malinko ke Kanadě. I když je v Kanadě 85% transgender ready lidí a řadí se k vyspělým zemím, stále v ní zůstává 15% dalších jinejch pošahanců, kteří nám znepříjemňují životy jenom kvůli svým komplexům.

Proti zatčení jsem podala stížnost ke krajskému soudu, i když má advokátka pochybovala o její účinnosti, protože soudkyně postupovala jako bych měla být zadržena v trestním řízení a zde je postup jiný. Nutno podotknout, že doma mám už další dvě jiná rozhodnutí o tom, že postup policistů byl nezákonný, když mne v předchozích dvou případech také zatýkali. Stačí jen vypadat lépe než to, co máte v občance a skončíte s pouty na rukou a stačí k tomu jen angažovanost některých lidí, co se míchají do věcí jiným. A že jich tu v ČR je. Těší mne o to víc, že jsem stížnost sesmolila sama a krajský soud rozsudek zrušil.

Nyní mi přišel včera doporučený dopis z Ministerstva spravedlnosti. O tom, zda-li se jednalo o nezákonný postup, není již pochyb.

Jenomže z této zkušenosti vzniká premisa, proč civilizovaná země vlastně potřebuje svoje menšiny? Na to je jednoduchá odpověď, pokud si uvědomíme, kolik asi chybí člověku, který si dovoluje na bezbranné menšiny k tomu, aby příště nechal zatýkat jiné další lidi z už většiny jenom kvůli nějakým politickým nebo náboženským důvodům? Zrovna soudkyně Červená jak jsem psala na twitteru to opět zkouší přes výhružky advokátce. Stejně tak, jak si někteří městkáči myslí, že mohou zatknout nezletilou za odhození papírku, aniž by věc nesnesla odkladu a nevyřídila se v přestupkovém řízení, rovnou nás chtějí tihle vychovávat pendreky zas a znovu. Myslím, že od dob totalitních se ČR v tomhle nikam neposunula. Pořád tu jsou lidi, kteří budou jiným závidět jejich štěstí a samotným konstatováním nezákonnosti to nekončí a příště je určitě na řadě zas někdo jiný.

Někteří půjdou za svými xenofóbními názory dokonce ještě dál jako zrovna třeba pan senátor Čunek. Včera jsem měla tu možnost se ho na svůj názor k jeho postavení vůči církvi zeptat na aktuálně.cz

Odpověď Čunka se dá chápat tak, že církev za totality vůbec nebyla omezována na svých právech a všichni křesťané se mohli svobodně hlásit ke své víře. Čunek se narodil roku 1959 a to byli jeho rodiče dospělí, takže od 50let minulého století pro církev už žádná totalita nebyla? Buď si to USTR vymyslel, nebo si Čunek myslí, že stačí být homofob a xenofob a všechno bude v pořádku a ti méně inteligentní se svezou na jeho vlně populismu.

Druhý příklad s Čunkem nám znovu předvádí, proč ty menšiny potřebujeme. Ukazují nám, kam až jsou někteří lidé schopni zajít. Když jde o LGBT lidi, je správný křesťan připraven popřít třeba i církevní restituce a celý ten seznam perzekuovaných věřících na stránkách USTRu. A to si představte, že mají tihle křesťané být právě ti vzoroví rodiče pro výchovu dětí v civilizované Evropě. Jestli si někdo myslí, že se svět řítí do záhuby, tak to není kvůli těm homosexuálům, ale kvůli tomu, že stejní magoři typu Daliborka se zkrátka pozabíjí navzájem sami. Nebo se jen zabijou v autě při psaní zpráv.

Já jsem Olaf a mám rád vřelá objetí

Prosinec29

K tomu ještě něco dopíšu…zatím si užíváme s malou svátky a stavíme na terase sněhuláky.  Ne tenhle Olaf není trans.

Svátek svobody a demokracie – co předcházelo mému zatčení

Listopad17

Nechala jsem se přemluvit svou advokátkou po vzájemné konzultaci a zveřejňuji zde video, které jsem nahrála před mým zadržením a odvedením v poutech, při kterém mne policisté zranilli. A kdy jindy je vhodná doba než na tento svátek pseudodemokracie a pseudosvobody?

Na videu mi policisté předávají obálky, ve kterých má být údajně předvolání a když je chci otevřít  a zkontrolovat, strkají mi do ní ruce, že to tam mám podepsat, že tím je písemnost doručena. Již dříve jsem prázdné obálky odmítla podepsat, avšak si policista obstaral podpis od jiné osoby hysterickým výstupem, podruhé jsem však byla pohotovější já, zachovala klid, neodporovala a náhrála si předávání na notebook. Tímto mám hluboký pocit, že se dostáváme zpátky do dob před 89 rokem a těším se, až soudu též zašlu nějaké vyjádření v prázdné obálce, hlavně abych měla doručenku. A že se jedná o porušení listovního tajemství? Podle PČR se nejedná, doručovat prázdné obálky je údajně jejich běžná praxe.

Jelikož mám registraci u UOOU ohledně zpracování a předávání osobních údajů a zároveň jsem splnila podmínky pro upozornění, zveřejňuji i jméno jednoho z policistů: Pavla Davida, který se předávání účastnil. Osobně mám dost kuráže a odvahy na to, abych tohle zveřejnila. Zase ale nechci zveřejňovat úplně vše, abych něco měla „v ruce“. Níže i fotografie policistů.

[wonderplugin_video videotype=“mp4″ mp4=“http://transgender.lonely.cz/wp-content/uploads/2017/11/policie.mp4″ webm=“http://transgender.lonely.cz/wp-content/uploads/2017/11/policie.mp4″ videowidth=600 videoheight=400 keepaspectratio=1 videocss=“position:relative;display:block;background-color:#000;overflow:hidden;max-width:100%;margin:0 auto;“ playbutton=“http://transgender.lonely.cz/wp-content/plugins/wonderplugin-videoembed/engine/playvideo-64-64-0.png“]

Jak jsem se málem zabila a jak mne policie odvážela v poutech

Říjen20

Pozn. s novou aktualizací nechodilo vkládání komentářů. Nyní je to již opraveno. Děkuji vám, že mne vždy na některé technické potíže upozorníte.

