Je mi patnáct let… Sedím na posteli, jsem sama v pokojíku, ale za dvěřmi slyším hlasy našich. Občas se jejich stíny mihnou přes prosklené dveře. Je takový ten podzimní večer, atmosféra je uvolněná, vzduch je klidný a mne by určitě také uvolnil nebýt té starosti, která mne trápí už dlouhou dobu. Při každém nádechu cítím, jak se mi tím klidným vzduchem, který ke mne proudí, okysličuje mozek, kde vzniká jedna myšlenka za druhou. Cítím tlak a tok těch myšlenek, které potřebují ven. Jakoby má každá další myšlenka tlačila na tu předchozí a snažila se ji vytěsnit a zároveň přebít. Je jich moc a jsou neuvěřitelně silné a emotivní. Nakonec ale zůstávají se mnou v pokojíku. Teď nebo nikdy, honí se mi hlavou. „Udělej to teď, přeci nejsi zbabělá, vždyť to sama chceš,“ našeptává mi můj vnitřní hlas.  Mám v ruce nůž a odhodlávám se k ráznému kroku, který navždy změní můj život. Nechci to tam, nějak vnitřně to vím. Vnímám to tak silně a chci to udělat. V té chvíli si ani nedovedu plně uvědomit do jaké míry mi to ten život změní, ale věřím, že to bude lepší a že je to jedině tak správné. Nevím, co se to se mnou děje, cítím, že takhle by to mělo být opravdu správně a ne tak, jak to je doposud. „Takže dělej, ty to dokážeš. Zavři oči a za chvíli bude po všem, ani to nebude bolet.“

Jakmile otevřu ty dvěře, bude ze mne téct krev, možná ani nestihnu říct, co se vlastně stalo a všechno vysvětlit, protože než něco řeknu, tak dřív omdlím. Jak se tak snažím čím dál víc uvažovat racionáně, tím vůbec nevidím žádné jiné východisko. „Musím to přeci jednou udělat,“ říkám si. Není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoci a podpořit mne, co pak řeknu všem okolo, jak se to stalo? Jak já to všem vysvětlím, že jsem najednou někdo jiný. Vždyť tohle není náhoda ani nehoda, nikdy ani nebyla. Nechci být ta divná za to, co teď zrovna chci udělat, chci jen aby to všichni chápali. Tohle sice nikdo nedělá, ale já to v sobě cítím neustále, že je něco špatně, tak bych to přeci jen udělat měla. Odhodlávám se, třídím si své myšlenky a ty, které mne paradoxně odrazují, řadím do kategorie těch špatných. Nechci je slyšet, trápí mne to, že právě za těmi dveřmi je ten svět úplně jiný a opět budu muset vyjít ven tak, jak jsem teď. Proč ten svět uvnitř mne nemůže být také i za těmi dveřmi? Takový rozpor mezi srdcem, hlavou a tělem se popsat ani nedá. Už několik let mne pronásleduje představa člověka bez tváře, který samozřejmě neexistuje, ale mne tak ztrpčuje život, že pokaždé, když cítím, že je poblíž a já se mu snažím pohlédnout do tváře, tak za bílého dne omdlím a probouzím se v křečích. Snaží se mne dostat, protože tohle jsem i já a také patřím k těm lidem bez tváře. Jen si to nepřipouštím, že jsem neurčitá, nejsem ani to a ani támhleto. Raději bych tu svou tvář něměla, ale nedovedu si to představit. Zvykla jsem si mlčet, že za mým bezvědomým pádem do hlubin mého nitra může tahle neurčitá postava, která mne svým pronásledováním zároveň ničí. Přeju si však ty dvěře otevřít a říct: „Tak a je to, takhle jsem to chtěla, takhle to mělo být a vy s tím už nic neuděláte. Berte to tak, jak to je.“

Jak já si vyčítám, že jsem zbabělec, když nedokážu udělat to, co uvnitř cítím.  Jak já bych tak chtěla, kdyby tohle za mne vyřešil někdo jiný, někdo, kdo by mi zároveň viděl do duše. Kdybych jen věděla, co se to se mnou děje. Vždyť já nejsem blázen a cítím se zdravá. Pociťuji rozpor v tom, jestli potřebuji nebo nepotřebuji nějakou pomoc. A kdo mi asi v tom pomůže? Zároveň neznám nikoho, kdo by se toho dole chtěl mermomocí tak jako já zbavit. Ležím a jsem zoufalá a zároveň frustrována. Přepadá mne chmurná myšlenka, že v tomhle asi nebudu nikdy schopná rozlišit, co je správné. Nedovedu pochopit, jak může být realita špatná a do jaké míry vůbec mohu ovlivnit to, co si z hloubi duše přeji. Vždyť já si vlastně přeji něco, co si běžně nikdo nepřeje. Lidé si přejí hmotné věci, zážitky, přátele a rodinu a ne být jen holkou nebo klukem. Jak dlouho tohle budu snášet a jak dlouho to vůbec vydržím? A tak poprvé, podruhé, potřetí… si v sobě pěstuju mylnou představu, že to mohu potlačit, zabít to v sobě. Neuvědomuji si že s každou touhle frustrací si v sobě pěstuji depku, která jednoho dne může být ještě zákeřnější než to, co jsem se odhodlávala udělat. Poprvé, podruhé, potřetí se rozhoduji, jestli to mám udělat. Pokaždé však vím, že to chci. Vyjít ven a celá od krve omdlít, hlavně aby to bylo pryč. Jednou to stejně udělám, otevřu ty dveře a řeknu: „Tak a je po všem, dokázala jsem to.“ Nedovedla jsem si to sice představit, ale doufala jsem v to, že v ten den přesto budu šťastná. Nevěděla  jsem, jak to štěstí bude jednou vypadat, ale dnes vím, jaké to je…

…je to krásné.

