Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

A jaký chcete? – Rhinoplastika

Duben26

„Tu kostru vám zúžíme, je trochu masivnější. A chcete takový ten rovný nebo trochu zahnutý a zvednutý?“ Primář UEMu na mne. „Jo ten zahnutý a trošku ho zvedněte, už tady doktorovi jsem říkala, že když to bude o trochu víc zvednutý, nebude mi to vůbec vadit, ba naopak.“ Odpověděla jsem. To bylo ještě včera, kdy má jediná starost byla, jak to zas po celkové anestezii zvládnu se do rána zotavit, abych pak dojela zpátky domů a nestrašila moc lidi kolem sebe.

V UEMu, Ústavu estetické medicíny, mají recepci, hned za ní šatnu s vchodem na pár pokojů, kde se každou chvíli střídají pacienti respektive pacientky. „Tak dámy, tady se svlékněte a pak si pro vás přijdu.“ říká sestřička mne a ještě jedné postarší paní inženýrce. „Paní inženýrko, vy už víte, jak to tu chodí…Máme tu dvě víčka, jedno břicho, tím nechci říct, že tu máme jenom ty orgány, ale pacientky s víčky a břichem, ale pak po nich půjdete na řadu. Jak vy to máte? Budete tu v celkové do rána?“ „Ne, já jdu jen na odsátí na noze a večer musím být zas pryč.“ Paní inženýrka se obrátila na mne a říká: „Jo ta barva(myslela bledě zeleného andělíčka) vám jde k pleti.“ Vybrala jsem si jednu ze čtyř možných barevných variant andělíčků, převlékla se a šla na pokoj, kam mne poslala sestra.

Na pokoji už čekala jiná paní na operaci víček, která na vizitě s lékaři říkala, že chce udělat jen ty horní víčka a nikoliv i ty spodní. A já tak celou dobu dobu po ní tak trochu pokukovala, protože mám také ty horní víčka mírně převislá a s operací víček do budoucna také počítám, cca do 10 až patnácti let, než mi ve stáří začnou dělat větší problémy. Jenomže u té paní mi to ani tak nepřišlo, že by zrovna ona s tím měla nějaký problém. No co, je to její věc, já chci zas nový nos a taky mi lidi doposud říkali, že ho nepotřebuju. Možná bych začala uvažovat i o těch víčkách, jenomže když paní přivezli, vypadalo to děsivě, když je měla překryté obvazy. Tak jsem zas přehodnotila to, nad čím jsem uvažovala, těch deset let to ještě počká. Než mne napíchli a já se probudila, nebyla už tam a já pak byla na pokoji sama.

Nový nos nebolí, jenom to mokvá, nemůžete dýchat a v krku pořád cítíte krev. Oproti SRS je to procházka růžovým sadem, jen je to dost nepříjené a nekonformní, zvlášť když umíte dýchat jen nosem a pusou nejste zvyklí. Už to vypadalo, že budu v pořádku, ale když mi chtěla sestřička v devět večer píchnout injekci do kanyly, začala jsem jako vždycky kolabovat. Tlak jsem měla 78/45, orosila jsem se a ztrácela vědomí. Přiběhl doktor a kontroloval mne jestli nekrvácím do krku. Tak jsem dostala ještě druhou kapačku. Ještě pak dlouho do noci jsem měla tlak pod stovku a sestřička začínala mít o mne obavy. Ale usnula jsem po prášku a spala bez probuzení až do rána. Ráno to už bylo lepší, zvládla jsem si dojít na záchod sama a po snídani jsem nabrala síly.

Jak jsem psala o té šatně, tak vedle ní má doktor ošetřovnu, kde dělá převazy. Vešla jsem do šatny a strhla se lavinová reakce smíchu. Já a další dvě slečny jsme tam seděly, všechny tři převázané nosy a nateklý obličej. „Já to mám z vás asi nejhoší.“ začala jedna. „Já mám nateklý i oči a nevidím přes ně.“ Koukala přes malé škvírky a smála se. Je to jako když vás někdo brutálně zmlátí, kope vám do obličeje, že ho nikdo nepozná a vy pak vyceníte zuby a smějete se.

Naštěstí jsem se dostala do prvního autobusu směrem na Vary. Jasněže ty lidi kolem vás koukají vyděšeně a neví, co se stalo, jestli nejsem náhodou obětí domácího násilí. To občas jsem, ale takhle hrozný to doma ještě nemám. A taky nevím, čím to bylo, možná jsem prolomila tabu z plastik, ale slečna, vedle které jsem seděla, dostala najednou nutkání zavolat své kamarádce a před celým autobusem ji začít sdělovat, že za měsíc půjde si nechat udělat nová prsa. Bez ostychu se začala před ostatními bavit o tom, jak jí doktor nabízel 300ml implantáty a že když je držela v ruce, připadaly jí malé, tak si vybrala ty 400ml, že její přítel to tak chtěl, aby byl spokojenej a že ty nové kozy budou už tak velký, případně si je nechá pak vyměnit. Měla jsem sto chutí jí říct o tom, jaká je to bolest, až jí budou stát dva sloni na hrudníku, ale nechtěla jsem jí její nadšení kazit.

