Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Jak jsem se stala ženou – co vám nikdo neřekne

Duben5

Žádná zvědavá zvířátka za oknem, žádné Disney ohňostroje, žádné příjemné hlasy, žádní dědečkové s kouzelnými proutky, žádní trpaslíci s kouzelným princem dychtícím po tom, aby vás políbil, žádní převozníci na druhý břeh a už vůbec ne žádná procházka růžovým sadem Vás nečeká. Jenom a prostě bolestivá řezničina, ať už ji dělá kdokoliv.

První den v pátek brzo ráno mne odvezli i s postelí na příjem k sálům, tam mne přeložili na pohyblivém stolu na jiný a převezli mne jako všechny na sál s velkými světly. Opět mne anesteziolog napíchával třikrát, protože mu ty dvě cévky na mé  ruce praskly, ale to už nemyslíte na to, jestli je to dobré nebo špatné znamení a jestli máte utéct, protože jste připoutáni. Do minuty spíte a už si nic nerozmyslíte. „Jsi na to dobře psychicky připravená? Budou to teď dlouhá muka.“ Říkala mi ještě to ráno Gwen a ujišťovala se. Probudila jsem se až tak za čtyři hodiny na JIPce. Byla mi hrozná zima, protože na sálech mají chlad. Jakmile jsem se probudila, klepala jsem se a nedalo se to zastavit. To bylo první nepříjemné, co jsem ještě omámená z anestezie pociťovala. Najednou na mne začal proudit teplý vzduch, abych se ohřála a já usnula ještě tak na hodinu. Když jsem se probudila, nejenže jsem měla z toho horkého vzduchy vyschlo v puse a další čtyři hodiny se nemohla napít(zvyklá na 4l denně), ale seděl mi tam slon, ty obvazy měly alespoň dvě stě kilo a mezi nimi byly tvrdé jako kámen. Elastické punčochy mi stahovaly nohy, které jsem celou dobu měla pouze v jedné poloze, protože jsem s nimi nemohla pohnout. Ten slon netlačí dolů jen vaše boky, ale s nimi i celé nohy. Cítila jsem jak se zabořují do postele. Už po chvíli mne začaly bolet paty. Od sestřiček jsem začala dostávat dva druhy injekcí ordinované po osmi hodinách, takže jsem je měla každé čtyři hodiny, ale nechaly mne, abych si o ně raději říkala sama. Po opiátových injekcích jsem pokaždé během chvilky na hodinu usnula a to bylo jediné, co jsem ze všeho naspala. Po injekcích, které jsem dostávala do infuze se mi trochu ulevil ten tlak na boky a s ním i na ty paty, ale zase jsem u nich spát nemohla. Říkala jsem si, že za chvíli z toho budu mít dekubity. První a druhý den v sobotu bylo to samé. Pořád jen ležení a snaha zvládnout tu bolest, jediné, co možná zjistíte bude to, že když si trochu vystrčíte patu z postele a náhodou  se vám to povede, sníží vám to utrpení a alespoň jedná část těla vás přestane bolet. Pořád vás to tlačí, bolí a bude tam ten tvrdý kámen mezi nohama, dokud vám to nesundají. Horní polovina těla vám bude malinko fungovat s přihlédnutím na opiáty, takže budete schopné si alespoň nalít čaj. Začala jsem druhý den pociťovat mezi kyčlemi zaražený dilatátor. Další nepříjemný pocit, bylo to tak tvrdé a kovové. Ano je tam a to, co tam bylo už tam není. Telefon jsem měla u sebe a první den se mi podařilo poslat zprávu, že žiju a druhý den jsem už odpovídala na pár zpráv. Posílat si s někým zprávy přes chat, to nešlo, m pozornost s časem pokaždé klesala.

Na pokoj jsme dostali hroznýho chrápače. Když se ho ráno sestřička ptala, jestli se mu spalo dobře, odpověděl, že se vyspal hrozně, že by to mohlo být lepší. Ještě ten den ho odvezli zpátky na oddělení. Třetí den v neděli mne začali nutit do jídla, ale nesnědla jsem nic. Pár lžic polévky mi trochu zvedlo náladu, ale jídlo bylo to poslední, na co bych myslela. „Zítra vás odvezeme na pokoj“ říkali mi, dáme vám už jen dvě infuze, nakonec byli tři a na pokoj mne neodvezli. Začala jsem hypnotizovat hodiny naproti mne, ať už je konečně ráno. Nešlo to, spolehlivě však fungovalo řídit se podle injekcí. Ještě jedna injekce do infuze a bude večer. Dvě infuze a dvě do hýždě nebo do stehna a mám to nejhorší za sebou, dočkám se sundání obvazů. V neděli se za mnou stavil kamarád. „Teda holka, ty vypadáš! Schválně, kolik máš hadiček?“ „Jednu na čúrání, jednu na krev, jednu na papání a na injekce, tři elektrody a jednu na tlak.“ Psychicky jsem se přemlouvala, že to jenom musím přetrpět. Injekce z infuze začaly působit už delší dobu než jen ty čtyři hodiny, dokonce jsem to vydržela, byť v bolestech, sedm hodin. Začala jsem mít takové smíšené pocity, jestli by bylo dobré tohle celé podstoupit jinde než na té JIPce, měla jsem strach z toho, jaké by to bylo na běžném pokoji. Jinak holky posílají už druhý den na oddělení, nedovedu si takový zákrok představit u plastického chirurga bez JIP. Byla jsem moc ráda za to, že tam jsem.