Předem se omlouvám, pokud bude článek nesrozumitelný, protože mám v sobě injekce a už několikátý dithiaden a jsem hrozně ospalá.

immunallergy

Zrovna dnes šéfová přinesla na ochutnávku koláčky ze obchodu zdravé výživy a tak jsem jeden z nich ochutnala, protože všechny vypadaly úplně stejně jako jiné béžné koláčky: makové, jablečné, tvarohové atd. Tak jsem si vzala jeden k čaji a seděla ve své kanceláři, jenomže jsem si neuvědomila a nepřišlo mi to, že takový koláček může být vyrobený ze slunečnicových nebo lněných semínek, na které jsem alergická. Netrvalo dlouho a dostavila se šílená křeč do břicha a v žaludku jako bych měla kyselinu, která mi ho leptala. Po chvilce jsem zaujímala klidovou polohu a v pokrčeným stavu s hlavou opřenou o stůl jsem psala zprávu přes interní messenger vedoucí, ať se zastaví. Ta mi hned jela do nedalekého Globusu pro prášky, protože jsem je neměla ani já a ani nebyly v práci. Přivezla mi nějaký analergen, že jí ho v lékárně doporučili. V tu chvíli jsem už seděla na zemi a hlavou se opírala o židli. Ruce mne začaly strašně svědět a také moje jediná spojená ledvina začala stávkovat. Vůbec nechápu, jak jsem mohla projít celou proměnou. Prášek analerginu a po chvilce ani jeho druhý prášek mi nijak nepomohl, během následující půlhodiny se svírní žaludku ještě zhoršilo, vyskočily mi pupínky po celém těle a to už mne svědělo úplně všechno. Ležela jsem na pohovce a upíjela zázvorový čaj, který měl minimalizovat pocit zvracení, který jsem měla. Jenomže stejně jsem na tom záchodě skončila. Vracím se za šéfovou, svírá mne břicho a obličej samý pupínek. Tak mne raději odvezla k doktorce, kde jsem dostala do hýždě injekci dithiadenu a koukla na mne doktorka. Protože ani ta kopřivka po dithiadenu nějak neustupovala, tak mi dali ještě jednu injekci do žíly, prý silnější. Ležela jsem tak ještě nějakou chvilku na lehátku v ordinaci a poslouchala písničky. Najednou se mi chtělo strašně spát, ale všechny problémy začaly mizet a mne bylo najednou líp.  Tohle bylo o fous. Naposledy jsem něco podobného zažila před patnácti lety, kdy jsem zjistila, že jsem alergická. Trochu jsem dnes postrašila svoje okolí, ale v práci jsem už byla plná humoru, ale stejně jsem se sbalila a jela domů. „ještě jsem slyšela, že z těch dvaceti si zrovna vyberu ten pro mne jedovatý, kterých bylo jen dva.“ Stejně ospalá nic na počítači nevymyslím.

Po cestě jsem si vyzvedla recept a vzala si dithiaden v prášku, protože prý ještě nějaké nežádoucí látky mohu mít ve střevech. TVG lidi, takhle dobře se mi ještě nikdy nespalo. Sice mne probudili z jedné firmy s vyřízením ticketu a také advokátka, ale já spala jako na vodě. Takový spánek byl na tom všem to nejlepší. Asi začnu zobat dithiaden ve velkým. Samozřejmě s nadsázkou.

Zmínila jsem advokátku. Jenom zopakuji, co se stalo: 28.6. ke mne do práce u mého zákazníka(jedné velké významné společnosti) přijela policie, že mne odvedou v poutech a odvezou do sexuologického ústavu do Prahy. Byla jsem zadržená v poutech mne odvezli 130Km pryč, tam mne vyhodili a nechali bez prostředků a bez ničeho. Soud si vydal příkaz na mé nucené předvedení poté co si sexuologický ústav, kam patří i trestně podezřelý Dr. Weiss z nedbalostního zabití, začal po návrhu na zákazu styku s dcerou od mojí ex kvůli tomu, že jsem změnila pohlaví a tím jsem duševně nemocná, začal vynucovat zkoumání mé sexuality, s kým mám styk, jak často apod. Vůbec soud nechce zkoumat jak ý mm vztah se svou dcerou a rozsudky jménem české republiky, tedy vás všech, co to zde čtete záměrně patologizuje to, že tam dole to mám v pořádku. Dlouho však trvat nebude a v květnu příštího roku bude transsexualita stejně jako dříve homosexualita vyškrtnuta z duševních nemocí. Když jsem toto zmínila Dr. Weissovi, hrozně se rozčílil. Horlivost zkoumání, jestli jsem se svou sexualitou v pořádku trochu přesahuje únosnou mez a tak jsem prostřednictvím advokátky podala ústavní stížnost a sama jsem napsala stížnost Krajskému soudu proti usnesení o nuceném předvedení. Krajský soud rozsudek zrušil dříve, než jsme to mohly dovést do konce s ústavní stížností.

usneseni

Já tak mám již třetí rozhodnutí o nezákonném zajišťování a zadržování policií ČR a teď hodně dlouze přemýšlím, jak Vám slušně napsat, abyste si vy češi prostřednictvím rozsudků jménem české republiky políbili s vaší horlivostí patologizovat a kriminalizovat tu skutečnost, že nejsem jako vy všichni. Náklady na můj převoz uhradí daňoví poplatníci a zřejmě vymáhanou škodu také. A ani to nebude dostatečná satisfakce za způsobené obtíže.

Byly doby, kdy přes tyhle potíže jsem podstupovala přeměnu a do toho mi jiní lidé psali, že jsem travestita a fetišista apod. Dokonce i jiné trans, které to zkoušejí dodnes. Poslat do háje zamindrákovanýho člověka je jednodušší než zakomplexovaného soudce, který si myslí, že transsexualita v rodině je narušením soudržnosti rodiny a tudíž musím být z ní vytlačena. Tak si z těchto malých ubohých duševních mrzáků nic nedělám. Nesahají mi po kotníky totiž. A to ani kdyby jste mi řekli: že jsem odporná a mám skončit svou ubohou existenci. Video v češtině.

Ještě než jsem dostala alergickou reakci jsem vlastně chtěla napsat post o dvou slečnách, které se jako jiné dostaly na obálky známých časopisů.

První z obou je Ines Rau, 26letá francouzská modelka, která se jako první  v historii objeví na titulní stránce Playboye jako playmate. Tu fotografoval v létě velmi známý fotograf Ryan McGinley. Svou přeměnu zahájila v šestnácti letech.