Odpoledne už začal obličej natékat, okolo očí opuchliny nabíraly modrofialovou barvu. Pokud někdo plánuje podstoupit to samé, utíkejte domů po operaci co nejdříve. Ale co hlavní je to, že mne bolí už průdušky z toho, jak dýchám jen pusou, jak se vzduch přes nosní sliznici neprovhlčuje a je suchý. Poměrně dost ty průdušky bolí. A taky mne bolí krk, mám nějakou těžkou hlavu teď a starostma to není. Před zrcadlem jsem poodlepila čtverečky a vážně je zvednutej, sice teď tak dvakrát větší. Už se těším na výsledek za dva týdny, až se zbavím vnitřních stehů a té dlahy. Dlaha je plastová, tak možná na tu chvíli snese nějakou samolepku s glitry, ať ji mám jak módní doplňek. No nic, jdu se zas prospat. Spát můžete, ale po chvilce máte vyplázlý jazyk jako pes, ještěže není léto.

rhinoplastika

K ceně: 10tisíc byla záloha, 33tisíc jsem doplácela na místě, 1tisíc stálo předoperační vyšetření a 700laboratorní výsledky na předoperační vyšetření, to si musíte platit sami.

Na vinted je velmi pěkná diskuze o rhinoplastice s více jak 3000 diskuzními příspěvky.

2 roky HRT a 2 roky blogu

Říjen31

Dnes jsou to dva roky od doby, co jsem si poprvé vzala kouzelnou pilulku, která mne vtáhla do vysněného světa a otevřela mi ty zavřené dveře, za kterými se skrýval jen strach a zoufalství.

Jsou to také dva roky, co jsem začala psát tento blog a výsledky působení kouzelných pilulek hodnotila po měsících až je toto mystický 444. článek! Přes 120tisíc návštěv. Půl druhého tisíce pilulek mne udělalo šťastnou. O to víc jsem teď šťastnější, protože mám nyní překrásný vztah plný lásky a tu lásku mi oplácí také ještě jedna princezna, moje malá princezna.

A pro ty, co ještě stojí za těmi dveřmi a čekají, než se dveře otevřou nebo pro ty, které jsou teprve na začátku, mám jeden vzkaz.

Najděte si mezi ostatníma holkama své vzory, poslouchejte je a učte se od nich tomu, co pro přeměnu ony všechno udělaly. Jenom úspěšný a pozitivně naladěný člověk vám pomůže dosáhnout úspěchu i cíle a to neplatí jen v přeměně.

second-year

Nyní je transgender.lonely.cz možné číst i z mobilu.

Dvakrát měř a jednou řež – Komisuroplastika

Říjen19

Začátkem příštího týdne mne čeká komisuroplastika. Mohu si gratulovat, ten první půl rok jsem vydržela bez nutnosti meatoplastiky. To v češtině znamená chirurgické rozšíření močových cest, protože jejich zúžení je častým příznakem SRS operací a čeká poměrně velké procento holek ještě než podstoupí druhou operaci. Občas se mi močové cesty ucpávaly, ale pokaždé jsem to rozčůrala. Jednou jsem přeci jen byla na jejich rozšíření dilatačními katétry, což bylo velice nepříjemné, ale byla jsem moc ráda, že se jim je podařilo zavést. Lékař z urologie, který mi je rozšiřoval, říkal, že močové cesty jsou občas tak zúžené, že není jiná cesta než zavést katétr do močového měchýře přes břicho, který vám tam už nechají do té doby, než vás znovu vemou na sál. Ale tím nechci ostatní strašit, jenom s tím po operaci zkuste počítat, že takové komplikace mohou nastat.

Komisuroplastika znamená, že se odstraní přebytečná kůže pysků a vulva neoklitorisu se obalí vnitřními a uzavře, neovagína se víc rozšíří směrem dolů nastřihnutím. Občas je potřeba i neoklitoris mírně zmenšit. Dnes už na urologii termín komisuroplastiky domlouvají ihned po následné kontrole po propuštění z nemocnice po SRS v termínu cirka půl roku na to.

Upřímně nevidím žádný problém v tom, že se operace dělá nadvakrát, spíš bych to vyzdvihla jako výhodu.  SRS operace trvá 3,5 hodiny a komisuroplastika 2-3 hodiny. Během SRS operace dochází k předělání celého orgánu a  hlavně při ní dochází k přerušení nervových zakončení a jejich znovuobnovení na jiných místech(např. neoklitoris). Délka operace má tak negativní vliv na jejich znovuobnovení a strávit u jiných operatérů i 7hodin na sále a nechat se tak dlouho řezat může znamenat častější nekrotická místa. Navíc po pár hodinách je nový orgán pro představu už tak nateklý, že nějaké plastické úpravy musí být o to víc obtížněji proveditelné. Také mi připadá logické, že plastická operace vzhledu by se měla provést až když je jisté, že nově vytvořený orgán je plně zahojený.

Přesto všechno se spousta jiných operatérů než těch v Motole snaží udělat vše najednou a pak logicky dochází k většímu počtu reoperací. V Motole se reoperace provádí už z povahy operace, takže v pondělí nástup…

Jak jsem se stala ženou – co vám nikdo neřekne

Duben5

Žádná zvědavá zvířátka za oknem, žádné Disney ohňostroje, žádné příjemné hlasy, žádní dědečkové s kouzelnými proutky, žádní trpaslíci s kouzelným princem dychtícím po tom, aby vás políbil, žádní převozníci na druhý břeh a už vůbec ne žádná procházka růžovým sadem Vás nečeká. Jenom a prostě bolestivá řezničina, ať už ji dělá kdokoliv.

