Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Genderově neutrální výchova dětí

Březen2

Chcete-li si udělat nějaký náhled do duší lidí, kteří se vymykají genderovým předpokladům, ať už jsou to translidé, genderově nevyhranění nebo jen stereotypně a nekonformně odlišní lidé, pak se na jejich(náš) svět musíte dívat jakobyste měli nasazené brýle a dívali se na něj upravenými optickými skly. Jen pro informaci, v úvodu jsem tu doplnila translidi a genderově nevyhraněné o další skupinu lidí a to o ty, kteří jsou jen stereotypně a nekonformně odlišní, protože i ti patří do skupiny lidí, kteří se svým způsobem nějak vymykají právě těm stereotypním a genderovým předpokladům společnosti. Mohou to být třeba jen holčičky, které mají klučičí zájmy a naopak. Jsou totiž holky, co si hrajou s autíčky a není to nic neobvyklého.

Nyní vám nasadím první brýle s genderově polarizačními skly, kterými budete vnímat okolí fyzicky podle základních podnětů. Pomocí těchto skel uvidíte pouze obrysy lidí a ti budou rozmazaní. Modré tričko má na sobě kluk? Červené holka? Postava dítěte s autíčkem je kluk? Postava s panenkou je holka? Krátké vlasy má kluk a dlouhé holka? Někdo na stromě je kluk? Někdo v altánku je holka? Skupina s míčem budou vždy kluci a malé skupiny zbylých hloučků dětí zas holky? Vážně jste přesvědčeni, že tomu tak bude pokaždé? Nebude a to i přestože základní genderový předpoklad říká, že muži a ženy jsou si odlišní. Můžete být jakkoliv silnými propagátory tradičního rozdělení rolí mezi muži a ženami, avšak tyto základní rozdíly nikdy podle pohlaví neprokážete, přesto se tento předpoklad vžil do našich sociálních rolí během historického působení, protože lidstvo je více konzervativní a také tomu napomohlo vžité náboženství, které si tyto své hodnoty drželo i za cenu represí, kdy se za odlišnost dokonce i upalovalo. Lidstvo si historicky vytvořilo tyto polarizační předpoklady a přes svůj strach z odlišného tomu uzpůsobilo ústřední model fungování společnosti. Což vůbec nevylučuje to, že mohou být jiné kultury, které to mají nastavené jinak nebo dokonce opačně, kde ústřední roli zase hrají ženy, protože u nich chybí to působení té naší kultury. Vše bez ohledu na to, že malé dívky často snily o tom, jak budou hasičkami a vojandami a nebo budou lítat do vesmíru a získávat Nobelovy ceny, či se ve středověku plavit na zámořských plavbách nebo kluci se zas budou věnovat humanitním a uměleckým činnostem. Že to takhle dlouhodobě nemůže fungovat ani pod vlivem jakýchkoliv represí dokázalo hlavně to, že tento vytvořený model se nafoukl do takové podoby, až oficiálně praskl s emancipací někdy v 60letech minulého století. Najednou ženy kvůli tomu přestaly nosit sukně a začaly kvůli emancipaci nosit kalhoty a krátké střihy. Jistou analogii můžeme např. vidět u iránských žen v souvislosti s hidžábem. Roku 1979 s iránskou revolucí došlo k omezení práv žen, které se poslední dobou začínají navracet, protože neměli své vžité opodstatnění v náboženství ale jednalo se pouze jen o upevnění nadřazenosti mužů a i přes represe po čtyřiceti letech stále s předsudky bojují. Důvodem pro rozvoj emancipace pak byla vždy hromadící se frustrace z nedostatku příležitostí, které se jedné skupině samozřejmě nedostává. A teď se na to opět podívejme genderově polarizačními skly. Jako rodič ve fotbalu podpoříte dítě s krátkými vlasy nebo s dlouhými? Dítě které si hraje v kuchyňce s děvčaty nebo to které leze po stromě a víc zlobí?

Proč jsme jako společnost schopni za padesát let nehledět na fakt, že ženy nosí kalhoty a přitom to do emancipace od upálení Jany z Arku trvalo dokonce pět set let, desetkrát déle? Odpověď je jednoduchá. Protože tohle je přirozené a společnost, pokud se oprostí od represivního chování, že nad vámi pořád někdo stojí a zjišťuje, jestli něco děláte správně a nebo ne, je schopná lépe vnímat to, co je skutečně přirozené.

