Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Dnes jsem to dokázala

Duben19

Už je to deset týdnů, co jsem tu dala svůj běhací plán a musím to sem napsat, protože se touhle formou chci hrozně pochválit. Ani si nedovedete představit jakou mám radost i přes to vyčerpání. Takže oznamuji, že dnes jsem po deseti týdnech uběhla 21Km a během dalších pěti týdnů si ho ještě vylepším. A řeknu vám, že to vůbec nebylo snadný. Ještě před deseti týdny jsem totiž sotva uběhla šest kilometrů, ale mám motivaci. Jednak halfmaraton za pět týdnů a hlavně tu největší, že jsem chtěla zhubnout na svou původní váhu, což se mi tak trochu začíná dařit. Tenhle post však není jenom o běhání.

SONY DSC

V několika měsíčních příspěvcích o hormonech jsem psala, jak mne od začátku HRT zmáhala unava a kdy jsem chodila jako zombie a už v jedenáct hodin dopoledne pospávala. Únava se s postupem času přesunula do pozdějších odpoledních hodin a absence testosteronu mi přestávala vadit. Jsou holky, které HRT prý berou dobře, ale já zrovna patřím do té druhé kategorie, kdy mne snížená hladina testosteronu a v té době i nízká hladina estrogenu vyčerpávala. A navíc už přes měsíc mám problém s nártem a po námaze mi pichlavá bolest vystřeluje do kotníku. V úterý jsem běžela 15Km a pak jsem zase nemohla druhý den chodit, a tak čtvrteční a včerejší běhání jsem odbyla, aby se to zahojilo a takhle už je to měsíc, takže z plánu jsem párkrát něco vynechala, ale ty dlouhé jsem poctivě dokončila. Rozhodla jsem se, že zajdu k doktorce, udělala jsem online objednávku a sestřička mi volala zpátky, že s nohou musím na chíru, protože s tím nic neudělaj a můžu k nim jít bez doporučení a ještě mi poradila, že bych měla jít na polikliniku namísto do nemocnice, že tam nejsou fronty. Myslela jsem, že by i na to mohla napsat alespoň nějakou mastičku. Do telefonu mne samozřejmě oslovovala jako paní. Ano, myslím tu sestřičku, která mne s otevřenou pusou málem vyoutovala před plnou čekárnou, když se důvodu proč mne nemůže najít v systému nemohla dovtípit a já ji radit před ostatními nemohla, až nakonec si přečetla zprávu od Weisse. Tak jsem se v pátek ráno dobelhala na chíru a když vyšla sestřička, tak hned na mne: „A copak jste si udělala?“ „Bolí mne noha, píchá mne to v nártu při došlapu.“ „Asi jste špatně šlápla, tak to musíte vedle k druhýmu chirurgovi.“ Tak jsem si přesedla na lavičku vedle a znovu přišla sestřička a to samé, i doktor mne také začal oslovovat v ženském rodě a nakonec jsem prý na špatné adrese a poslal mne na ortopedii, že když už to mám měsíc, tak s tím nic neudělá. Na ortopedii opět to samé v bledě modrém, sestřička mne sice obědnala až na příští pátek, ale po celou dobu žádný pochyb o mne. Už je to dobrý i před těmi doktory a sestřičkami. Dokonce ani žádný náznak těch mimických výrazů jako dříve, kdy si to člověk po chvilce uvědomí, najednou jim přepne v mozku při konverzaci a nasadí na malinkatou chvilku rozpačitý výraz a na který jsem si v neutrálním období před rokem vypěstovala rozpoznávací cit. To, že mne oslovují správně už nějak nevnímám, zvykla jsem si na to, ale v ten pátek mne to přeci jen potěšilo, protože jsem nebyla nalíčená(akorát kromě řasenky). Žádný makeup, žádný pudr, žádný linky, stíny, tužka na obočí apod., jen ta řasenka. Takže už i bez těch barevných pomocníčků nejsem neurčitý člověk. Myslím, že v tom cíli už stojím, akorát mi k tomu něco málo ještě chybí a je to čistě moje individuální věc.