K HRT to dnes bude nejstručnější. Jsem u konce. Lepší a ani horší to už zřejmě nebude.

Včera jsem šla od pěti do osmi s malou na čarodějnice a po pohádce jsme se zařadily do fronty na malování na obličej. Vždycky je u nich šílené čekání a spousta lidí se snaží předbíhat a děti se cpou dopředu. Čekala jsem tam hodinu a půl, než na nás přišla řada a já myslela, že se mi to celé dole roztrhne. Ale během té hodiny a půl jsem slyšela od ostatních mamin jen, že „Tahle paní je tu po nás,“ „Tahle maminka je ještě před námi a k ní patří tahle holčička,“ „My tu s paní čekáme už hodinu,“ „Neee, pání, pusťte nááás, my tu byly dřív,“ řvala cikánka, která před hodinou odešla, že nebude tak dlouho čekat a pak se cpala zpátky zatímco já po operaci tam sotva stála. Asi před dvěma týdni mi malá říkala, jak dva malí cikánský spratci do ní strkali a kopali ji do housliček, když šla na hudebku. Vzpoměla jsem si na to a „Nikdo jako vy tu nestál!“ odpovídala jsem. A pak mi přizvukovali zbylé maminky ať si jde na konec. Už dlouho mám svůj vysněnej život a tohle je taková pěkná tečka za HRT. Závěrem však znovu dodávám, že vyšší hladiny estrogenů nemají vliv na rychlost a účinnost přeměny, jak jsem již psala v ročním porovnání a nyní již změny už moc nepokračují. Většina té přeměny je stejně na vás a ne jen pouze na hormonech. Hodně záleží na laserové epilaci, jaký si necháte udělat účes, upravíte obočí, nesmím také zapomenout na vaší sebeprezentaci atd. atd., to vše vás změní tak, aby vás lidé vnímali jako ženu snad i z toho největšího křováka. Jenom stačí se nebát a dělat stále malé krůčky dopředu. A jednoho dne se to i s tím HRT povede.

Pro informaci z lékařské zprávy mohu vyčíst, že před operací byla testes bez spermatogeneze, tedy došlo již k úplné chemické kastraci.

Chci číst dál »

Bylo to šestý den, co mi v nemocnici zkoušeli vyndat cévku, jestli budu čůrat. Snažila jsem se pak hodně pít a chodit, abych měla co nejdřív ten pocit, že potřebuji na malou. Nebylo to nakonec vůbec jednoduché se rozčůrat, ale po chvilce tlačení a zatínání těsně ve chvíli, kdy už si myslíte,  že to z vás jde, to najednou začalo kapat. Kapalo to celé dopoledne a chodila jsem každou chvilku, až pak po obědě to najednou přestalo. Konec, dočůrala jsem. Tlačení nepomáhalo a já raději sestřičce řekla, že už to nejde. Tak mne opět zacévkovali. Poprvé jsem zjistila, kolik můj močák dovede pojmout tekutin, aniž by mne nějak bolel. Ten pocit úlevy pak než se těch 1,3litrů vyprázdnilo do nového pytlíku trochu chvíli trval, skoro pět minut, až po chvilce přecházel z té euforie do nepříjemného mrazení po zádech. Ať už to je za mnou, říkala jsem si.

No nic, občas se musí počkat ještě dva dny, říkal Doc. Jarolím druhý den na velké vizitě. Opět mi ji zkusili vyndat osmý den a opět se mi po pár neúspěšných pokusech podařilo se znovu rozčůrat. To kapání během posledního dne přešlo do plynulejšího kapání, ale já pořád měla pocit, že se nedovedu pořádně vyčůrat a v noci jsem musela jít alespoň každou hodinu. Když mne propouštěli, tak jsem byla už bez cévky, ale zase s obavama, že to může kdykoliv přestat téct a budu muset okamžitě někam do nejbližší nemocnice na zacévkování. Kamarádka mne ale utěšovala, že mám být ráda a alespoň se to bude rychleji hojit.

Chci číst dál »

Šéf se občas zeptá: „A už máš nějaký plán, co bude potom?“ Nemám žádný plán, já totiž ani nevím, jaký to bude potom, ale doufám, že nic plánovat nebudu muset a že se to tak nějak jen překlene. Možná si začnu konečně užívat a možná se také vrhnu prvnímu chlapovi do náruče. Já prostě nevím. Nemám plán na to být ženskou, nikdy jsem to neplánovala. První vlak, co jede kolem a já mám potřebu naskočit. Sice bych za ty dva a půl roku nějakou představu mít mohla, ale ten život v tom mezistavu je tak divnej, že jste pak rádi, když dojdete štastní a zdraví nakonec té cesty bez plánování. Tady si nemůžete naplánovat ani to, že v té práci zůstanete víc jak dva měsíce. Už od začátku to věděl a upřímně jsem mu to i řekla: „Já jsem pořád připravená se ze dne na den zbalit a zmizet, ale zkusím těm lidem dát šanci.“ Já TS tak dávám někomu šanci. Jsem plná předsudků, že lidi se k sobě chovají hnusně a bez úcty. Mám to tak těžký, až je to občas jednoduchý, říkám si pořád, snad to vydržím.

Chci číst dál »

Můj den začal v pět a obvykle tak začíná, i když nemusím a mohu zůstat pracovat doma a i přestože většinou do práce chodím až na osmou. Mohla bych pracovat jako většina z mé profese, kteří ve dvanáct vstanou a ve čtyři ráno ještě dřepí u PC. Občas, když si píšu s někým z IT, tak si odpovídáme ob den. Mám režim jako běžný člověk, který chodí na šestou hodinu do práce. Ty rána mám já ráda, zatímco některé si stěžují, že se nestihnou vzít ani řasenkou, já si to ranní hýčkání opravdu užívám. Během hodiny jsem ze sebe udělala člověka, nalíčila se, nakrepovala vlasy atd. Někdy si dám po ránu sprchu, někdy zapálím svíčku a nebo vonnou tyčinku a pomalu se probouzím. Neznám lepší způsob, jak vykročit do nového dne. Deset minut stojím před otevřenou skříní a přemýšlím, co si vezmu na sebe. Dnes ze sebe musím udělat pěknou ženskou. Takovou, že kdybych byla narcistka, začala bych se sebou chodit. Jenomže tohle počasí opravdu není na šaty a zrovna by se hodily. Čas mi ubíhal, až jsem zvolila halenku, kterou jsem si ušila. Ten dnešní den byl trochu moc rychlý. Ještě jsem stihla si udělat oběd a hned po šestý jsem vyrážela na autoškolu.