První den v pátek brzo ráno mne odvezli i s postelí na příjem k sálům, tam mne přeložili na pohyblivém stolu na jiný a převezli mne jako všechny na sál s velkými světly. Opět mne anesteziolog napíchával třikrát, protože mu ty dvě cévky na mé  ruce praskly, ale to už nemyslíte na to, jestli je to dobré nebo špatné znamení a jestli máte utéct, protože jste připoutáni. Do minuty spíte a už si nic nerozmyslíte. „Jsi na to dobře psychicky připravená? Budou to teď dlouhá muka.“ Říkala mi ještě to ráno Gwen a ujišťovala se. Probudila jsem se až tak za čtyři hodiny na JIPce. Byla mi hrozná zima, protože na sálech mají chlad. Jakmile jsem se probudila, klepala jsem se a nedalo se to zastavit. To bylo první nepříjemné, co jsem ještě omámená z anestezie pociťovala. Najednou na mne začal proudit teplý vzduch, abych se ohřála a já usnula ještě tak na hodinu. Když jsem se probudila, nejenže jsem měla z toho horkého vzduchy vyschlo v puse a další čtyři hodiny se nemohla napít(zvyklá na 4l denně), ale seděl mi tam slon, ty obvazy měly alespoň dvě stě kilo a mezi nimi byly tvrdé jako kámen. Elastické punčochy mi stahovaly nohy, které jsem celou dobu měla pouze v jedné poloze, protože jsem s nimi nemohla pohnout. Ten slon netlačí dolů jen vaše boky, ale s nimi i celé nohy. Cítila jsem jak se zabořují do postele. Už po chvíli mne začaly bolet paty. Od sestřiček jsem začala dostávat dva druhy injekcí ordinované po osmi hodinách, takže jsem je měla každé čtyři hodiny, ale nechaly mne, abych si o ně raději říkala sama. Po opiátových injekcích jsem pokaždé během chvilky na hodinu usnula a to bylo jediné, co jsem ze všeho naspala. Po injekcích, které jsem dostávala do infuze se mi trochu ulevil ten tlak na boky a s ním i na ty paty, ale zase jsem u nich spát nemohla. Říkala jsem si, že za chvíli z toho budu mít dekubity. První a druhý den v sobotu bylo to samé. Pořád jen ležení a snaha zvládnout tu bolest, jediné, co možná zjistíte bude to, že když si trochu vystrčíte patu z postele a náhodou  se vám to povede, sníží vám to utrpení a alespoň jedná část těla vás přestane bolet. Pořád vás to tlačí, bolí a bude tam ten tvrdý kámen mezi nohama, dokud vám to nesundají. Horní polovina těla vám bude malinko fungovat s přihlédnutím na opiáty, takže budete schopné si alespoň nalít čaj. Začala jsem druhý den pociťovat mezi kyčlemi zaražený dilatátor. Další nepříjemný pocit, bylo to tak tvrdé a kovové. Ano je tam a to, co tam bylo už tam není. Telefon jsem měla u sebe a první den se mi podařilo poslat zprávu, že žiju a druhý den jsem už odpovídala na pár zpráv. Posílat si s někým zprávy přes chat, to nešlo, m pozornost s časem pokaždé klesala.

Na pokoj jsme dostali hroznýho chrápače. Když se ho ráno sestřička ptala, jestli se mu spalo dobře, odpověděl, že se vyspal hrozně, že by to mohlo být lepší. Ještě ten den ho odvezli zpátky na oddělení. Třetí den v neděli mne začali nutit do jídla, ale nesnědla jsem nic. Pár lžic polévky mi trochu zvedlo náladu, ale jídlo bylo to poslední, na co bych myslela. „Zítra vás odvezeme na pokoj“ říkali mi, dáme vám už jen dvě infuze, nakonec byli tři a na pokoj mne neodvezli. Začala jsem hypnotizovat hodiny naproti mne, ať už je konečně ráno. Nešlo to, spolehlivě však fungovalo řídit se podle injekcí. Ještě jedna injekce do infuze a bude večer. Dvě infuze a dvě do hýždě nebo do stehna a mám to nejhorší za sebou, dočkám se sundání obvazů. V neděli se za mnou stavil kamarád. „Teda holka, ty vypadáš! Schválně, kolik máš hadiček?“ „Jednu na čúrání, jednu na krev, jednu na papání a na injekce, tři elektrody a jednu na tlak.“ Psychicky jsem se přemlouvala, že to jenom musím přetrpět. Injekce z infuze začaly působit už delší dobu než jen ty čtyři hodiny, dokonce jsem to vydržela, byť v bolestech, sedm hodin. Začala jsem mít takové smíšené pocity, jestli by bylo dobré tohle celé podstoupit jinde než na té JIPce, měla jsem strach z toho, jaké by to bylo na běžném pokoji. Jinak holky posílají už druhý den na oddělení, nedovedu si takový zákrok představit u plastického chirurga bez JIP. Byla jsem moc ráda za to, že tam jsem.