Taky si teď trochu rýpnu, mne to jinak nedá. Markétka psala o tělocvičně, Terka o bikinách a já si, jak jsem měla radost z těch dalších kladných reakcí, koupila běžecké tílko a ještě víc upnutější tříčtvrteční legíny, které se mi moc líbily. V těch sportovních tříčtvrťákách, co jsem doposud nosila to tak nějak zakrýt šlo, ale u těhle už to jde těžko, ale hrozně mi sluší a je to kus oblečení, který ke mne patří. A teď si vy některé chytré, kterým záleží na tom, aby TS nepodstupovaly ty ponižující a mrzačící SRS operace, zkuste si s tuckingem uběhnout těch 21Km. Vyzkoušejte si to, aby to po prvním, pátým, desátým, dvacátým kilometru nebylo poznat. Zkuste si to před pěti tisíci jiných běžců a dalšímí tisíci diváků po trati se na ten start postavit a cítit se tak, jak se celý život cítíte. Vždyť já mám od dvou vrstev spodního prádla rozedřená třísla. Nee, moje rozhodnutí už nikdo nezmění.

Dnes, když jsem běžela tu trasu tam a zpět zase o kilometr a půl delší než před dvěma týdny mne to opět utvrdilo v tom, co už delší dobu říkám o přeměnách a taky hlavně o té své. Je to o tom, jak se k tomu člověk postaví. Je to úplně stejné jako běh na dlouhou trať, pro někoho to může být rychlejší a pro jiného pomalejší, ale když se chce, tak toho cíle stejně jednou dosáhnete byť i s handicapem jako já dnes, kdy jsem běžela s obvázanýma nohama nebo někdo jiný při přeměně s orlím nosem a plešatou hlavou. Když se budete pořád zastavovat, tak o to hůř se budete rozebíhat. Nemůžete se zastavovat kvůli tomu, že vám někdo hloupý sráží vaše sebevědomí a myslet si tak, že to nedokončíte. Kdybych já zastavovala neustále někde na začátku, tak i kdyby to bylo pořád těch 10Km do cíle, tak při každém zastavení by se mi ten cíl v mé hlavě vzdaloval a přitom to není tak daleko a tak těžké to uběhnout nebo projít přeměnou. Nežijeme v růžovém světě, ani v modrém nebo zeleném, kolem nás je spousta závisti, nenávisti, odporu a lidí, který vám hází klacky pod nohy, aby jste si nemysleli, že jsem jen sluníčková. Taky jsem z toho občas zhnusená a vyčerpává mne to. V přeměnách tady nejsou jen androgynní lidé, ale i plešatí, s různými nosy a dokonce 130 kilový MtF, která kvůli přeměně hodně shodila sportem. Ten růžový svět si můžete udělat vy všichni uvnitř sebe a pak se budete rychle divit, že se okolí mění samo od sebe k lepšímu obzvláště v době, kdy na svůj problém ať je to TS nebo cokoliv jiného, myslíte co nejméně. Být v půlce v tom neutrálním období, vždyť to také není špatný, nemůžeme čekat, že bude najednou jenom ten start a cíl. Celou dobu jsem si pro sebe říkala: „Nesmíš myslet na bolavé nožičky, ale raději na to, jak se za půl hodiny už budeš doma hýčkat a rozmazlovat.“ Při přeměně jsem si pořád říkala to samé. Celou trasu jsem si rozdělila do malých zvládnutelných částí a Timeline je o tom samém.

Já se moc zásadně nezměnila a teď mi ke správné identifikaci stačí jen řasenka, akorát jsem při tom musela ujít obrovský kus cesty a dlouhou dobu se trápila, abych zrovna tohle zjistila.

11 komentářů to

“Dnes jsem to dokázala”

  1. On Duben 19th, 2015 at 18:08 Lucka Says:

    co ty to máš zase za učesovou kreaci chichi. blahopřeji ke správné identifikaci i bez líčení, stejně myslím že to HRT něco udělalo aniž by sis toho třeba všimla, někdy stačí opravdu malinko a pro okolí je to znát, navíc u tebe určitě dělají hodně ty rudé vlasy.
    já na sobě pozoruju že mám dny kdy vypadám trochu ženštěji a dny kdy moc ne, zřejmě duševní rozpoložení či co. no okolí mě zatím jako ženu ještě neoslovilo, i když už jsem párkrát v obchodě viděla výraz prodavačky kterým si mě pár vteřin zařazovala, a ten pán s berličkama držíc mě troje dveře zřejmě taky neměl pochyb o mé ženskosti. je fakt že já se zatím nesnažím aby mě okolí zařadilo jako ženu, netlačím na to.
    mimochodem, na té fotce v sukýnce vypadáš jak cácora ještě bez občanky chichi, pozor na hodného strýčka co rozdává bonbony.