Ines_rau

ines_rau_playmate

Ines se stala například známou tváří parfému Jeana Paula Gaultiera. Netají se tím, že dlouhou dobu svůj přechod tajila. Stát se playmate bere nyní již jako kompliment.

A také se ještě zároveň v časopise Vogue v „ne zdejším“ objeví příští měsíc Leyna Bloom. Leyna je americká modelka a transgender aktivistka, která pochází z Filipín. Tagalogem se občas bavím se svými přáteli, takže na otázku “ kumusta ka Leyna?“ mohu česky odpovědět, že Leyna se již dříve objevila na titulce C☆NDY Magazine. Společně s transgender aktivistkou Carmen Carero představily značku Chromat na dnech NY fashion week.

leyna_bloom

leyna_bloom_2

Chodit s trans ano či ne?

Srpen27

Našla jsem zajímavou debatu na vinted.

someone_i_love_is_transgender_classic_round_sticker

Za mne osobně ano. Pokud příkladem vezmu mne s mou drahou polovičkou, tak máme nádherný vztah, je nám spolu dobře, i po dlouhé době si říkáme pěknými výrazy jako jsou „lásko, zlato, miláčku…“ Náš vztah neupadá do stereotypů jako to mají jiné cisgender páry a to jak ve veřejném, tak v soukromém a intimním životě. Neprojevujeme si náklonost jen tak letmou pusou mezi dvěřmi nebo v horších případech se zatím u nás ještě neprojevuje ponorka vůči tomu druhému. Těšíme se jeden na druhého, když spolu nejsme a říkáme si to pořád, kdy jen můžeme a já stále pořád ráda usínám v objetí někoho, koho miluji a stále ráda se probouzím se stejným objetím jako večer, ráda cítím že pořád se mnou je. Děláme spolu různé věci a plánujeme je také spolu. Víme za tu dobu, kdo je v čem lepší a můžeme se tak případně spolehnout jeden na druhého, když už něco naplánujeme a podnikneme. Jako transgender konečně mohu ve vztahu objevovat něco, o čem jsem dříve tak leda jen četla, o něčem co má každý vztah udržet po hrozně dlouhou dobu, o tajemství stoletých párů, něco co nám teď v tom vztahu vlastně ani trochu nechybí. Je to tolerance jednoho k druhému.

Myslím, že z takových vztahů, jak jsem teď popsala by si spousta cisgenderů mohla vzít příklad a ne mít předsudky, jestli do takového vztahu jít či nikoliv.

Říct nebo neříct hned? Také jsem to hned neřekla, ale až asi po měsíci. Mít nebo nemít děti? Tohle téma nás trápí hodně, mne asi víc, protože bych další klidně brala, tak snad to nějak překonáme, snažíme se ale na to nemyslet. A vážně se tyhle věci na prvním rande neříkají. Co když máte rande s vyloženým …, který apeluje na blbce roku, který vás pak ještě za zády před kamarády pomluví, že to byla kravka navíc k tomu neplodná. „Máš pravdu, Karle“ by ho ještě kámoš poplácal po zádech, jakej to je borec. Tak jako to mají cis, mám i já sama právo na to si partnera vybírat a ne chodit na speciálně k tomu určené seznamky. To bychom mohly udělat i seznamky pro neplodné, aby to náhodou nebyla lež, když by se to na prvním druhém rande neřeklo.

vinted

jj, k tomu už asi není co dodat, pěkná tečka za tím, co jsem tu chtěla sdělit…

Jak jsem si udělala vlastní vlasovou tinkturu:

Vlasy už mám pod lopatky a tak různě zkouším, co by bylo pro ně to nejlepší. Na zahradě jsem vytrhala kopřivy, ale tak abych z nich měla jen kořínky a spodní část stonků. Ty obsahují nejvíce živin pro vlasy. Kopřiva jinak odmašťuje, oživuje a podporuje růst vlasů. Po omytí jsem je naložila do velké sklenice od okurek do zředěného lihu s vodou 1:1 a nechala tři týdny v temnu vysoko na komodě macerovat. Jenomže toto není můj první pokus a vím, že po třech týdnech jsou sice kořínky kopřiv vysušené, vypadají jako vysáté živin a hlavně to pořád smrdí po lihu, což mi hrozně vadí cítit ten tvrdý alkohol. Přemýšlela jsem čím ho ovonět? Přeci si na vlasy nenastříkám něco, s čím bych pak vypadala jako po silném alkoholovém večírku nebo že se rovnou koupu ve vodce. Přišla jsem na to, že nejlepší je macerát zakapat olejíčkem z lného semínka samozřejmě lisovaného za studena, Olejíček ten smrad utlumí. Lněné semínko je plné antioxidantů, které pomáhají odstraňovat toxiny a mrtvé buňky z pokožky hlavy. Silně vyživuje a posiluje zničené vlasy, takže je to super přísada a navíc se zjemní ten odér. Dobrými vonnými bylinkami je ještě rozmarýn nebo levandule či listy břízy. Ty sice nemám, ale vypěstovala jsem si bazalku a mátu. Bazalka stimuluje růst vlasů a krevní cirkulaci ve vlasové pokožce a máta pomáhá napravovat škody způsobené chemickými prostředky. Takže jsem přelila smradlavou tinkturu ze sklenice do přepravky, zakapala ji lněným olejem a ještě na chvíli do ní ponořila listy bazalky a máty. Pak to ještě zředím destilovanou vodou, aby byl poměr lihu max 20% a přeliju do skleničky. Zůstal mi i rozprašovač na vlasy od Avonu, tak ho využiju. A nakonec malá matematická otázka, kolik destilované vody musím ještě dolít, abych dostala poměr z 1:1 výsledný 1:4?

IMG-20170827-00113

A také se musím pochlubit, jaké mi rostou slunečnice přímo za oknem v květináči. Spočítala jsem je a je jich devět, tři z nich už jsou takovéhle.

IMG-20170827-00114

a na dovolené jsem si udělala radost a přivezla si tenhle Coleus a Dracenu. V MHD mne pak oslovila jedna paní: „Mladá paní, už jste někdy tuhle kopřivu pěstovala?“ Jak mi to pořád ještě dělá dobře, kyž vás lidé správně oslovují. A já že zatím ne, ale líbí se mi ty růžové listy, které hrají různýma barvama. Tak mi pak ještě poradila, jak mám ty listy uštipovat a přesazovat ji, aby jí bylo víc.