Na nohou kozačky s podpatkem a v ruce tašku s obědem, dvoulitrovou lahví(až takový mám pitný režim) a náhradní boty do auta. Sakra já to zas nestíhám. Je půl pět a volám instruktorovi, jestli nezaspal. „Copak? Už jsi zmrzlá?“ Zima mi trochu byla, svetr jsem si totiž nebrala a hned na to jsem si vzala kožich. „Já jen jestli stíhám si hodit věci do práce.“ Nestíhám a tak jsem vše hodila na zadní sedačku. A to za chvíli slyším od instruktora: „Na všechno je času dost. Pomalu do průseru a rychle z něj.“ Tak na to bych potřebovala dva životy. Někdy mám pocit, že jsem z jiné planety. V práci, když mají s něčím problém mi to musí ukázat přede mnou, co jim to dělá. „Mám tam nějakou hlášku…“ a když chtějí vědět, čím to bylo, tak je raději přemluvím, že to nemá cenu vysvětlovat. Jenomže v té autoškole se ptát musím. „O víkendu, když jsem si podřazovala mi to auto házelo a vůbec jsem nevěděla, co s tím bylo.“ Ptám se. „O tom jsme se panem …(se kterým jsem o víkendu jezdila) bavili a prej ti to nemohl vůbec vysvětlit. No to musíš to a to a to. Na všechno je času dost. Čím jste jezdili o víkendu? Jo ty vlastně nevíš.“ „Vím, to malý a bílý.“ Takže já si pomalu přibržďovala, pomalu i rychle spouštěla spojku, dokonce jsem ji i držela víc v té křižovatce, což prý nemám dělat. A pořád to házelo. „Musíš ještě víc zpomalit. Vylezlo z něj po chvilce.“ „A to mi to musíte říkat dvaceti jinými způsoby, který stejně nechápu, když je to tak jednoduchý?“ Říkala jsem mu. No jasně, že mi to pak přestalo házet. Někteří lidé mi nevysvětlí některé věci a zase já nevysvětluji jim, co a jak dělám. „Jó, ty máš jiný svět, ajťačko jedna.“ Zakončil to instruktor.

Chci číst dál »

mi zbývají do operace. Termín mám už 22tého. Mělo by mi to utéct rychle, protože mám teď hodně napilno.

Dvakrát týdně chodím cvičit a pořád nic, jsem stále nevyoutovaná. Na tréninky chodí taková jedna patnáctiletá dívčina a ta je v tom prostě úžasně dobrá. Váhově je na tom stejně jako já, ale teď přišla asi po měsíci, protože nemohla a byla na lyžáku a pak marodila. Dneska když jsme spolu jeli sparing a já „dostávala“, byla jsem při tom šťastná, že to někomu tak může jít vůbec dobře. Hrozně moc mne to s ní dnes bavilo, vážně je úžasná. Jsem ráda za to, že znám takový lidi, kteří dělají podobné neuvěřitelné věci. Ty jo, ty holky tam jsou fakt drsný, cítím se mezi nimi fajn a možná líp teď než před lety.  Jsem ráda pokaždé, když jsou lidi šťastní nebo mají nějaký úspěch, jsem moc ráda, když někomu z vás přeměna vyjde a budu těmto lidem vždycky držet palce. Dnes mne trenér chválil, jaký mám pěkný nohy a jak mi to v sukni sluší, chjo, kdyby byl o pár let mladší neváhala bych. Svalnatej a vysokoškolák k tomu, to je přeci ještě vzácnější než být trans.

Taky jsem se od šéfa nechala překecat na řidičák, takže když neboxuju, školím se na autoškole a jak mám málo času, tak na jízdy chodím už od půl sedmé ráno ještě před prací. Lektorovi jsem na rovinu řekla, že budu ráda, když to udělám a nebudu moc pak jezdit, že budu jen sváteční řidička. I tam jsem po měsíci výuky nevyoutovaná. Doktorku jsem poprosila, ať mi do zprávy nic nepíše, ani rodné číslo, ani číslo občanky, jež kvůli přihlášce chtějí. Zkrátka za měsíc tu svou občanku mohu zahodit, nebude mi k ničemu, jak mi řekl ten … soudce, který mi ji nechtěl vrátit. A tak mi lektor povídá: „Já jsem se až zhrozil, když jsem poprvý viděl, jak jezdíš, ty nemáš povahu řídit. Ty chceš všechno udělat hned. To nejde.“ A teď mi řekl na okružní jízdě po městě, že je spokojený, že i když si myslel, že je to se mnou špatný, tak se alespoň umím ovládat a pak nejsem hrrr.“ Dostala jsem za dva a jedna mínus. Známkuje mne jako ve škole. Ještě teď si mne ale pořád dobírá: „Ty nedejcháš, musíš při tom řízení dýchat nebo mi tu umřeš.“ Řídit a dýchat na křižovatkách ještě nedávám sladit dohromady.