  2. On Duben 19th, 2015 at 18:25 Dominika Says:

    Při běhání musím mít culík a ofinku sepnutou, to jinak nejde. A vlasy jsou přece to nejmenší, co pro to můžeme udělat. JJ, na těch B&W fotkách vypadám hrozně mladě.

    To rozpoložení mají všechny ženy vždycky po ránu, když se kouknou do zrcadla.

  3. On Duben 19th, 2015 at 18:49 Lucka Says:

    Dominiko tak to tě musím opravit, někdy vlasy rozhodně nejsou to nejmenší, viz třeba Erička. ale nebudu si stěžovat protože bych se musela trošku stydět, znám holky co jsou na tom ještě huř. ony my pomalu ale jistě rostou a snad po HRT i trochu přirostou. kruciš, ještě před deseti lety bych tohle vubec neřešila.
    já to rozpoložení právě nemám po ránu, třeba pul dne tak a pul dne tak chichi.

  4. On Duben 19th, 2015 at 18:58 Dominika Says:

    Kamarádka si nedávno nechala transplantovat do vysokých koutků, tady mám video jedné holky, které vlasy před HRT vypadaly a ty se fotíš s parukou. Právě naopak, vlasy toho udělají hodně a překážky nějak nejsou. Vzhledem k tomu všemu se mi to jeví jako nejmenší problém.

  5. On Duben 19th, 2015 at 19:44 Lucka Says:

    ono se ti to řekne, ale když najednou přijdeš v paruce mezi lidi kteří tě znají tak si jejich reakce celkem živě představím, něco jiného je když ti vlasy narostou postupně a potom jen přidáváš barvu k odstínu který plánuješ.
    pro tebe možná žádný problém, pro mne to problém je. a chodit dlouhodobě v paruce je u mne zatím neuskutečnitelné / jasně už vidím tvoji reakci, a proč problém/ nedělám v kanceláři a paruka by měla životnost tak dva dny. spolupracovník má delší vlasy a říkal že se pár let nestříhal, díky práci nemusí.

    tedy nejmenší problém z tvého pohledu.

  6. On Duben 19th, 2015 at 20:12 Dominika Says:

    to doroste, já taky měla krátké. Kamarádka v paruce venku chodí běžně a o to lehčí má RLT, než jí dorostou. Jaký si to uděláš, takový to máš. Psala jsem, že nemužeš chtít být najednou v tom cíli, není jen start a cíl, ale i to mezi. Občas mi připadá, že neposloucháš(nečteš) a reaguješ pak přehnaně.

    Jsem nad věcí, protože jsem si tím prošla. Nikoho tím neshazuji.

  7. On Duben 19th, 2015 at 21:08 Lucka Says:

    právě že čtu, a vím že jsi měla ještě nedávno názor, já začala chodt plně jako žena ještě bez HRT tak mužou všechny. a nejen mě to vyznělo tak že, kdo chce muže být ženou přes noc, přesněji hned jako žena vystupovat a oblékat se.

    tak možná nedorozumění.

    ale opravdu je rozdíl když mužeš být v práci tak jak do ni přijdeš, práce obchodačky, práce v kanceláři atd. ale v některém zaměstnání to fakt nejde, např těžký prumysl, hutní prumysl, práce v kotelnách a podobné práce. tam by jsi s makeupem a parukou vydržela krásná tak hodinku.
    potom nezbývá než čekat na učinky HRT.