IMG-20170827-00115

IMG-20170827-00116

Projekt kašmírový kabát a projevy xenofóbie

Červenec6

Začnu asi tím, co mne tíží poslední dobou.

Minulý týden přijela policie do mé práce k externímu zákazníkovi a odvedli mne v poutech. Ex si podala návrh na zákaz styku s mojí dcerou, odůvodnila ho tím, že jsem změnila pohlaví a soudkyně před pár dny vydala usnesení o mém eskortování k sexuologovi a na psychiatrii, zda-li tím netrpím duševní nemocí. Transsexualita stále patří mezi duševní onemocnění, avšak WHO již dokončuje její vyškrtnutí z duševních nemocí stejně tak jako před tím homosexualitu a nová revize by měla vyjít v platnost příští rok v květnu. Nicméně mne policie zatkla, zabavila mi osobní věci a odvezla v poutech přes 150Km pryč, kde mne pak ponechali jen tak.

Kontaktovala jsem již advokátku a druhý den jsem podala stížnost na usnesení o nucené eskortaci. Je možné, že do budoucna mne budou odvážet ještě několikrát a nátlak, který tak několik let graduje bude ještě víc intenzivnější. Ale tak snad jej unesu a dopadne to nakonec dobře.

Jinak jsem se znovu dostala k pokračování mého projektu kašmírového kabátu. Na hedvábný papír jsem nakreslila a nastříhala střih pro kabátek, ten jsem pak po jednotlivých částech přenesla na krejčovskou pannu. Trochu jsem měla problém s upevněním, jelikož mám pannu o velikosti 38 a kabátek musí mít přes prsa 110cm, což odpovídá velikosti 46. Střih tak drží na pouhých dvou špendlících a já si říkám, že budu asi muset investovat do krejčovské panny s nastavitelnými rozměry. Ten bych si přála, tak uvidíme. A teď ve smyslu pískových mandal a všudepřítomné pomíjivosti všechno sundám a půjdu podle jednotlivých kousků stříhat.

kabat1

 

Jak Domča dělala rok a půl řidičák

Duben21

V době, kdy už veškeré pokusy mne zasvětit do všeho, co se týče aut, selhávaly, tak po roce a půl ježdění v autoškole jsem konečně udělala řidičák. Nejednou jsem potrápila majitele autoškoly, když se mnou jezdil, protože jezdím opravdu jak ženská. A než mi to všechno vtloukl do hlavy, stálo ho to hodně utrpení a mne přes 15tisíc. To si říkám, že ještě jde, protože jsem měla původně dělat zkoušky před rokem, ale do operace jsem je nestihla a pak přes záněty močáku a následně druhou operaci jsem měla pauzu. No a když už jsem měla jít po pár jízdách navíc na zkoušky, řekli mi, že mám svou občanku neplatnou a nepustili mne.  Tak jsem se další měsíce s úředníky dohadovala, že mám občanku platnou, až nakonec uznali, že mám pravdu, aniž bych se tím vyoutovala. Tak trochu jsem se i bála, jestli mi nebudou po mém asertivním jednání dělat naschvály, ale myslím, že mi to prošlo. Testy jsem se naučila podle vyhlášky, protože si čísla pamatuju snáž než ty otázky a dala je napoprvý. Jízdy jsem pak neudělala kvůli rozjezdům a řazení, což sice nejsou chyby, ale podruhý to komisař stejně musel vzdát, protože tohle nevydrží žádnej chlap, i když prý jezdím podle předpisů.

Instruktor mi říkal: „Vy ženský se musíte uklidnit v tom autě a až pak vás jde něco naučit.“ a já: „To jste rád, že se mne zbavíte?“ a pak mne dostal tím, že řekl: „Ani ne, ty budeš můj věčný student, oni ti je zas seberou a budu tě tu mít zas.“ samozřejmě se sarkasmem a úsměvem. Celou autoškolu jsem prošla obdobím před operací a po, změnou jména a rodného čísla, aniž bych se vyoutovala. Řídit už umím, ale jestli si někdo myslí, že se mnou o autech pokecá, tak moje auto je červený.

V úterý nastupuju do UEMu na plastiku nosu rhinoplastiku, trochu ho udělat ještě hezčí. Netěším se na to, až zas budu omámená a s nateklým obličejem. Je jedno jestli to je nateklý mezi nohama nebo na krku, pořád je to nepříjemný. Ale na výsledek se těším, protože v UEMu dělají pěkné nosy a za ty peníze to stojí. Ale hlavně si fotku na řidičák nechám udělat až po.

Chcete vědět jaké jsou nejčastější tagy na twitteru ve spojení se slovem transgender?

transgender_tagy_twitter

transgender_tagy_twitter_statistika

 

Bude léto a všem se plaší hormony

Duben10

Kamarád v autě mi říká, že mu odháním zákazníky a neposlouchají ho, když jim něco vysvětluje, že mi asi zakáže za ním chodit. „Jakto?“ ptám se ho. „No, nesmíš lézt na štafle v sukni. Ti chlapi jsou pak jako blbý. Říkám mu: Emile…Emile!…Emile!!!“ „Co?“ dostane odpověď. „Já se jen tak zasnil.“ dodává. „Jo ty ses jen tak zasnil. Vím kam čumíš.“ Sprdl ho kamarád. Abych to objasnila, tak jsem se potřebovala dostat jen ke kouzelné krabičce se schůdky nad regály a nijak po výškách jsem ani nelezla. Jenomže v hloubi duše najednou cosi ničí zbytky toho, co tam kdysi bylo. To je pak pocit Tazyho, toho tazmánského čerta, který když mu je dobře, tak se roztočí a teď má zkrátka toho prostoru uvnitř mé duše víc a víc, kde může najednou řádit. „A to jsem si vzala ještě podpatky, to by koukal, kdybych na ty schůdky lezla v podpatkách.“ Potěšeně reaguji. Je krásně a do práce si beru na přezutí lodičky, a tak je střídám s pohodlnýma botama. Jen tak mimochodem, noha se mi zmenšila z původních 42 na 39.