Pak práce. Mám homework a volnou pracovní dobu, stejně tam jsem od rána do čtyř a alespoň jsem mezi lidmi. Tam je to takové místo, kde se TS prostě neřeší a neřešila. Možná to bylo také právě kvůli nasazeným mantinelům hned od začátku. Vždycky jsem měla možnost v případě, že by mi něco nevyhovovalo, se stáhnout. Mohla jsem si pracovat introvertně z domu a na všechny kašlat jako můj předchůdce, ale pěkně se to postupem času proměnilo na fajn lidi. Hlavně takových těch věcí, které nejdou je teď hrozně málo. Přesto jsem stále opatrná, mohla bych říct, že větší předsudky vůči lidem mám já než oni sami. To je ten důvod proč stále odolávám tlaku vedoucího, abych se jakkoliv firmě uvázala na nějakou delší dobu.

Vypadá to vše už na idylku, ale ještě úplně není. Mimo to že v tom posledním volném čase chci být lepší v šití a věnuji se ještě dceři, mám tak zabitý veškerý svůj volý čas. Minulý víkend jsme byli na chipmuncích a užili jsme si to v kině. Kino je to nejlepší místo, jak poznat jiné tatínky s dětma, ale fakt. Všichni ti taťkové, kteří jdou do kina se svými dětmi, jsou většinou volní. Zjistila jsem, že v těchto volnočasových místech se ti tatínci za stran nás žen hýčkají. Jakmile vidím dvě malé holčiny, které se na film těší jako my a dali jim tam v přeplněném sále židle, říkám mu, že se posunem, ať si všichni sednou. Otočila jsem se vedle na paní, aby uvolnila sedačku od věcí a oni si všichni sedli včetně té nejmenší. A ona: „Chudák, málem by měl malou celou dobu na klíně a nic by z toho neměli.“ STOP, od kdy jsou ženy gentlemanky? Ale vždyť je to normální. Jsou. Přistihnu se při myšlence jak jsem šťastná, že jsou i ti vedle mne šťastní. Hřeje mne to u srdíčka a najednou se na mne malá podívá, jako jindy před tím. „Já bych chtěla ségru.“ „To nejde.“ Odpovídám. Moje dcera je chytrá holka, neví ještě úplně jak se dělají děti, ale o tom jak já jsem na tom, ví. „Tak si najdi chlapa.“ odpovídá. „Tobě se to řekne, ještě nikoho, s kým bych si rozuměla jsem nepotkala.“ Zkrátka těch svalnatých vysokoškoláků je méně než nás. A ještě aby měli malé děti.

Do toho řeším operaci, myslím, že už vše mám zařízené. Dvakrát jsem se ptala sestřičky, jestli mít internu za sebou den před indikační vizitou není moc natěsno s termíny. Doktorce se udělá nevolno, mne se udělá nevolno, to nejde stihnout. Začínám být mírně nervózní. Zase mi do toho něco vlítne, já mám doslova štestí na to, aby se to prodlužovalo. 4měsíce jen kvůli píchlému kolu autobusu, další 4měsíce kvůli přeobjednání. Dnes když to píšu, mi zní slova instruktora autoškoly: „Nepospíchejte, stejně tou křižovatkou rychleji neprojedete.“ Za dva a půl roku se člověk musí obrnět proti dementům na všech těch životních křižovatkách. Už mne jako ženskou párkrát na křižovatce pustili a to instruktor říkal, že přednost nemůže být vynucená. Chci věřit, že toho 22tého  odbočím tím správným směrem a že i kdyby bylo plno, že mne možná někdo pustí.

A na závěr takový jeden malý trapas. Dilatátor mi nedoručili, protože neměli moje správné tel. číslo. Domluvila jsem se s eshopem na dalším doručení. Sexshop přeci nebude posílat balík s cedulkama, honilo se mi dnes hlavou, když jsem volala pplku. „Jo, vy pracujete tam a tam…já tam stejně panu… a k vám do firmy vezu balíky.“ „Tak až tam budete, stačí mi dát vědět.“ V dnešní době to už není takový, že na krabici bude napsáno brandingem: „Vibrátor za skvělou cenu a uvnitř!“ To není vibrátor, ale dilatátor. Vždyť to ani není na tužkovky ale na nějaký monočlánky. No jasněže to přišlo nerozpoznatelné, zabalené jen na jméno, stačilo jen podepsat. Nikdo nevěděl, co je uvnitř. Nechtěla jsem to však tahat s sebou a tak jsem krabičky dala do batohu s věcma na cvičení. A pak přišel kolega obchoďák: „Jé, ty máš zelený bonbóny.“ Viděl tu rozbalenou krabici. Jakoby se nad ní začali slétat supové. „Jó, klidně si nabídni.“ Myslím tu polystyrenovou výplň, která zářila zeleně. Obsah je pryč, odnesu krabici kolegovi, co zařizuje sklad, snad se mu bude hodit. Nic už tam stejně není. Nějak jsem ho nemoha najít, tak jsem mu krabici s polystyrénovou výplní nechala u něj na stole u příjmu. Jenomže pak za mnou přišel a culil se: „Tady máte ještě fakturu.“ „Jak jsem na ní mohla zapomenout?“

Do hospitalizace už zbývá jen měsíc a půl. Za měsíc mám narozky a hned dva dny na to na první autotransfuzi. Fortrans mám, kondomy taky koupím v Makru a už mi zbýval pouze dilatátor – roztahovák – klasický vibrátor. Ten musí mít předepané parametry. Tahle práce při konverzích opravdu Jarolíma nebaví(dle jeho slov) a to i když se nich přímo moc nepodílí. On má ty své dědečky, kterých si můžete pokaždé všimnout v čekárně. Bohužel jsou téměř všichni s rakovinou prostaty a jemu nevysvětlíte, že to co vám tam dole narostlo je možná horší jak ta rakovina, i přestože vás to neohrožuje na životě nebo možná i ohrožuje trochu jiným způsobem, jinak by téměř polovina transgenderů přeci nekončila své životy sebevraždou. OPOVAŽTE SE však přinést jiný dilatátor než ten, který vám doporučil. Ano, dostanete papír s poučením, jak má vypadat a jestli tomu tak nebude, nejenže prý pojedete domů, ale ještě bude na vás naštvanej, protože místo vás by mohl dělat jinou záslužnější práci.