  8. On Duben 20th, 2015 at 6:31 Dominika Says:

    Já psala, že RLT jsem měla už před HRT cca rok a taky že to není nic těžkého to říct ostatním, který tě tak začnou brát a začít RLT dřív alespoň pro blízké a pro ostatní tomu dát volný průběh. Taky nemám/neměla potřebu to vytroubit do světa. Coming-out je přeci jedno, kdy a komu to řekneš, i kdyby člověk pracoval v kotelně nebo v dole, jednou to stejně říct budeš muset a říct to dřív hned na začátku má tu výhodu, že si tě nebudou kolegové dobírat tím že vypadáš trochu žensky po půl roce s HRT a coming-out zatím nikde. Víš jak to dopadá, když to budeš odkládat až na ty účinky? Lidi ti budou říkat: Vypadáš hrozně a prosím tě, co to zase máš na sobě a takový korále měla moje babička a budou ti shazovat sebevědomí a bude to pro tebe těžší. Tohle nepochopím, proč to neříct hned, když už to máš na papíře a chcete čekat až na účinky HRT. Pár přátel nebo známých, který tě pochopí a pomůžou ti v tom přece máš ne? I kdyby tě někteří z nich začali negovat. Jasně, chce to odvahu, ale opět si tím čekáním jen ten strach z okolí v sobě z toho neustálého přemýšlení o své identitě víc pěstuješ a tohle mi nikdo nevymluví, že tomu je jinak. Přitom ten strach je úplně zbytečnej. A jestli tě nějaký fóbista bude chtít vyhodit z práce, tak to udělá spíš z větší pravděpodobnosti později, protože se leknou, když s účinky HRT na lidi budeš tlačit, aby si ze dne na den zvykli na něco jiného. Přijít s tím, tak a teď jsem žena a už i tak trochu vypadám a teď mne oslovujte jinak, tak léčba šokem nebude dobře fungovat. A taky všude píšu, že než jsem HRT dostala, tak jsem postupně přidávala a zkoušela, co mi sluší a na co lidi jak budou reagovat, že v podstatě žádné negativní reakce nebyly. Nemůžeš si ale na druhou stranu přece od okolí vynucovat, aby tě hned správně oslovovali, když neví kam tě zařadit. A teď s odstupem času i to neutrální období před a částečně s HRT bylo pěkné, nic co by mne nutilo vracet se zpět nebo zastavit, pomohlo mi se realizovat v přeměně. Takže to je velký rozdíl v přístupu mezi tím, co jsi pochopila a co píšu já.

    Ty jsi se ale myslím už v práci vyoutovala, tak možná si neuvědomuješ, že RLT už začínáš žít.

  9. On Duben 20th, 2015 at 10:42 Lucka Says:

    chichííí ale kde pák, já si to uvědomuju, a žádná léčba šokem to né, mě berou jinak už asi šest let, čili šok se nekoná. navíc mě začali před pár měsíci brát už docela žensky, v tomto je kolektiv super. jj dva lidi to v práci ví a ničemu se nediví, když jsem to řekla mistrové tak by překvapivěji reagovala že jedu na prohlídku k zubaři, než na to že jsem jí řekla, jsem žena.

    často si v jednom nerozumíme, já většinou píšu ze široka, a to co píšu nemusí vždy souviset se mnou, já to někdy píšu i za jiné TS víš.

    ale za sebe mužu, umíš si představit upravovat se do ženské podoby ve společné šatně, já ne.

  10. On Duben 20th, 2015 at 10:45 Šárka Says:

    Lucka píše: „…v některém zaměstnání to fakt nejde, např těžký průmysl, hutní průmysl, práce v kotelnách a podobné práce. tam by jsi s makeupem a parukou vydržela krásná tak hodinku.“

    Ono je asi hodně na zvážení zůstávat v takovýchto nevhodných vyslověné mužských pracovních pozicích jako transžena/žena. Určitě to chce najít si či obstarat jiný zdroj přijmů na přežívání a žití, nežli zůstat sebemrskačsky jako trans kotelnice, či jako trans hutnice. tam je to opravdu pro některé transženy velice velice nevhodné.
    Ano ideální to mají ty transženy co takováto typicky chlapská povolání a zaměstnání nemají jako zdroj příjmů.
    Pokud nemáš jinou nežli chlapskou práci, tak je řešením být alespoň v evidenci na úřadu práce a brát sociální dávky nežli najdeš nějaké vhodné pracovní místo, kde můžeš jako transžena snadno pracovat.

  11. On Duben 20th, 2015 at 11:04 Lucka Says:

    Šárko i toto zvažuji, jak to nepujde tak to nepujde, zatím to ještě jde, ono v pruběhu přeměny se nejspíš zaměstnání hledá těžko, přemýšlím i nad podnikáním. ale jasně, to co dělám do budoucna jako práci neplánuju.

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se