„A taky nesmíš vyndavat kabely, když máš na sobě tílko.“ pokračoval. To už jsem tak trochu nechápala. Prsa přeci nějak neukazuju, taková provokativní snad nejsem…vzala jsem si pěkný top, na mne trochu oversize, který odhaluje jedno rameno, ale to není nic necudného, myslím si. „Jenomže ten zákazník, co stál u Pepy, tak mu to musel zopakovat čtyřikrát, že k tobě nemůže jít, protože tam nejdou platební terminály. A až pak to pochopil, že tam nepůjde.“

A to mne pak ještě kamarád na tréninku plácl přes zadek se slovy: „Nevadí ti to?“

snoopy

Tak si říkám, když se po práci nahřívám na sluníčku, že to je všechno jen právě kvůli tomu sluníčku, že se všem začínají plašit hormony po té chmurné zimě a někteří se toho nemohli tak dočkat, že když se teď trochu u toho zírání zaseknou, tak je to snad i omluvitelný.

Být sexy, když nemusíte

Březen29

To jsem vám byla minulý týden po roce pařit v jednom klubu v Plzni. Předem říkám, že na to nejsem vůbec zvyklá a teď ještě do toho již třetím rokem užívám hormony, tak i ten alkohol špatně snáším. No co vám budu povídat, dala jsem si dvě skleničky vína, frťana melounové vodky a pak třetí skleničku vína jsem už ani nedopila. Navíc jsem zvyklá chodit v devět hodin večer spát s heslem, že po deváté už stejně všichni slušní lidi spí. Tak jsem na ten večer byla připravována už minimálně měsíc dopředu. „Zlato…ve středu jdeme pařit, vydržíš to?“ Slyšela jsem každou chvilku minimálně celý měsíc před tím. Avšak večer to byl s mou drahou polovičkou moc hezký, to musím říct. Ale proč vám to vůbec píšu?

Došlo i na mne. Ještě než jsem vyrazila, sedla jsem si ke stolu a začala se líčit. A po hodinové „umělecké“ práci jsem už jen slyšela. „A když jedeš za mnou, tak se tak ani nenalíčíš a když si jdeme jenom někam sednout(jo kdyby jen sednout, bylo mi ráno hrozně blbě, že jsem nemohla ani vstát), tak se teď upravuješ jako kdybys tam chtěla někoho sbalit.“ Zkrátka takové to vyčítání, které zažila nejedna žena. Já na to však odpověděla vyhýbavě: „Ale vždyť to všechno dělám stejně jen kvůli tobě, abych ti nedělala ostudu. Vždyť přeci chceš, abych byla trochu víc sexy.“ Ať říkáte co říkáte, tohle jen buď zmírníte, ale nikdy ne úplně nevysvětlíte. Zkrátka to ten druhý není schopen pochopit, proč ženy ve vztahu chtějí vypadat sexy, když ani vlastně nemusí, protože už někoho vlastně mají. No připadala jsem si, jako bych si najednou holila nohy jen ke kolenům a svou drahou polovičku v tomhle odbývala.

No nic, přešla jsem to tím, že jsem nedráždila kobru bosou nohou a doufala, že to nějak vyšumí. Jestli si myslíte, že to vyšumělo, tak vůbec. Znovu ráno jsem to měla na talíři a jelo se na novo. Takže zrovna teď jedu do Plzně, jsem zmalovaná a doufám, že si toho všimne. A jestli mne bude podezírat, že jsem se líčila kvůli někomu jinému, tak já už fakt nevím.

Vítej do klubu – drsných chlapů

Březen25

Už bych si skoro myslela, že se nikam dál neposunu, ale to jsem se zmýlila…a pořádně. Už taký nový rok se nesl ve znamení, že právě v intimní oblasti to bude směřovat k objevování a nacházení nových věcí, které mi budou čím dál více příjemné a budou mi údajně dělat větší radost. „Hele, tohle ti musím přečíst.“ říkám své drahé polovičce, když ležíme vedle sebe v posteli, zatímco se probírá z horeček a já si zatím čtu časopisy. „Miláčku, v únoru to začne a někdy do října s postupnou tendencí objevíme spolu něco, co…bude naprostá bomba v našem vztahu.“ Takové klišé, až se začínám červenat a nemohu to najednou dočíst, jak se od hlavy k patě stydím. Od té doby mohu říct, že se to tak nějak plní, ale okamžitý výbuch smíchu mé drahé polovičky, když jsem tehdy svůj horoskop četla, bude nejspíš po celý rok také nezapomenutelný. „Ty a …? Hm hm hmmmm.“ domyslete si. „Na to ani nemysli!“ byla má jednoznačná odpověď. Tam se za nějakou dobu rozhodně nevidím a jestli chceš přijít s něčím novým, tak si najdi jinou alternativu, která mi bude dělat radost a ne jen tobě. Ale musím říct, že si doposud tak nějak v mnoha ohledech notujeme a já jsem hrozně šťastná a spokojená, že vlastně ani nemám potřebu se posunovat někam dál. Nebýt tehdy toho horoskopu, ten tak trochu změnil můj nadhled na svou budoucnost. „A co tam mám já?“ ptá se mne. „No, ty tam moc zajímavého nemáš. Nic moc.“ odpovídám. „Musíš být víc asertivní a ne jen mouchy sežerte si mne. Ale to ti říkám pořád a na to nepotřebuješ horoskop. Já tě už do toho nějak dokopu.“ Stává se ze mne najednou exoterik, který na horoskopy nevěří, protože to, co tam je napsané, je přeci jasné jak facka a na to horoskop přeci ani nepotřebuje.