V pondělí jsem dostala trochu rýmu a po těch opiátech se mi zdálo, že jsem se proměnila v obudu s velkým nosem a musela jsem být zase chlap. Hrozný. Veselá doktorka Čechová mi to hned při vizitě ráno rozvázala. Usmívala se a pochopila, že celý víkend jsem si přála jenom tohle, aby to už sundali a vyndali ze mne tu věc. Postupně vyskládala na stranu váčky naplněné krví. Nejsem chlap. Přesně to také vyšlo na ty dvě infuze a dvě injekce. To vám byla úleva, měla jsem pocit, že už ten slon tam není, ale ta bolest začala být jiná, pálivá a štípavá kolem vyústění močové trubice. Jak jsem byla celý víkend pod vlivem opiátů, najednou se ve mne všechno uvolnilo, všechny ty endorfiny, které bojovaly proti té bolesti a najednou neměli, co dělat. Neuvěřitelně jsem se začala smát, měla jsem záchvat smíchu. Vzpoměla jsem si na sobotu, kdy dávali film s Adamem Sandlerem Click, život na dálkové ovládání a na scénku, jak ležel v nemocnici po liposukci a najednou si začal plácat přebytečnou kůží přes břicho. Ten smích pak nešel celé dopoledne zastavit. Opět nastoupila bolest, avšak sestřičky mi začaly dávat menší dávky. Měla jsem se zvednout na jídlo a dojít si k umyvadlu umýt se a nešlo to. Při postavení se mi začala motat hlava.“ Nedívejte se dolu“ říkala sestřička, ale hlava mi padala a nešlo se udržet na nohou. Nohy jsem měla od sebe jak zápasník karate, hrozně mne také bolely z těch punčoch, což se trochu uvolnilo po odpoledni. Začala jsem se trochu přitahovat, víc pít a polohovat se nahoru. Musela jsem, jinak bych podruhé opět nevstala. Najednou jsem zjistila, že nejlepší poloha byla mírně v pololeže zvednutá. Nohy jsem nyní mohla mít buď do O nebo odtažené. Z chvilkového sezení mne rozbolela hlava, která mne bolela pokaždé, když jsem se vysílila. Odpoledne se mi změnila nálada a cítila jsem se plačtivá. Bolest a opiáty byly víc v rovnováze a já byla už nějakou dobu bez hormonů. Plakala jsem, že se lidem nesnažím ubližovat a přesto mi ostatní ještě ubližují za to, kým jsem se narodila a musím podstupovat takové trápení. Bylo to hrozně nespravedlivé v tu chvíli. Hlavně po tom, co jsem měla začít dilatovat. Jste zvědavé, kolik mám hloubku? Dnes si myslím, že tohle je jedna z těch úchyláckých otázek, jaké mohou být od lidí, kteří se na svou novou frndu doslova těší a přehlížejí vše, co jsem tu výše napsala. Ale já vám to řeknu, kolik mám. Bylo to nateklé, fialové, nešlo to tam strčit přes tu sraženou krev. Nagelovala jsem dilatátor a jen jsem se s tím k tomu dole přiblížila, hned na mne šly mrákoty. Při pokusu to tam strčit se mi rozklepaly nohy a já začala na rukou cítit, jak mi po nich teče krev. Slizká krev smíchaná s gelem.  „Z hluboka dýchej, tohle musíš zvládnou.“ Nakonec se podařilo, podle té stopy krve mám průměr 15cm, ani jsem nečekala, že to bude takové. Tři centimetry navrch zůstalo gelu, tak a teď víte i jak je to nateklé, když jste tak zvědavé a chce se vám to všechno číst. Začala jsem znovu plakat, že tohle nejde takhle dělat další dva měsíce, co to bude nateklé. Odpoledne přivezli na JIP starého dědu, který měl neustálé oplachy a tak celou noc tekla voda. Bublala jak ty vodní mlýnky od vietnamců. V noci jsem proto nespala, ale vydržela jsem to alespoň bez injekce, o kterou jsem si ráno v šest hodin řekla.

Opět jsem po injekci usnula, bylo dnes, úterý. Sestřička mne budí na snídani. „Nechte mne, prosím, ještě chvíli spát.“ Byla už jsem vyčerpaná. „Musíte se umýt, zkusíte dojít k umyvadlu.“ Došla jsem po pár krůčcích a umyla se, zvedla se mi nálada a začala jsem se usmívat. „No konečně vás také vídím se usmívat.“ Říkala sestřička. Oběd byl ještě chvíli v leže a chvíli v sedě, ale když mne odvezli na oddělení, napůl v sedě jako bojovnice karate jsem dokázala přejít si na pokoj. První, co letělo pryč byly ty stahující punčochy. Mám tu takovou hnusnou sestřičku, které mám chuť říct, že ať se o mne nezajímá. Vybalení věcí mi dalo zabrat, potila jsem se a popadala dech. Mám tu dvě chodící paní, kterým přišla vypustit sáčky, ale mne řekla, že si ho půjdu vypustit  sama, aniž by se po JIPce zeptala, jak na tom jsem. Jít si vypustit sáček, dojít si přes chobu do klidu dilatovat a ještě se sama osprchovat bylo pro mne velmi vyčerpávající, hlavně když jsem ještě ráno sotva udělala pár krůčků. Ať se ta zakomplexovaná pinda zkusí na něco zeptat a ať se o mne dál nestará. Budu ignorovat otázky, kolik jsem vyčůrala a vypila. Jsou všude a když to lidé budou vědět, co všechno jsem pro svůj sen musela podstoupit, budou se k nám pořád chovat hnusně.

domi1

Zítra mám v plánu ze sebe udělat pěknou ženskou, ať se cítím lépe.

PE: Dnes jsem ráno ze sebe ženskou sice udělala, ale když jsem si šla vypustit pytlík, zamotala se mi při zpateční cestě hlava a já spadla a uhodila se do dveří. Tak mne vezli vozíkem na rentgen. Přišel pro mne takový mladík, zrovna když jsem tam měla tu věc. Tyhle intimní chvíle si zpříjemňuju alespoň hudbou z telefonu, ale teď to bylo také i trapné. Na rentgenu mi dali podepsat papír, že nejsem těhotná a cpali mne krkolomně ke grilovací desce. Když si stoupnu, mám pocit, že se to celé roztrhne. Nic mi naštěstí není, ale i takové věci se dějí. Teď odpoledne znovu chodím. Už vím, co to tak hlasitě bublalo, byl to čistič kyslíku. Je zajímavé, že když jsem měla trubičky v nose ty první dva dny, tak mi to tak hlasitý a otravný nepřipadalo.