Dále čtěte jen pokud je vám 18 a víc let.

Chci číst dál »

Dostala jsem první nabídku si zaboxovat na Saxony Openu v Německu v ženském fullu nebo kickboxu. Nejprve mi přejel mráz po zádech a cítila jsem se rozpolcená. Úplně jakoby mi na jednom rameni stál čertík a na druhém andílek. Ten čertík mi říkal, jaká je to perfektní příležitost si zaboxovat s jinýma, ta atmosféra, to napětí před zápasem, ten strach, co bude a jak to dopadne. A ten andílek zas říkal, že chlapů už jsem porazila dost, najdi si nějaký vyšší důvod, proč by ses prala v ženském kickboxu, když teď už si nic dokazovat nemusíš. Teď sem chodíš hlavně kvůli tomu, abys shodila pár kil. Ti dva se během chvilky začali tak hádat, že nakonec zvítězil zdravý rozum, že je to na mne příliš brzy a tak jsem ji odmítla. Nestihnu si do té doby vyřídit členství a projít dvěmi lékařskými prohlídkami v tak krátké době, aniž by to někdo o mne zjistil. Budou další příležitosti a ještě pár kil dám do té doby dolu. Možná ani ty necelé dva měsíce mi za ten risk nestojí.

Josie Lynne Paul cítila napětí a byla vyděšená, když poprvé oznamovala všem ostatním kolegům, co už o sobě ví dlouho. Že je transgender žena a že je připravená žít jako žena na full time. Všem vysvětlila za pomocí kolegy kozultanta, co to znamená být transgender. Josie pak vzpomínala, jak většina kolegů byli laskaví a jak někteří měli námitky a říkali, jak to pro ně je nepříjemné. Po týdnech, které následovaly, si Josie všimla toho, že se jí ostatní straní. Nebyla pozvána na narozeninovou oslavu a místa v restauraci, kam chodila pravidelně s ostatními byla najednou prázdná a nikoho tam nenašla. „Nejvíce z toho bolelo to, že mne v tom nechali o samotě.“ Není jediná.

Chci číst dál »

Byla bych docela ráda, kdyby jste se podělili o své zkušenosti s fitkama a šatnama. Občas se mne na to někdo z čtenářů zeptá.

Zatím chodím poctivě trénovat dvakrát týdně a možná se mnou bude chodit i malá. Ta tím teď byla nadšená, že bude se mnou chodit cvičit. Většinou mne hodí na trénink po práci kolega a já tam jsem tak o něco dřív, takže mám možnost si ještě chvíli sednout u baru a dodělat si nějaké věci na notebooku. Mohu pokecat s trenérem, který mezitím vybírá vstupné. „Hele Domčo, ty jsi sama?“ „Jo, jsem.“ „A máš děti?“ „Jó, mám sedmiletou holku.“ „A vono to tak většinou je, že ženský co zároveň musí dělat doma i chlapy chodí na kickbox 😀 “ Měla jsem co dělat nevyprsknout smíchy. „No tak ji přiveď na trénink! A nechodí ona na školu v … Mojí dceři tu holku odtamtud všichni odrazují, tak se ptám, jestli to nejsou jen povídačky, že to tam je tak hrozný.“ „Ne, nechodí, ale jestli bude chtít, tak ji přivedu.“ A minule jsem přišla a potřebovala jsem na záchod, tak se ptám, kde tam jsou toalety. A on: „Hele, on tu nikdo teď v šatně není, nikdo nekouká, tady na pánských za rohem, tady si rozsviť, já ti to pak řeknu, až přijdeš.“ No to byla rychlost, aby tam nikdo nevešel. Teď už vím, kde jsou dámské, ale pro případ nouze mohu i na pánské, když se nikdo nedívá 😀 😀 😀 Jenom pro upřesnění na dámské bych musela přes tělocvičnu plnou karatistů a tak to na panské bylo jednodušší. Nebo teď naposledy: „Hele, kdyby ten tatar, víš koho myslím? Ten mladej. Kdyby do tebe jel hodně, tak si nenech nic líbit. To on je odněkud(chodí tam cvičit taky Kazachstánci, Tádžikistánci apod.)…a tam je ženská až na posledním místě, nejdřív je chlap, pak mula a pak až ženská a nemaj rádi, když jsou ženský v něčem lepší.“ Nenechám si to líbit, ale někteří chlapi jsou fakt magoři a někteří se ke mne zas chovají až moc opatrně.

Mám taky čas se převléct, než přijdou holky na kickbox, takže v šatně jsem na začátku většinou sama. Poprvé jsem si vzala boxerský trenýrky, ale ty mi nesluší, když jsem se v zrcadlech viděla, tak teď nosím jen legíny. Ale u chlapů taky není problém, když si vezmou růžový zápasnický trenýrky. Přeci jenom Thajsko je země barev a tohle se nějak neřeší, že mají trenýrky i v růžovém provedení. Náhodou u chlapů na vypracovaný postavě vypadají hodně dobře 😉 Tílko mi dělá tlustý ruce, a i když nemám vůbec žádné bicepsy, tak teď nosím normální pohodlný tričko se srdíčky. To pak působí docela komicky, když přijdou chlapi a trenér ze srandy někomu říká: „Už vím, kdo ti dneska rozbije hubu, tenhle nováček, TA(ukazuje na mne) a TA(ukazuje na kamarádku).“ Když už jsem vydržela s tuckingem uběhout půlmaratón v legínách, tak s tím ani moc problém tady taky nemám. Občas se hlídám a chce to dvoje spodní prádlo. Není to úplně nejlepší pocit, ale teď jsem v Directu narazila na legíny s kraťáskama, jenomže neměli mojí velikost. Ty byly super a až je někde uvidím, tak si je pořídím. Suspenzor, tak na ten mohu zapomenout, i když dámské taky jsou. Počítám s tím, že to ty dva měsíce do operace ještě vydržím. Zas tak riskantní to u nás není, ale přeci jen už mám modřinu na kyčli, nad kolenem a měla jsem nateklý nárt, že jsem si druhý den nemohla obout ani kozačky. Po těch práškách nějak vylejzají samy.