Ještě aby někdo na horoskopy věřil…podle bulváru na extra.cz ostatním lezu na nervy tím, že jsem zneuznaný génius se sebedestruktivními sklony a jsem taky ufňukaná a bordelářka k tomu, zlomyslná mrcha dokonce… Sakra, trochu mne to děsí. Když se teď naštvu, budu asi i hysterka. Nebýt taková ta, která si už nemusí nic dokazovat, asi bych tomu i možná věřila. Naštěstí doma udržuju takový nepořádek, že se o bordelu zatím nedá hovořit a nějaké to uznání jako samotářka(už tato doména tomu napovídá) od okolí nečekám, takže z toho lze vyvodit, že ty kladné vlastnosti platí a ty záporné platit v žádném případě nemohou, přeci jen ty kladné vlastnosti nepopírám. Tak takhle já se peru s horoskopy. Chci o sobě číst jen pozitivní věci, které mne někam mohou posunout a ty špatné zavrhuji. Takže až příště jako já uvidíte v horoskopu větu jako: „Pozor na pomluvy, vrátí se vám.“ Tak si jako já řekněte, že nikoho vůbec nepomlouváte a jste jen o trochu víc než kdy jindy upřímní. Když budete upřímní, nebude se vám to přeci ve zlém vracet.

genius

Neperu se jen s horoskopy a uznání pak přichází i ze stran, kde bych to ani nečekala. „Zase trénink plnej ženskejch.“ Začal si stěžovat kamarád tento týden na tréninku kickboxu, když viděl, že moc chlapů nechodí a zatím přišlo víc holek než kluků. „To je tím, že my jsme spolehlivější než chlapi.“ Vracím mu to smečí a zažívám takovou tu vnitřní radost, že jsem řekla něco, co bylo správné. „Na tom něco bude.“ přemýšlí a jak se tak rozcvičuje, chodí sem a tam, najednou ho po chvilce přemýšlení popadla myšlenka, kde jsem zas já nechápala souvislost, jak na ni mohl přijít. „Ale my jsme zase drsný chlapi.“ Odpověděl. Asi jsem nasadila pro něho moc vysokou laťku. Aha, asi jakože ženy jsou spolehlivější a chlapi jsou naopak ti dsrní? Nechápu v čem se tyhle dvě tvrzení vyvažují, protože to má teda hodně daleko do antonyma, ale kamarád se obrátil i na mne a dodal: „Ale tebe počítám taky mezi drsné chlapy. Na to, že jsi ženská, se pereš dobře.“ Čímž si zřejmě myslel, že mne tím uznáním a pozváním do klubu drsných chlapů potěší. Kdejakého chlapa by to určitě potěšilo, od něj jistojistě, avšak jsem tu diskuzi rázem ukončila svým bodavým pohledem. „Hmmm, to není nic nad čím bych zzrovna začala jásat.“ polohlasně mu odpovídám. „Ještěže to všechno o mne nevíš, říkám si pro sebe. To bys asi takovou hloupost neřekl.“ Ale co, pro jednou být v tom klubu drsných chlapů být můžu, ne? A trenér na mne: „Domino, vymysli nám trénink napříště.“ Takže „Všichni si tedy lehneme, budeme ticho a budeme si recitovat.“

Ale přeci jen se mi tento týden dostalo uznání. Moje malá měla v pondělí i včera třídní přehrávky, takový koncert, co v hudebce děti udělají pro rodiče jednou za rok. V pondělí hrála na klavír a včera v pátek na housle. A Když začla na housličky hrát Ach synku, synku…Začali si rodiče za mnou šeptat, jak krásně hraje na to jak je malá. A já byla tak pyšná najednou v tu chvíli. Málem bych řvala dojetím jako želva. Už se nebojí a nemá trému. Poprvé před třemi lety jsem ji v šatně dodávala odvahu, když mi tam brečela, že své první vystoupení nezvládne a teď se už nebojí.

A s touhle písní mne má moje drahá polovička prý zafixovanou.

Orgasmus je jako kýchnutí

Březen10

Rok po operaci a život je asi takový, jaký si ho uděláte. To je ta kratší verze tohoto článku s bulvárním nadpisem.

„Sluší ti to.“ říká mi kolegyně. „Děkuji, jdeme dnes na večeři.“ Odpovídám. Netajím se tím, že jsem stále zamilovaná tak jako na začátku vztahu, díky kterému se můj život obrátil trochu naruby. Těším se, až si dnes večer v indické restauraci nabouchám svoje bříško dobrotama a hlavně se těším (samozřejmě) i na mojí drahou polovičku. Občas někam spolu zajdeme, ale dnes to bude mít svátečnější charakter, neboť jsem si to už dlouhou dobu přála. Čas se vyfiknout, hodit perly na uši a na krk a vzít si na sebe něco přitažlivého. Ještě ráno jsem šla vyprovodit malou do školy a pak na zastávce div nemrzla, ale to od doby, co jsem se odvážila takhle někam vyrazit není poprvé. Slečna vedle mne zachumlaná v huňaté šále poskakovala, aby se zahřála, postarší paní si mne změřila od paty k hlavě(naopak) a viděla jsem na jejím pohledu, jak si pro sebe říká: „No, ty jsi dobrá frajerka, počkej, až budeš tak stará jako já.“ Jako bych hned slyšela svoje ledviny a močák, které jsou od první operace ještě více nachylné k teplotním výkyvům a musím si je šetřit. A tak poskakuju s nima, protože se mi potřebuje najednou čůrat. Jenomže po té druhé operaci, kdy se to vše posunulo na to správné místo, se už nemusím obávat, že bych s tím měla nějaký větší problém. Ledviny se taky dlouho neozvaly a každý večer si pod sebou zapínám elektrickou deku a ráda se vyhřívám.

Vlastně celou zimu bych mohla strávit jen tak v posteli a vylézt až na jaře. Ale to bych pak asi byla jako méďa Kulička. Když jsem se vrátila z nemocnice, měla jsem o pět kilo méně a pak jsem těch pět kilo zase přibrala. „To je hrozný“, říkám si pro sebe poměrně často, když každé ráno stojím na váze. „Oni vám to uříznou a pak se to objeví někde jinde asi, jak to tak vypadá. Ještěže se pořád do toho oblečení vejdu.“ V pondělí musíš zas jít cvičit a ve středu musíš taky a jak nebude pršet, tak se i proběhnout. A pak v pátek, jako dnes, většinou pociťuju mírnou únavu už od rána. Jak já jsem mohla ty tréninky kickboxu dříve vydržet? A do toho běhat maratóny. Klasika: „A teď budeme dělat kliky a aby to nebylo jednoduchý, budeme při nich skákat rukama sem a tam.“ říká trenér. „Kluci budou mít ramena a holky pevná prsa.“ „Ale to my nechceme!“ ozývá se z hloučku chlapů a já si potichu říkám sama pro sebe: „To si děláš pr…, už zase?“ Tak udělám dva tři, pak dva tři holčičí a vzdávám to. I moje malá jich udělá víc než já, zrovna včera mi ukazovala, jak udělá deset klučičích s jednou nohou. Nějaká síla mi zmizela, ale fyzičku ještě mám a to já si s chlapama občas ráda zabouchám při sparingu, tedy když se někdo takový najde, kdo by si přes předsudky bouchl do ženský.  Začátečníci se mnou tempo nevydrží a já si ulevuju, že na tom zas tak špatně nejsem. „Už zas jdeš mlátit chlapy?“ říkají mi kolegové v práci. „A to je taška na mlácení chlapů“ říkají mé nabouchané růžové sportovní tašce, s kterou div nezakopnu, když mám podpatky, jak je velká. Jenomže teď je to alespoň dobrý v tom, že když nějakého zmlátím, tak mi pak příště stejně řekne, že mám pěkný nohy. „Minule měla černý punčochy a sukni a hrozně jí to slušelo. Máš taky rád ženský, co nenosí kalhoty?“ trenér na jednoho borce, ze kterýho jde spíš strach. „Jo vypadala dobře. To jo. To by mohla takhle chodit pořád.“ odpovídá mu. Provokativně jsem nucena poslouchat tuhle konverzaci, ale ne že by mi to sebevědomí nezvedalo. Jo to kdyby kluci věděli, že kousek od nich visí mezi pár šampiony i moje fotka a že jsem měla víc profesionálních zápasů v thajským boxu než oni.