Nasadím vám druhé brýle. Pokud zcela jistě víte, kdo je muž, tak mu tím nadřadíte své chování, protože těmi prvními brýlemi si stejně tak společnost vytvořila model svého fungování a androcentrismus se tím ještě více zakořenil v kulturním diskurzu. Pomocí druhých brýlí jste schopni ostřeji vidět pouze jen modrou a to co je růžové je pro vás více rozmazanější. V situacích, kdy si muži sahají na své dno se však objevují ženy, které jsou schopné dosahovat dokonce mnohdy ještě lepších výsledků. Dnes je pro kvalifikaci žen na mistrovství světa na deseti kilometrech běhu čas 31:50. Ale muži to dají nejlépe jak umí za 27minut. Upřímně kdo z vás mužů to dá a ještě aby si tím mohl oprávněně říkat, že je opravdu chlap? Jsou snad všichni myslitelé muži? A nebyli třeba také ti myslitelé někdy ovlivněni svými ženami a nestavěli ty rakety na Mars a na Měsíc společně fifty fifty? Bude skupinka dětí hrající si na superhrdiny vždy složená z kluků? Na záchranu královstí se tím pádem přes hustý porost bodláků dostane pouze jen kluk a holky budou vždy jen ty pasivní? Není třeba lepší říct: ty demente proč lezeš přes to křoví, když se to dá obejít i bez klíšťat? No protože jsem kluk a to je potřeba podpořit. Ne nadarmo ženy žíjí v průměru déle než muži. A pak kdo z těch dvou se stane v životě úspěšnějším? Jste nějak schopni to určit už v dětství? Myslíte si, že by bylo lepší nutit dětem nějaké předsudky, řadit je, kam patří a dusit tak v nich jejich možnosti a tím zmenšovat jejich okruh seberealizace? To přeci žádný rodič, kterému záleží na svém dítěti, nechce.

Matějíček: „děti zlobí, protože nemají pevně dané mantinely.“ Ne, s tím se souhlasit nedá. To tak bylo aktuální pouze jen v jeho době, protože studoval osyřelé děti z děcáku a neměl moc příležitostí si ověřit, že i děti ze spořádaných rodin zlobí stejně tak stejně. Děti zlobí hlavně proto, protože si tím vynucují pozornost a i děti jsou osobnosti a buďto výchova rodičů jde úplně mimo povahu dítěte a jsou na ně kladeny vysoké nároky nebo na ně rodiče zkrátka kašlou. Vždy jde o zpětnou vazbu: „jé ty jsi hodný a vůbec jsi nezlobil“ nebo i motivační „jé to je pěkné, co jsi udělal“. Proto také právě biologičtí kluci zlobí více, protože se jim té lásky a pozornosti ze strany mužů v binárně rozdělené společnosti moc nedostává. A přitom je to tak jednoduché, stačí změnit úhel pohledu, zaostřit víc na růžovou a zjistíte, že i holky na áru zachraňují životy, v laboratořích vyvíjí léky proti rakovině a kluci obohacují naše životy tím, jak jsou vnímaví a všímaví a stejnou platnost má i všechno to, co je mezi tím. Děti zlobí hlavně proto, že se nemohou rozvíjet, jsou frustrované a nemají zpětnou vazbu na to správné, co udělají. Přes genderově polarizační a androcentistické brýle to mnohdy ani často rodiče nevidí, kde by své dítě mohli motivovat a podporovat jej.

Nyní vám napotřetí nasadím brýle biologického esencialismu. Co by se tedy stalo, kdybyste těmito třetími brýlemi viděli ostřeji ženy? Raconalizovaly by se tím veškeré nesrovnalosti mezi muži a ženami? Nakolik by ta nová skla musela být s korekcí, aby ten váš zažitý bigenderový předpoklad vyrovnaly? Ve společnosti, kde se muži považují za nadřazenější alespoň z větší míry, je potřeba ještě něco měnit z pohledu mužů, kteří si tím již dosáhli nějaké pasivity? Nakolik si myslíte, že pokud by obě pohlaví byly najednou rovny, tak jestli by se té rovnováhy dosáhlo jen tou jednoduchou korekcí ve vnímání? Nebylo by potřeba přeci jen trochu zvýhodnit zostřené vnímání té růžové? A jak rychle by se tím dosáhlo pokroku?

V sedmdesátých letech rodiče popisovali svoje nenarozené děti přesně podle uvedených genderových stereotypů.  Nenarození chlapci meli být silní a pohybliví, vážného vzezření. Holčičky naopak měly být pak jemné a drobné(Reid 1994). Tyto stereotypy se ani za tu dobu padesát let nijak moc nezměnily a zůstávají pořád stejné.