Kickbox patří mezi sporty s velkou fyzickou náročností. Po první půlhodině je všechno v háji, řasenka, suché tričko, sponky se mi zamotávají do vlhkých vlasů a když se chci napít, tak pořád sundavám chránič na zuby(červený) a dát ho zase do pusy, se zvedá kufr. Ale ostatní holky jsou ve svém živlu. Chce to působit přirozeně a ono se to nějak daří. I v chlapským sportu mohou být ženský ženskými. Po tréninku ještě začínám zůstávat na druhý na kickaerobic s ženama. Holky většinou končí a nějak ty kickboxerky moc tohle bezkontaktní poskakování necvičí, takže ony se v šatně obléknou nebo vysprchují, zatímco já se u nich ještě jednou převlékám do jiných věcí. Mezitím prohodíme pár slov, co a jak. Z druhého tréninku vydržím zatím tak půlku, takže zatím jsem v šatně nakonci opět sama. Ale chci chodit na oba. Sprchu si dám raději doma, toalety jsou na klíč a společně na šatně problém není. Za tu dobu, co jsem se styděla převlékat se před klukama se stejně nenápadně převleču i teď.

Už jsem to tu před pár dny nastínila. Ode dneška mám zase kousek svého štěstí zpátky. Je to úžasný pocit, když můžete dělat něco, co máte rádi a zároveň být těmi, kdo jste. Jsem nadšená a plná endorfinů a ještě chvíli budu, než mne začne bolet celé tělo a budu pak spíše klít a nadávat, do čeho jsem se to zas pustila.

Poslední dva měsíce jsem držela a stále držím dietu, která mi pomohla jenom trochu, ale pořád se ne a ne dostat pod těch 60kilo a žádná dieta vám břicho nezpevní a ani to běhání na to břicho moc není, stejně už se venku moc běhat nedá. Už hrozně dlouhou dobu toužím po tom se vrátit k cvičení a když mi dali termín operace až na březen, tak už jsem to nemohla vydržet a dala si předsevzetí. To bych do léta jinak nic nevypracovala. Pořád tu chodím kolem horké kaše, takže teď vám to napíšu: Dneska…dneska… jsem opět začala dělat kickbox – thai.

Jaký já vám měla strach, když jsem na ten trénink šla. Vyrazit přímo do jámy lvové mezi chlapy, co si na chlapy ani hrát nemusí, opravdu se mi svíral žaludek. Sakra, já jen namalovaný oči řasenkou a říkala jsem si, že ta mi stejně do půlhodiny sleze a vlasy budu mít tak spocený, že jako dáma vypadat rozhodně nebudu. A co když mne poznaj? Přece jen moje fotka visí pořád na stěně baru u vchodu. Vždyť mám pořád stále stejný rukavice a příslušenství. A co teprve v dámské šatně? Jakmile jsem viděla světla tělocvičny, hlavou se mi honily myšlenky, jestli si to nechci ještě náhodou rozmyslet.

Chci číst dál »

Vám přeje hinduistka. Sice jsem nikdy nechtěla do tohoto blogu míchat to, že pro mne není svatou knihou nový zákon, ale srimad bhagavatam, tak na vánoční svátky a vlastně na všechny svátky mám jednoznačný názor. Mají se dodržovat, svátky jsou tu od toho, aby byly každý rok a aby každý rok si všichni, kdo v ně věří, připomínali nějaké hodnoty a pokud těmi lidskými hodnotami mají být zrovna svátky klidu a míru, pak by se v každém náboženství měly slavit častěji.

Kvůli malé máme stromeček(růžový a umělý) a dostává dárky. Dárky si sobě dávám v průběhu roku a ne o vánocích, zvykla jsem si na to se odměňovat maličkostmi pokaždé, když jsem se sebou spokojená. Úžasně mi to zvyšuje sebevědomí a hodně mi to pomohlo v přeměně, když jsem na vše byla úplně lonely. Peču vlastně také po celý rok pokaždé, když jsem s malou. Za poslední tři roky jsem se naučila mnoho koláčů, bábovek a umím i rolády a různé cukroví a když teď malá přišla se seznamem více jak dvaceti dětí ze třídy, že chce pro každého na besídku perníčky, tak jsme už podruhé společně pro ně pekly perníčky. Na Vánocích mám moc ráda purpuru na plotně a vlastně po celý rok všechno to voňavé, takže i tyčinky, svíčky, difuzéry apod. Pro mne Vánoce nejsou ničím výjimečným kromě té dětské radosti, kterou si užívám.

O víkendu jsem byla s malou za mojí mámou. O co víc to tehdy při mém prvním comingoutu pro ně bylo nepřijatelné a něco špatného, o to dřív pochopili teď, že s tím bojovat nebudu a ani nechci. Celý život až do mých třiceti mne stejně oslovovali zdrobnělinami, tak teď alespoň taky, i když teď už je to Domi. Mám pocit, že ten svět je tak nějak normální. Také už řeším úplně obyčejné věci, jak vyzvednu malou, co si spolu uvaříme a upečeme, na jakou pohádku se budeme večer koukat, taky se prvně kouknu do žákovský, když se vídíme a jestli má nějaké úkoly. Jak bylo na houslích a jestli snědla všechno v jídelně. Co místo ryby k salátu. Řeším jak zhubnout a co ráno na sebe. V práci přemýšlím nad tím, co se dá vyřídit hned a co potom. Všude jinde neřeším, jestli jsem paní nebo byla pán nebo něco stále mezi a přichází to vždy vše samo od sebe. Mám rok za sebou, kdy nebyl jediný okamžik, kdy bych nebyla se sebou spokojená, pokud jsem nemusela ukazovat občanku. Také mám přání a cíle, kam transsexualita vůbec nepatří a už bych taky mohla přestat psát, ale lonely nepíšu přeci jen kvůli sobě, abych si něco nebo vám dokazovala. Tisíce návštěnosti denně nikdy nedosáhnu, ale píšu v okruhu lidí, kde dva z pěti spáchají sebevraždu. Lonely je pro lidi, kde statistiky musím měřit jiným způsobem.