Den s velkým D, to není Apríl

Duben1

Včera mi nebylo po tom Fortransu dobře, bolelo mne tak břicho, že jsem se svíjela bolestí. Musela jsem si lehnout do postele a v pravidelných intervalech se mi svíraly všechny vnitřnosti. Myslela jsem, že to nevydržím. V tu chvíli přišla Gwen, ta z chodby, postavila se ke mne, já byla napůl přikrytá až po hlavu a říká mi: „Já si to myslela, to neutrální jméno a pak jsem viděla ten dilatátor. Teda holka, já ti nezávidím.“ Prý se pěkně oblékám mi vkazuje její přítelkyně. To potěšilo. Prohodily jsme pár slov jestli jsem na tom psychicky dobře a připravená na operaci a že se staví později. Ten Fortrans prý musím vypít na ex, jinak se tím budu trápit celý den. Sestřička mi donesla třetí a poslední konvici a tu už jsem na ex dala, chtěla jsem mít ty bolesti už za sebou.

Později přišel pracovník a říká, že se musím dole oholit. A já zas, že mám epilaci. Nějak to nedovedl pochopit, že se holit nemusím. „Ale musíte, říkaly to sestřičky.“ „Ale já tam nic dole nemám, co by šlo oholit.“ „Mám vám to osobně zkontrolovat?“ Začal vyhrožovat. Nechtěla jsem se hádat, tak si říkám, že jakože půjdu a mezitím se stejně osprchuji.

Pak přišla Gwen znovu. A začala vyprávět, jaké to před třičtvrtě rokem měla, protože teď tu je jen do neděle na poslední plastice. To snad není možný, ona má přítelkyni a ještě čtyři děti a všechny jsou to holky? Šest holek tak žije v jedný domácnosti. Já si to nedovedu vůbec představit. Pak má ještě kluka, ale ten žije s předchozí přítelkyní. Mít taky takovou velkou rodinu by bylo fakt super. Říkala, že tu před tři čtvrtě rokem byla společně s Viki, která se má stavit i za mnou. Ten trans svět je vážně dost malej. Několikrát se ujišťovala, jestli jsem na tom psychicky dobře, že ty tři holky, co tady byly minule, to nějak dobře nezvládly a trochu jim hráblo. Jedna prý znovu ze sebe začala dělat chlapa, další se zhroutila, protože ji zároveň s operací opustil přítel a tak. Kecaly jsme spolu tak tři hodiny úplně o všem, o rodině, o dětech, o doktorech, o životě před i po. Nasmály jsme se a bylo to super.

V osm hodin mám mít operaci, prý se mne ještě jednou zeptají, jestli to opravdu chci podstoupit. Psychicky jsem na tom dobře, jsem odhodlaná. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli bych si to ještě měla rozmyslet. V noci jsem spala dobře, padla devátá hodina a to už všichni slušní lidi spí. Ani fortrans mne už neotravoval, jen sestřička v deset s práškem na uklidnění a injekcí do břicha, kterou jsem dostala i teď ráno. Operace bude trvat tak tři hodiny podle plánu a pak skončím na JIP, kde bude prý hrozná zima, ale nemám se bát, že mi pak Gwen přijde obléct teplé ponožky. Na pokoji budu opět druhý den a pak už jen ležení. Včera sem Markétka ještě do komentů psala, že po tom týdnu si teprve budu moci udělat kafe(já asi čaj), aniž by mne to unavovalo a musela bych po tom opět dlouho ležet. Jenomže nevím, jak to budu po tom týdnu zvládat doma, až přijedu. Nikoho nemám, jsem lonely a budu se muset dostat co nejdříve do nějaké soběstačnosti, abych neumřela hlady. Takže nevím, jak sem budu dál přispívat. Možná si tu udělám pauzu.

Den 0 – Už je to tu

Březen31

„Tak hodně štěstí a ať ti s tím spodkem nic neprovedou. Třeba chlapečka…“ Loučila se se mnou včera kolegyně v práci. I když jen věděla, že jdu se spodkem na operaci, po tomhle pokusu o vtip mi zamrazilo. Doufám, že to tak nedopadne. Stačí, že mám v doporučení od lékařky napsané, že už mám po.

Přiznám se, že mám strach, ale teď už je o něco menší než třeba před týdnem. Musím Vám tu sdělit něco podstatného: Už rok a půl mám vyloženě ženský život a jako ženská jsem spokojená. Takové ty s prominutím a jen cituji jednu holku Viki „transsračky“ mne unavujou a obtěžujou, i když se pořád dál snažím psát tenhle blog. Přestává to být mým světem, který jsem už od začátku 2013 žila.. Nerada je tady vidím. Vůbec nechci řešit nějaké problémy, že kdo je víc žena, když má víc estrogenů nebo kdo je na tom líp, když prochází. Že až budu mít 40mg estrofemu a 250mg androcuru, tak teprve to bude to pravé a stane se ze mne 20ti letá modelka.( zrovna androcur bude po operaci jednou z prvních věci, které půjdou pryč) Nechci řešit posměšky některých čtenářů, že když někdo teprve 4měsíce žije jako žena, vypadá pořád ještě jako chlap. Když sem dám motivační videa krásek, kterým se přeměna povedla, hned vám lžu a zatajuju informace o přeměně, když sem dám Susan Larson, která je na začátku, hned je to podle některých TS lidí vyšinutej chlap, který i tak vypadá. Málokdo chce také znát realitu tří pokusů o sebevraždu Melanie. Běžte si s těmi hejty na jiné blogy. Nezajímají mne diskuze o tom, kdo kolik ženských před přeměnou vojel a kdo to dělal připínákem. Nechci řešit, kdo má lepší nebo horší frndu a kdo vytuněnou a kdo ji má k ničemu. Jak jsem z různých diskuzí zjistila, zkazit ji stejně tak může jak Jarolím, tak Dr. Suporn, Dr. Chettawut nebo Dr. Satterwhite. Doslova se mi příčí číst některé vaše názory: „Já mám frndu lepší a tahle ji má od Jarolíma a je s ní spokojená, jen protože je asexuální.“ Nikde nemáte žádnou záruku úspěšnosti. Přesto je a bude tady existovat skupina lidí, kteří budou směrovat k té operaci, ať si říkáte, že je transgender lidé chtějí nebo nechtějí. Je to risk, ale některé vaše diskuze mi připomínají ty nekonečné hádky chlapů o to, kdo má lepší telefon nebo auto a u kterých jsem pokaždé jen mlčky seděla a neměla k tomu co říct. Mám jiný život(lepší) a tenhle blog tak nějak už píšu jen z nějaké setrvačnosti. Hlavně po takové době, kterou jsem nad tímhle blogomagazínem strávila nechci, aby to tu kvůli pár hejtařům spadlo někam do úrovně transžumpy, která se nedá číst.