Teorie genderových skel se nezaměřuje pouze na rozdíly mezi muži a ženami ale také zasahuje do předsudků vůči sexuálním menšinám. Roční děti nevykazují žádné rozdíly mezi komunikací vůči osobám rozdílného pohlaví. V této době se však velmi liší reakce dospělých na chování svých dětí podle sociálních předsudků. O jedenáct měsíců později byl podle výzkumů již poznat rozdíl mezi chlapci a holčičkami. Chlapci si počínají vice agresivněji a dívky dříve a častěji mluví(Fagot 1998). Do šestého roku života dítěte jsou rozdíly markantní podle vztahu, který jim rodiče předávají(Denham 1994 a Bronstein 1983) Předávání genderových stereotypů probíhá i přes naše veškeré racionální výhrady. V předškolním roce děti narážejí na pohledy svých vrstevníků a tato síla většinou nabírá na intenzitě, protože soud vrstevníků je silnější než role rodičů a pokud se děti jakkoliv snaží o překonání genderových stereotypů, pak se setkávají s nevolí a nesouhlasem. Což sama jako transsexuální rodič dítěte mohu potvrdit. Vrstevníci se na socializačním procesu podílejí velkou měrou, avšak ti sami jen předávají aktivizační procesy svých rodičů.

Podle Sandry Lipsitz Bem, The Lenses of Gender(1993), by se genderové předsudky měly překonávat a jak jinak než právě v tomto období dětí. Dokonce ani stereotyp, že ženy jsou hovornější než muži ve smíšeném prostředí se nepotvrdil. Ženy jsou skutečně hovornější než muži, ale jen pouze mezi ženami. Rozhovory mezi ženami a muži jsou jako rozhovory mezi příslušníky různých sociálních kultur a ne jako mezi rozdílným pohlavím(Smyth & Meyer 1994). Narozdíl od předchozích dvou kategorií, nejsme jen pouze ti příjemci, ale jsme i jejími spolutvůrci a utvrzovači. Podílíme se na vývoji a tvorbě genderových skel ve společnosti svými postoji a předsudky. Tím, že se opakujeme, vytváříme androcentrický svět, ve kterém vládnou muži, mají vyšší plat, jsou silnější, mají lepší postavení, nenosí růžovou ale modrou, kalhoty namísto sukní atp.

A na závěr pokud se vrátíme zpět do bodu jedna a nasadíme si polarizační brýle, koho uvidíte ve svém dítěti? Kluka nebo holku? Jestli je to jednoznačné, pak asi moc genderově neutrální výchovu řešit nemusíte, ale co kdyby přeci jen ta drobná dlouhovlasatá holčina s panenkou chtěla někdy být ambiciózní ředitelkou firmy nebo vyvinout lék na rakovinu? „Sorry, ale na kluky mít nikdy nebudeš“ neřekne nikdo nebo že ženy patří k plotně nebo k dětem?

„K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.“


Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.
A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

Byť obě básničky šíří radost a jsou ódou na někoho, tak i zároveň šíří genderově zažité stereotypy a hlavní je také to, že přes žádnou básničku si ani žádný vztah s matkou, která např. domácnost zanedbává, nikdy stejně nevybudujete. A naopak ne všechny ženy chtějí nebo mohou být domácími puťkami. Problém v genderové nauce tak, jaká je doposud, je v tom, že se tím akorát dusí potenciály malých dětí díky vnucování zažitých stereotypů dospělých a jednoho dne musí dojít k podobnému přetlaku k jakému došlo právě v době emancipace. Jak chcete ty básničky vysvětlovat holce, která radějí lítá po lese a hraje s klukama fotbal a nechala se ostříhat nakrátko? A zrovna navíc někteří ti muži, odpůrci genderově neutrální výchovy, co se tím cítí být dotčení, byť jim může být výchova cizích dětí ukradená, moc jako princové na bílých koních z pohádek také nevypadají, abychom je mohly ve výchově svých dětí poslouchat. A pak to dopadá tak, že se bijí o tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami, o poselství tradiční rodiny, mají křivý ksicht a jsou třikrát rozvedení a svět přes gednerově polarizační brýle nikdy vidět nemohli, protože jim k tomu chybí špetka empatie. Já být jednou z nich a stát se mi to potřetí, tak jdu, vyhodím ty nejhorší pohádkové genderově stereotypní nesmysly hlavně ty o princích na bílých koních a varuji své děti: Hlavně nikdy nebuďte tak naivní jako já, protože žádné hebké ruce vás nezachrání a že by na vás pak někdo pěl ódy jako Žáček se Seifertem to už vůbec ne.

Nevnucujte dětem, že jejich role ve společnosti je podle toho, jakého pohlaví se narodili, protože stáním u plotny své děti neuživíte, pokud nepracujete v gastronomii a ani tam to zas tak růžové není. A vezměte si, že každá kniha o tom jak mít šťastné a úspěšné dítě dává pokaždé důraz na jeho individualitu a ne na předsudky. Není pochyb o tom, že genderově neformální přístup rodičů a dospělých všeobecně je jednou z variant, jak vychovat šťastné a úspěšné dítě.

posted under Dokumenty o TS

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se