I když to občas i já nemám dobrý a ta cesta pro mne byla složitá, musím napsat upřímě, že jsem moc spokojená ženská a tenhle můj příběh taky končí šťastně jako spousta jiných na tomto blogu. Nesmíte přestat věřit v to, že to jednoho dne bude dobrý a úžasný a ta přání se Vám začnou plnit sami od sebe tak jako mne nebo dalším jiným. Určitě těch šťastných příběhů, ze kterých budu mít radost, ještě pár bude.

S Terčinou pomocí se nám podařilo dopátrat, kolik je v ČR transsexuálních osob. Po statistice VZP se k ní přidalo pár dalších pojištoven. U VZP je v evidenci přes 750 osob, kterým kdy byla někdy vykázána nějaká péče na Dg F64. Úplně všechny pojišťovny vám informace nesdělí, zejména ty maličké jako je revírní(tu ani neznám), ale vstřícná byla např. vojenská, která ještě navíc dodala, že se statistiky pojišťoven obvykle nevedou, ale ze zákona jsou povinny informace o péči uchovávat min. 10 let.

V ČR za posledních deset let byla vykázána péče cca 1200 lidem s Dg F64. Jsou to lidé, kteří buď jen přijdou do ordinace pro radu, co s tím a nebo pak přeměnu podstoupí. Počet lidí, kteří chodí do ordinací sexuologů je už řadu let konstantní. Může za to informovanost a tak nějak(tohle i s ohledem na to mé obtížné dojíždění) dostupnost lékařské péče.

Pokud k tomu přidám statistiku dokončených přeměn, dostanu zajímavý poměr. Od roku 1992 podstoupilo přeměnu 266 holek Mtf a 125 kluků FtM. To je však statistika za posledních 23 let. V případě konstantního přírustku každý rok je počet všech, kteří navštívili někdy lékaře kvůli transsexualitě 2760. To už by dalo na menší město v ČR. Pokud od toho ale odečtu počet dokončených přeměn dostanu číslo 2369. To je číslo 6krát vyšší a znamená, že jen každý sedmý člověk podstoupí přeměnu a dokončí ji. Ani bych se už dál nezaobírala tím, že ten poměr je ještě o něco vyšší u kluků, protože kluci vzhledově vypadají po HRT hodně mužněji a nemají potřebu pokračovat v chirurgické přeměně, protože jim ty vztahy fungují a výsledek HRT je tak nějak lepší. Hodně kluků to má často vydřený v posilovnách, zatímco my trénujeme hlas, líčení apod. a pak to vzdáváme jako ostatní ženy 😉 Jenomže bez snahy se nic nepodaří.

Překvapivé a zajímavé je právě to číslo 2369. Často se jedná o lidi, kteří Dg mají stanovenou, ale během té jedné generace přeměnu nedokončili, často se pravidelně vrací do ordinací sexuologů, protože tomuhle se utéct nedá a tak nějak s tím žijí ve strachu z prozrazení, myslí si, že to utají(zbytek života?), možná tajně doufají, že se něco změní a nebo se bojí, že celá proměna by pro ně byla moc velký risk. Strach a obavy jsou vlastnosti, které jsme snad měly všechny/všichni hned na začátku. Já si ještě dva roky zpět nedovedla představit, co za ty dva roky bude, nedovedla jsem si však představit žít život tak, jak byl. Taky jsem měla strach a obavy.

Je to nepředstavitelné pro všechny ostatní, co tohle nezažijí, cítit se být zahnáni do kouta, na jedné straně jsou ty frustrace a deprese z toho, že vás ten život netěší a zraňuje a na druhé straně stojí strach, který vám nedovolí jít dál. Podle těch statistik to napovídá tomu, že ten strach je až nepřiměřeně svazující a málokomu dovolí jít dál a jako pavučina vás zamotá do sítě, kde se nemůžete hýbat, dýchat a projevovat tak, jak vy chcete. Vždyť na té druhé straně vás čeká úplně jiný svět! I když ten život skýtá různá úskalí, něco z těch klacků přes cestu jsem tu napsala, aby mne jiné neobviňovaly ze sluníčkářství, protože to se poslední dobou stalo synonymem pro ty, které jsou optimistické a nemluví pravdu, mlží, ale nic se tomu nevyrovná, tomu stavu na druhém břehu. S kamarádem jsme byli včera na obědě a on se mne ptá: „Jaké to je, když se teď za tebou chlapi otáčejí?“ „Super! Jo, všimla jsem si pár otáčejících se hlav pánů u jiných stolů. Dělám, že mne to nechává chladnou.“ Nenechává. Má to cenu žít v tom neustálém strachu, když ho můžete vyměnit za spokojenost duše? Ať už máte jakkoliv stabilní situaci, které se neradi vzdáte nebo máte strach, že vše ztratíte, co je jisté je to, že tam uvnitř jednou v přeměně naleznete klid, který se vám ta léta nedopřával.

Mne pomohli tři důvody překonat ten strach a být spokojená.