Párkrát jsem měla nutkání to alespoň říct trenérovi, ale nikdy jsem to nedokázala. I své drahé polovičce jsem to řekla až po prvním sexu a to to bylo ještě páčení, že jsem tak nějak taková, jako bych chtěla něco říct, jako bych byla smrtelně nemocná. A tak jsem to řekla…hmmm, chtělo to trochu sebrat odvahu…jenomže nic to nezměnilo  a dnes je to pořád krásné mezi náma.  Já, co jsem byla víc jak šest let bez vztahu, bez příležitostných známostí, žijící asketickým životem, so lonely, jenom abych si vyřešila svůj problém, který mne trápil od puberty a nikdo mne byť jen náhodou nemohl odradit od mého rozhodnutí, mám teď konečně dlouhodobý vztah, který jsem si vždycky přála a mám zároveň pocit, že jsem potkala spřízněnou duši. Tu spřízněnou duši, se kterou pravděpodobně dnes strávím krásný a romantický večer, takový jaký si jindy dovedeme udělat při svíčkách a vzrušující masáži. Co se hlavně změnilo je to, že ten sex mám radši, už se do něj nenutím a moje polovička na mou zprávu, do které vkládám kus svého rozverného já, že jsem teď nějaká víc nadržená, že to chci a i víc si to teď užívám, mne vzápětí odbývá, že to je co znát po roce vztahu. Tak nějak nechápe, že tím chci sdělit, že je to oproti dřívějšku obrat o 180 stupňů, což asi nikdo z cisgenderů nemá nikdy šanci pochopit. Ne já k sexu nepotřebuju žádný BDSM nebo nějaké jiné praktiky, které by mne nažhavily, jsem vanilla. Mne naladí pěkná hudba, svíčky, masáž a když se cítím být chtěná. A taky hlavně a jak jinak ten penetrační sex. „Uvolni se, mysli na něco příjemného, klidně vzdychej, mne se to bude líbit…“ A pak ten orgasmus je jako kýchnutí, po kterém se nějakou chvíli snažíte nekýchnout, když vás svědí nos a jak víc zakloníte hlavu, tak najednou kýchnete. „Ty to máš tak silný…“ a já si připadám jako bych dvacet let cvičila tantrickou jógu, po které jsem nyní nalezla věčnou nirvánu. Při troše hledání jsem se naučila, jak toho dosáhnout a to jsem na to nikdy po operaci nepospíchala. To je tak pěkný pocit, když se vám vyplavují endorfiny z těla, už to není takový to si to jen tak odbýt, aby ten druhej ve vztahu byl šťastnej. Zase ale na druhou stranu přiznám barvu, že když mám hlavu plnou starostí a myslím na něco jiného, tak to jde hůř. Vážně se to všechno odehrává jen v té mojí hlavě.

Co mi dělá ještě radost? Spíš to není radost, ale to větší sebevědomí. Ono na začátku, když vás dostihnou deprese a jste takový balíček neštěstí, moc toho sebevědomí nemáte a když už do přeměny někdo vstoupí, začíná odznova s nulou. Jsem teď vnitřně šťastná, ať už mlátím ty chlapy nebo se v mojí přítomnosti chovají jako k jiné ženě a lichotí mi, také že můžu být taková jaká jsem byla, že můžu být i víc otevřenější. Když už mi nelichotí vzhled, tak že jsem aspoň šikovná a chytrá. A taky že dostávám květiny a bonboniéry. A taky že mám kolem sebe hodně krásných věcí a vůbec to není někomu divný, že je mám. Co mne ale hrozně irituje je to, že vás někteří zamindrákovaní chlapi víc podceňují. To se snad nikdy nezmění. Jestli si někdo myslí, že neexistuje ženská diskriminace a ženství je výhra v loterii, protože ženy jsou květiny, co se musí chránit, i když o to ta žena nestojí, tak je hodně na omylu. Někdy jsou takové reakce obtěžující a nevhodné. Přesně vím, který z mých kamarádů myslí jen tím dole a nedej bože by své rozpínající se zcvrkávající se inteligence zneužíval v nějakém tom silnějším postavení vůči ženě. Vím, je to blbě formulovaná věta, ale pravdivá. Občas si musím dupnout, aby někdo líný zvedl to težké, na čem si sedí, ze židle a něco udělal a nemyslel si při tom, že to chce ta ženská, co tomu velké kulové rozumí, přičemž mne to vysiluje, protože zároveň vím, že kdybych to musela dělat často, asi bych se zas stala tím chlapem. A to já nechci.

O to víc jsem teď skromnější, protože mám to, co jsem vždy chtěla.

kvetina

Kválíkodlak a Hejkalka 💝

Listopad20

kralikodlak

Začalo to princeznovsky a zasněně a končí to opět princeznovsky a zamilovaně navíc s tím příběhem o vysvobození. Co končí? Vlastně začíná, protože jednoho dne si Kválíkodlak s Hejkalkou(já po ránu) řekly svoje ANO a od té doby jsou zasnoubeni.

betrothal

 

Sexualita Post-op SRS

Září4

sexuallity

Některé to mají rady natvrdo, když je u toho někdo mlátí nebo své orgasmy exhibují…Jiné vám napíší přesný čas a datum, kdy to měly naposledy. Víme o koho go. Na tohle opravdu nejsem, ale tak nějak po několika stovkách postů a půl roku post-op bych k tomu alespoň něco krátkého napsat mohla, když už to tam dole nemám.