Ať už to dopadne jakkoliv, nikdy nelituju toho, že jsem tohle všechno podstoupila. Že jsem často musela  v přeměně řešit cizí komplexy s idioty a že jich je hodně. Opravdu jako ženská jsem spokojená a je to fajn. Operace bude jen završením toho, co si přeju už poměrně hodně dlouho. A že mi to trvalo strašně dlouho. Je to poslední moje cesta, která začíná dnes.

Do desíti bych měla jít na příjem.

12:00 jsem přijatá na ženském pokoji v -2C. Na chodbě jsem viděla přijít tu slečnu, co se mnou byla na indikační vizitě. Ta asi se mnou půjde taky zítra. Přišla s manželkou a dcerkou. Ty čtyřleté děti jsou tak moc roztomilý, já bych chtěla taky ještě jednu takovou mrňavou, chjó. Škoda, že spolu nejsme na pokoji. Fortrans mi vzala sestřička, že mi ho dá. Budu muset vypít všechny čtyři sáčky.

Poznatek č.1: Dilatátor má být bez baterek, jako bych to měla dopředu vědět.

Poznatek č.2: Od začátku týdne mám vysazené hormony a strašně se potím.

Poznatek č.3: Ten Fortrans není zas tak špatnej.

Poznatek č.4: Stihnout se nasnídat, protože pak už jíst nebudete. Mám chuť na kuskus nebo nějaký salát aspoň.

Poznatek č.5: Ucucávám Fortrans jako dámička vínko a vono se to prý má vypít co nejrychleji. Já mám v půlce už takový strašný bolesti břicha.

Zítra jdu hned jako první v 8hodin. To je super.

19:00 Fortrans už pít nemusím a hotovo. Tak teď se můžu těšit na to, jak dva měsíce nebudu moct ani chodit. Z chvíli si jdu lehnout.

Jeden týden podruhé

Březen25

Doufám, že už nebude potřetí, počtvrté… a taky se to tu nějak zaseklo. Upřímně jsem do operace chtěla napsat pouze do 200 postů a najednou jsem velmi blízko 400. O to víc mi to připadá neuvěřitelný, ten sen, to přání, kdy jsem byla o pár let mladší(dřív to nešlo). A najednou je to tak blízko. Zbytek života prožiju jako žena a hlavně nebudu umírat jako chlap a v příštím životě být znovu trans už snad ani nejde.

tied_girl

Nedovedu si představit dál být v tomhle neustálém stavu „mezi“ a žít s tím normální život. Rok, dva, deset…V běžném životě to nevadí, ale pokud má dojít na zásadní životní události, zkrátka je to pro ostatní nevhodné a koukají skrz prsty nebo dokonce omlouvají, že jiní vůči vám reagují neadekvátně. Už víc jak rok a půl si mne nikdo nespletl a lidi o to víc reagují „divně“, mají-li to o mne vědět. Hlavně jsou víc nervózní, víc než já a často jednají zkratově. To doporučení k operaci nakonec mám, ale stejně v něm mám v gynekologické anamnéze(GA) napsané, že: „…je po změně pohlaví z mužského na ženské.“ Tak co vlastně chtějí operovat? Mám tam teď napsáno obojí, že jdu na SRS a že vlastně už mám po. Doufám, že tohle nebudu muset vysvětlovat. Jakoby to doktorka celé psala bez přemýšlení a najednou se, a není to poprvé, vytratila logika z jejich myšlení. Připadám si jak přízrak.

Chci být normální a pokud nemůžete být vy, tak to nevylučuje první větu, že jí jednou budu.

O operaci nepřemýšlím, ale už se těším na to, jak si to s malou užijeme na zámku na jaře, až bude všechno kvést a budeme se procházet v pěkných šatech a smát se a radovat se z toho, co máme. Na léto…ale to už si dovedete sami představit.

Dva týdny podruhé

Březen18

Trocha stresu a hned jsou dvě kila dole a já si pořád stěžuju, jak to nejde při těch kouzelných pilulkách shodit.

Tak už to ví v mém okolí snad všichni, že jdu na operaci. Ale úžasný na tom je to, že jsem se ani jednou při tom nevyoutovala. V práci si všimli, že teď poslední dobou občas chybím, tak jsem to kolegyním řekla, že jdu na operaci do Motola.