Chci číst dál »

Ve čtvrtek přišel za mnou majitel firmy, jestli s ním nepojedu za jedním potenciálním odběratelem. Tak jsem jela, stejně jsem se v té práci plácala nad jedním úkolem a nic mne zrovna v tu chvíli osvětovného nenapadalo. Při zpáteční cestě se musíme zastavit v Tescu, potřebuji kupóny, říkal majitel. Tak když to vyřídíme u nás, tak mohu vyzvednout zároveň malou. Malou jsem sice z družiny vyzvedla, ale v malém městě kupóny nevedou. Jeli jsme tedy zpátky do Varů do Tesca a tam nám řekli, že musíme počkat ještě víc jak 10 minut než to vyřídí. No to nám stačilo na vybrání společenských kalhot a malá se zakoukala v obchodě s čepicemi a klobouky. Po tom čekání jsem řekla, že bych se ráda podívala do jednoho obchodu, kde mám v oblíbených položkách už vybrané kozačky, jestli je náhodou budou mít. Na eshopu totiž není tenhle obchod vedený jako výdejní místo, když si je objednáte, ale náhodou je měli. Jenomže ne v mojí velikosti, ale místo těch se šnůrkami měli úplně stejné s přezkami přes nárt. Tak jsem si je koupila, když mi byly. Zítra! Zítra si je vezmu! Přijdu s tím 9cm podpatkem v zimních kozačkách!

Chci číst dál »

Bylo mi tak deset let a moje máma otevřela velkou bakelitovou skříň, ve které byl šicí stroj a chystala se poupravit několik šatů a oblečení, co jsme roztrhali. Byl to takový šicí stroj, který nešlo uzvednout, na jeho sestavení bylo potřeba ještě rozložit jídelní stůl a celá kuchyně se proměnila na šicí dílnu. Nic víc se v ní už dělat nedalo. Támhle rozložené látky a támhle střihy a támhle kufřík s nitěmi. A já byla fascinována, jak tohle může fungovat. Tý jo, s tím by se dali dělat věci, říkala jsem si. Chtěla jsem, aby mne s ním naučila, protože jsem byl zvědavá. V tý době jsem už uměla vyšívat, plést a háčkovat. Dokonce jsem měla vlastní jehlice, byly pozlacené a vlna nebo bavlnky měly třpytky. Všechno, co potřebuji k životu mne totiž naučili už v dětství. Sice nevím, kde byl ten moment, že se to zvrklo v něco, co se ani dál nedalo, ale já v té době takhle trávila svůj volný čas. Dodnes si pamatuji ten respekt z toho stroje, kdy jsem mámu přemluvila, aby mne to naučila a ona mi vedla ruce a říkala mi co a jak mám držet. A mne to fascinovalo, že všechny ty šaty, co mám ze samolepek bárbín ve svém albu, by se s tímhle jedním strojem daly vytvořit. A teď, když jsem do toho zasvětila i malou, vzpomněla jsem si, že i můj první výtvor byl polštářek a deka pro plyšáky.

Už mne to delší dobu lákalo si nějaký takový pořídit nebo od mámy půjčit, ale ona se ho raději při stěhování zbavila. Zbavila se s radostí i pletacího stroje, který měl min. 5metrů na šířku. Mimochodem i s tím mne naučila. Poslední dobou nekupuji nic neuváženlivě, ale když jsem byla se svým šéfem v Makru pro nějaký zboží, kam chodím taky pravidelně, všimla jsem si, že mají vybraných pár věcí na vánoce. Letmo mi tam padl do oka šicí stroj z jejich nabídky. Za 2tisíce osm set takový funkce a 42 druhů stehů, to nemají ani levné singery. A to mají v akci, to chci? Tak na tohle jsem čekala snad věčnost. Po měsíci hledání na netu jiných strojů a hlavně po výplatě jsem se rozhodla, že si ho koupím společně s dárky pro malou. Víte, mé svědomí si to tak hned alibisticky snadno odůvodnilo. Já totiž začala nakupovat dárky na vánoce a nečekám na poslední půlhodinu než zavřou všechny obchoďáky. Nabídka byla bezkonkurenční, jenomže překvapení mne čekalo na až pokladně. U Šicího stroje sice psali, že cena je jak jsem uváděla a taky že běžná prodejní cena je někde kolem 6tisíc, ale prodavačka mi i tak namarkovala 5tisíc bez desetikoruny. Byla jsem v šoku, tak tohle na informacích vrátím. To je nerozvážený, v téhle cenové kategorii bych našla jiné a nebyla jsem si tak tou koupí jistá. A ještě na mne s takovou sympatickou odezvou se mne ptá, že jsem se rozhodla šít. Hmmm, ráda bych. Ale pak prodavačka vzala druhý balíček a chtěla ho namarkovat, najednou se zarazila a ptá se mne, jestli on náhodu není na body. A já, že i ten šicí stroj je na body a jestli se nespletla v té ceně, kterou tam účtovala. Ne, to musíte nejprve nasbírat body, aby jste měla slevu, jinak to stojí takhle. Ale já vám ty body dám, budete to mít o dva tisíce levnější. Jakoby se nic nestalo mi ve frontě podstrčila lístek a sedm samolepek a tady si to nalepte. Jů to je super, úžasný, bezva, už jsem ani nedoufala, že ho budu mít. Chytla jsem se své šance a rychle nalepila těch sedm samolepek, která každá pro mne znamenala slevu víc jak přes tři stovky a vrátila jí jej. V pořádku. Teď už to bylo přesně podle mých představ. Mám skvělý šicí stroj za skvělou cenu.

A tak jsem se rozhodla něco ušít. Byla jsem opět jako to malé dítě, které chtělo umět šít. Nakoupila jsem si brokát, na tři dny se zavřela mimo celý svět daleko od internetu, a ušila si pouzdrové šaty v orientálním stylu, stejně jsem vám po tu dobu nechyběla. Ještě je nemám dodělaný, musím došít podšívku, přišít úchyty na pravý rukáv a límečky, ale už vypadají takto:

Jsem ráda za to, že teď mohu dělat věci, které jsem vždycky chtěla.