Dále čtěte jen pokud je vám 18 a víc. Chci číst dál »

Konce

Červenec21

Je mi patnáct let… Sedím na posteli, jsem sama v pokojíku, ale za dvěřmi slyším hlasy našich. Občas se jejich stíny mihnou přes prosklené dveře. Je takový ten podzimní večer, atmosféra je uvolněná, vzduch je klidný a mne by určitě také uvolnil nebýt té starosti, která mne trápí už dlouhou dobu. Při každém nádechu cítím, jak se mi tím klidným vzduchem, který ke mne proudí, okysličuje mozek, kde vzniká jedna myšlenka za druhou. Cítím tlak a tok těch myšlenek, které potřebují ven. Jakoby má každá další myšlenka tlačila na tu předchozí a snažila se ji vytěsnit a zároveň přebít. Je jich moc a jsou neuvěřitelně silné a emotivní. Nakonec ale zůstávají se mnou v pokojíku. Teď nebo nikdy, honí se mi hlavou. „Udělej to teď, přeci nejsi zbabělá, vždyť to sama chceš,“ našeptává mi můj vnitřní hlas.  Mám v ruce nůž a odhodlávám se k ráznému kroku, který navždy změní můj život. Nechci to tam, nějak vnitřně to vím. Vnímám to tak silně a chci to udělat. V té chvíli si ani nedovedu plně uvědomit do jaké míry mi to ten život změní, ale věřím, že to bude lepší a že je to jedině tak správné. Nevím, co se to se mnou děje, cítím, že takhle by to mělo být opravdu správně a ne tak, jak to je doposud. „Takže dělej, ty to dokážeš. Zavři oči a za chvíli bude po všem, ani to nebude bolet.“

Jakmile otevřu ty dvěře, bude ze mne téct krev, možná ani nestihnu říct, co se vlastně stalo a všechno vysvětlit, protože než něco řeknu, tak dřív omdlím. Jak se tak snažím čím dál víc uvažovat racionáně, tím vůbec nevidím žádné jiné východisko. „Musím to přeci jednou udělat,“ říkám si. Není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoci a podpořit mne, co pak řeknu všem okolo, jak se to stalo? Jak já to všem vysvětlím, že jsem najednou někdo jiný. Vždyť tohle není náhoda ani nehoda, nikdy ani nebyla. Nechci být ta divná za to, co teď zrovna chci udělat, chci jen aby to všichni chápali. Tohle sice nikdo nedělá, ale já to v sobě cítím neustále, že je něco špatně, tak bych to přeci jen udělat měla. Odhodlávám se, třídím si své myšlenky a ty, které mne paradoxně odrazují, řadím do kategorie těch špatných. Nechci je slyšet, trápí mne to, že právě za těmi dveřmi je ten svět úplně jiný a opět budu muset vyjít ven tak, jak jsem teď. Proč ten svět uvnitř mne nemůže být také i za těmi dveřmi? Takový rozpor mezi srdcem, hlavou a tělem se popsat ani nedá. Už několik let mne pronásleduje představa člověka bez tváře, který samozřejmě neexistuje, ale mne tak ztrpčuje život, že pokaždé, když cítím, že je poblíž a já se mu snažím pohlédnout do tváře, tak za bílého dne omdlím a probouzím se v křečích. Snaží se mne dostat, protože tohle jsem i já a také patřím k těm lidem bez tváře. Jen si to nepřipouštím, že jsem neurčitá, nejsem ani to a ani támhleto. Raději bych tu svou tvář něměla, ale nedovedu si to představit. Zvykla jsem si mlčet, že za mým bezvědomým pádem do hlubin mého nitra může tahle neurčitá postava, která mne svým pronásledováním zároveň ničí. Přeju si však ty dvěře otevřít a říct: „Tak a je to, takhle jsem to chtěla, takhle to mělo být a vy s tím už nic neuděláte. Berte to tak, jak to je.“

Jak já si vyčítám, že jsem zbabělec, když nedokážu udělat to, co uvnitř cítím.  Jak já bych tak chtěla, kdyby tohle za mne vyřešil někdo jiný, někdo, kdo by mi zároveň viděl do duše. Kdybych jen věděla, co se to se mnou děje. Vždyť já nejsem blázen a cítím se zdravá. Pociťuji rozpor v tom, jestli potřebuji nebo nepotřebuji nějakou pomoc. A kdo mi asi v tom pomůže? Zároveň neznám nikoho, kdo by se toho dole chtěl mermomocí tak jako já zbavit. Ležím a jsem zoufalá a zároveň frustrována. Přepadá mne chmurná myšlenka, že v tomhle asi nebudu nikdy schopná rozlišit, co je správné. Nedovedu pochopit, jak může být realita špatná a do jaké míry vůbec mohu ovlivnit to, co si z hloubi duše přeji. Vždyť já si vlastně přeji něco, co si běžně nikdo nepřeje. Lidé si přejí hmotné věci, zážitky, přátele a rodinu a ne být jen holkou nebo klukem. Jak dlouho tohle budu snášet a jak dlouho to vůbec vydržím? A tak poprvé, podruhé, potřetí… si v sobě pěstuju mylnou představu, že to mohu potlačit, zabít to v sobě. Neuvědomuji si že s každou touhle frustrací si v sobě pěstuji depku, která jednoho dne může být ještě zákeřnější než to, co jsem se odhodlávala udělat. Poprvé, podruhé, potřetí se rozhoduji, jestli to mám udělat. Pokaždé však vím, že to chci. Vyjít ven a celá od krve omdlít, hlavně aby to bylo pryč. Jednou to stejně udělám, otevřu ty dveře a řeknu: „Tak a je po všem, dokázala jsem to.“ Nedovedla jsem si to sice představit, ale doufala jsem v to, že v ten den přesto budu šťastná. Nevěděla  jsem, jak to štěstí bude jednou vypadat, ale dnes vím, jaké to je…

…je to krásné.

« Older Entries
  • Přihlásit se