„A s čím?“ „Ale se spodkem, ženské problémy.“ „Aha, tak to ti nezávidím, hlavně ať to dopadne dobře.“

V autoškole jsem to musela říct dopředu a kvůli tomu mám naplánovaný zkoušky. „Příští týden zřejmě nebudu, tak nemůžu jezdit, ale budu mít dost času se učit.“ A v tělocvičně jsem jednou nebyla a trenér hned. „Domíno, ty jsi byla nemocná?“ „Jo to kdyby, brali mi krev na transfuzce.“ „Ty jsi byla darovat krev?“ „Nee, jdu na operaci a potřebovala jsem ji pro sebe, jenomže se mi tam udělalo nevolno.“ „Nechceš si náhodou nechat zvětšit prsa!?“ „Nee, o tom nepřemýšlím.“ Po tom minulém rozhovoru o plastikách o nich moc neuvažuji. „Tak to ti budu držet palce a hlavně napiš, jak to dopadlo.“ Ale kamarádka hned začala vyzvídat, tak jsem jí důvod operace zopakovala. Tak a to sdělení mám za sebou.

V Peru transgender lidé čelí vytlačování ze společnosti a musí často žít na jejím okraji, žijí ve strachu ze znásilnění, násilí a vraždám, mají omezený přístup ke vzdělání a k lékařské péči. Neexistují žádné antidiskriminační zákony. Přesto dva fotografové Juan Jose Barboza-Gubo a Andrew Mroczek od roku 2013 doposud vyjádřili tamní životy transgender lidí a jejich boj o přežití nádhernými fotografiemi. Ode dneška do května probíhá jejich výstava.

07_barbozagubo_mroczek

08_barbozagubo_mroczek

Chci číst dál »

Posunutý termín a těhotný dinosaurus

Březen16

To zní divně co? Jak může být dinosaurus těhotný? Hned mne napadlo, že by to mohl být taky nějaký FtM transosaurus. Mohli napsat alespoň, že našli pozůstatky těhotné dinosauřice, to by znělo alespoň trochu nějak logicky…Každopádně vědci mají DNA tohoto FtM transosaura a určitě se z něj chystají udělat dalšího transosaura. Dovedete si to představit ten poprask v mediálních a církevních kruzích, až nás budou klonovat? Až nás bude víc a budeme většina? Ne jen ty nuly za desetinou čárkou, ale třeba hezky fifty fifty.

Včera jsem nešla ani na autoškolu, byla jsem tak nervózní ze zítřejší(tedy dnešní) vizity, že jsem si sedla k šicímu stroji a dvě hodiny trénovala šití knoflíkových direk, abych se uklidnila. Už to mám zmáklý, přišla jsem totiž sama jak na to a taky že je lepší, než abych tahala za látku kvůli hustšímu obšití, že to mohu obšít klidně několikrát: z prava doleva, k sobě, z leva do prava, od sebe a takhle asi dvakrát třikrát a vypadá to líp. Celkem stres, naštvání na neschopáky, bezmocnost apod. Člověk si pobrečí u skleničky vína a ještě když si k tomu pustíte takovou Beth Hart, máte pocit, že ten svět je neuvěřitelně krutej. Už to trvá moc dlouho. V mailech mám dokonce mail z prosince 2012, kdy jsem HF poprvé psala, jestli se u ní mohu objednat. Pamatuji si, když jsem ho psala…měla jsem totiž hrozné depky z toho, že nemůžu být, kým chci.

Ráno jako normálně, před Prahou zácpa a zpoždění půl hodiny. Naštěstí kdyby zas bouchlo kolo, tak si permanentně kupuji jízdenky s alespoň hodinovou rezervou.

Před desátou jsem ještě sestřičkám z transfuze nesla vyšetření krve a chtěli po mne i předoperační zprávu. „To jsem já, co vám tu před týdnem omdlela.“ „Jo, já si vás pamatuji.“ Dala jsem zprávu sestřičce a ona po chvilce vyšla a říká: „Já vám nevím, jestli se jim tohle bude vůbec líbit. Vždyť ty testy na hepatitidu, žloutenku a syfilis jsme vám už dělaly při té transfúzi. To by jsme vám nemohly jinak vzít krev.“ Tak ještěže mi k tomu papíru pomohla náhoda, sestřička mi vytiskla moje negativní testy a já teď mohla na vizitě alespoň říct, že chyběl jen ten jediný papír, který už mám, a proto mi doktorka nechtěla napsat doporučení. Po dvou a půl hodinách sezení a čekání, až na mne přijde řada, zjišťuji, že už nikdo v čekárně skoro není. Jen já a pak ještě jedna podobná slečna, ke které přišla asi její přítelkyně a dvě roztomilé děti. To je skvělý, že se někdo má dobře a má kolem sebe lidi, které jsou podporující, říkám si. Jak já bych taky chtěla ještě jednoho takovýho prcka. Dnes Jarolím chyběl na vizitě, protože má dovolenou, to mi spadl kámen ze srdce, toho bych asi nepřesvědčila. Postarší doktorka si vzala do ruky mou zprávu, která obsahovala jen anamnézu a kroutila hlavou. Začala jsem s vysvětlováním, že mi doktorka doporučení nenapsala kvůli jednomu vyšetření, který už ale mám a že mi to i do zprávy napsala, že mi ho napíše, až budu mít ty výsledky, které neudělala. To zní vlastně skoro jakože jo, když to vyšetření vlastně mám. Já ten papír ještě budu potřebovat, tak kdyby jste si ho jen okopírovali. „No to nejde, my to tady potřebujeme všechno.“ To tam asi často nemají. „No když je to tak jak říkáte, tak by to mohlo být v pořádku.“ Přimluvil se takový mladší doktor. „Tak jí ty papíry vrátíme všechny a vy si to doděláte, jak to má být.“

Termín mi sice posunuli, ale pouze na 1.4. a nastupuji jednatřicátého. Do té doby mám čas se vykašlat na tuhle doktorku a předoperační si udělám znovu u jednoho internisty, ten má jiný přístup. A já si říkala, co vám tak asi napíšu, když ze mne si brát příklad nemůžete.  A vlastně je z toho ponaučení:

a) Když jdete na transfuzi, tak vám udělají nejen krevní obraz(to nejsou kompletní testy včetně jaterních a ledvinových), ale zjistí vám i vaši krevní skupinu a také udělají testy na inekční viry, na žloutenku, hepatitidu a syfilis.

b) Budu se opakovat, ale pokud najdete vstřícného doktora, tak se ho držte zuby nechty. Vstřícnost je asi ten nejdůležitější požadavek, který by transčlověk měl od doktora vyžadovat. Mohla jsem jít k tomu milýmu internistovi než při tak důležitém vyšetření narazit na tuhle. Hned zítra mu zavolám.

Stavila jsem se u HF po cestě zpátky a našla jsem tam bombastickej dárek. To je fakt úžasný, sice to není popartový Roy Lichtenstein, ale na druhou stranu on zas zrzky nekreslil(asi jen jeden a ten byl vydražen za 43mil dolarů). Bude můj oblíbený a dušišce, od které ho mám přeji pohodovou přeměnu bez komplikací. Mám z něj ohromnou radost. Děkuji.

hrnicek

Jeden týden

Březen14

…je už skoro v háji, ten cíl se mi zas ztrácí a asi ho nedosáhnu ani po dvou a půl letech. Jsem adeptka na to, aby se mi odložila operace na další dobu.

Nejenže nemám krev z transfúze, ale také na středeční indikační vizitu nebudu mít ani zprávu, kde by bylo napsáno, že mne doporučují na operaci, díky mé obvodní lékařce a zpackanému předoperačnímu vyšetření. Ta pinda slovenská(co za mou doktorku zaskakuje) mi neudělala z krevních testů krevní skupinu a ani test na infekce jako žloutenka, HIV atd., mi sdělila dnes odpoledne. Začala hysterčit a nadávat mi, jakoby to byla moje vina a že jsem jim ten papír s požadovaným seznamem prý nepředala, hlavně že ho měli ode mne už dřív hned jak mi brali krev. Není nic lepšího, když doktoři za svou neschopnost začnou svalovat vinu na pacienty. Prý jsem jim dala zavádějící papír, ze kterého si myslela, že termín operace mám už šestnáctého(Pod termínem velkými písmeny křičí INDIKAČNÍ VIZITA) „Já taky pracuji v Motole a nikdo tomu indikační vizita neříká!“ nadávala na mne a nikde že se nepíše o dalším týdnu, kdy by měla být operace. Vyšťourala, že bych měla mít také vyšetření kultivace moči a to prý trvá víc jak pět dní,  že bez něj mi to potvrzení nenapíše. Začala si hledat chyby, za které přeci nemůže. A taky jdu zítra ještě na rentgen plic. Volala jsem tedy do Motola, jestli ho budu potřebovat a naštvaná sestřička, že tam má teď ambulantní pacienty, mi sdělila, že ho nepotřebuju, ani moč a jen ty infekční viry. Volala jsem taky do laboratoře, kde by mi ty infekční testy udělali nejpozději do druhého dne a chtějí za to všechno skoro 4tisíce. Ale stále nebudu mít napsáno to doporučení k operaci. Myslím, že si tohle po tom všem ani nezasloužím.

Začínám mít pocit, že mi to přes všechny ty různé nehody a tu dlouhou cestu není vůbec souzeno. Vím, že mezi vámi, co čtete tento blog je taky mnoho lidí, kteří se o změnu ani nepokusili, tak ti teď jásají.

Tak budu žena s penisem a vy xenofóbní šmejdi se mi můžete dál posmívat za to, jak jsem se narodila včetně pár pošahanců, které mimo ty slušné lidi také čtou tento blog. Mám já spoustu jiných důvodů se zas posmívat vám ostatním. Např. že 63 procent žen má problémy s vyvrcholením a nebo že každý sedmý pár má problémy otěhotnět. Narozdíl od Vás to nedělám, ale vyplývá z toho zásadní otázka: K čemu vám ty orgány vůbec jsou? Narodíte se, dají vám jedno písmenko, o které jste se ani nemuseli snažit, protože zkrátka nemusíte a nakonec jste k ničemu, nepoužitelní. Kolem vás denně projde každý takový a o malinko víc jak desátý člověk s nefunkčními orgány, každá čtvrtá žena bez ženských hormonů a naopak, chlapi, kteří by raději měli zalézt do díry, když by mělo dojít na diskuzi o pohlavních orgánech a také zároveň i naopak, nebo jen někteří povahově: „Tak co je te náš Franta? Chlap nebo bábovka?“ a co kdybych já k vám všem byla jako ten soudce, který mi řekl, že tu občanku ani nebudu potřebovat a že mi ji nevrátí. Každý neplodný pár přeci není základ státu, mám-li to brát doslovně, tak co kdyby jste vy všichni nedokonalí hezky vrátili své průkazy, protože nechci, aby moje dítě přispívalo na důchody neschopáků. Pořváváte, že je transsexualita proti přírodě a sami podle Bible nejste schopni zplodit děti, dokonce hodně z vás přes vlastní neschopnost si nedovede najít ani partnera. Mne je tohle všechno úplně někde, ani nechtějte vědět kde, přesto vaše ego vždycky zvedne nějaká ta transka, keré se dokážete vyhnout obloukem. Žiju v hodně pokrytectvím pokřiveném světě, kde jeden je vždycky o něco víc než druhý a záleží na počtu komplexů jednotlivců, protože všichni je máme. Někdo víc a někdo míň. Kdybych měla být ženská, budete mít asi o jeden víc.

« Older Entries
  • Přihlásit se