V pondělí jsem dostala trochu rýmu a po těch opiátech se mi zdálo, že jsem se proměnila v obudu s velkým nosem a musela jsem být zase chlap. Hrozný. Veselá doktorka Čechová mi to hned při vizitě ráno rozvázala. Usmívala se a pochopila, že celý víkend jsem si přála jenom tohle, aby to už sundali a vyndali ze mne tu věc. Postupně vyskládala na stranu váčky naplněné krví. Nejsem chlap. Přesně to také vyšlo na ty dvě infuze a dvě injekce. To vám byla úleva, měla jsem pocit, že už ten slon tam není, ale ta bolest začala být jiná, pálivá a štípavá kolem vyústění močové trubice. Jak jsem byla celý víkend pod vlivem opiátů, najednou se ve mne všechno uvolnilo, všechny ty endorfiny, které bojovaly proti té bolesti a najednou neměli, co dělat. Neuvěřitelně jsem se začala smát, měla jsem záchvat smíchu. Vzpoměla jsem si na sobotu, kdy dávali film s Adamem Sandlerem Click, život na dálkové ovládání a na scénku, jak ležel v nemocnici po liposukci a najednou si začal plácat přebytečnou kůží přes břicho. Ten smích pak nešel celé dopoledne zastavit. Opět nastoupila bolest, avšak sestřičky mi začaly dávat menší dávky. Měla jsem se zvednout na jídlo a dojít si k umyvadlu umýt se a nešlo to. Při postavení se mi začala motat hlava.“ Nedívejte se dolu“ říkala sestřička, ale hlava mi padala a nešlo se udržet na nohou. Nohy jsem měla od sebe jak zápasník karate, hrozně mne také bolely z těch punčoch, což se trochu uvolnilo po odpoledni. Začala jsem se trochu přitahovat, víc pít a polohovat se nahoru. Musela jsem, jinak bych podruhé opět nevstala. Najednou jsem zjistila, že nejlepší poloha byla mírně v pololeže zvednutá. Nohy jsem nyní mohla mít buď do O nebo odtažené. Z chvilkového sezení mne rozbolela hlava, která mne bolela pokaždé, když jsem se vysílila. Odpoledne se mi změnila nálada a cítila jsem se plačtivá. Bolest a opiáty byly víc v rovnováze a já byla už nějakou dobu bez hormonů. Plakala jsem, že se lidem nesnažím ubližovat a přesto mi ostatní ještě ubližují za to, kým jsem se narodila a musím podstupovat takové trápení. Bylo to hrozně nespravedlivé v tu chvíli. Hlavně po tom, co jsem měla začít dilatovat. Jste zvědavé, kolik mám hloubku? Dnes si myslím, že tohle je jedna z těch úchyláckých otázek, jaké mohou být od lidí, kteří se na svou novou frndu doslova těší a přehlížejí vše, co jsem tu výše napsala. Ale já vám to řeknu, kolik mám. Bylo to nateklé, fialové, nešlo to tam strčit přes tu sraženou krev. Nagelovala jsem dilatátor a jen jsem se s tím k tomu dole přiblížila, hned na mne šly mrákoty. Při pokusu to tam strčit se mi rozklepaly nohy a já začala na rukou cítit, jak mi po nich teče krev. Slizká krev smíchaná s gelem.  „Z hluboka dýchej, tohle musíš zvládnou.“ Nakonec se podařilo, podle té stopy krve mám průměr 15cm, ani jsem nečekala, že to bude takové. Tři centimetry navrch zůstalo gelu, tak a teď víte i jak je to nateklé, když jste tak zvědavé a chce se vám to všechno číst. Začala jsem znovu plakat, že tohle nejde takhle dělat další dva měsíce, co to bude nateklé. Odpoledne přivezli na JIP starého dědu, který měl neustálé oplachy a tak celou noc tekla voda. Bublala jak ty vodní mlýnky od vietnamců. V noci jsem proto nespala, ale vydržela jsem to alespoň bez injekce, o kterou jsem si ráno v šest hodin řekla.

Opět jsem po injekci usnula, bylo dnes, úterý. Sestřička mne budí na snídani. „Nechte mne, prosím, ještě chvíli spát.“ Byla už jsem vyčerpaná. „Musíte se umýt, zkusíte dojít k umyvadlu.“ Došla jsem po pár krůčcích a umyla se, zvedla se mi nálada a začala jsem se usmívat. „No konečně vás také vídím se usmívat.“ Říkala sestřička. Oběd byl ještě chvíli v leže a chvíli v sedě, ale když mne odvezli na oddělení, napůl v sedě jako bojovnice karate jsem dokázala přejít si na pokoj. První, co letělo pryč byly ty stahující punčochy. Mám tu takovou hnusnou sestřičku, které mám chuť říct, že ať se o mne nezajímá. Vybalení věcí mi dalo zabrat, potila jsem se a popadala dech. Mám tu dvě chodící paní, kterým přišla vypustit sáčky, ale mne řekla, že si ho půjdu vypustit  sama, aniž by se po JIPce zeptala, jak na tom jsem. Jít si vypustit sáček, dojít si přes chobu do klidu dilatovat a ještě se sama osprchovat bylo pro mne velmi vyčerpávající, hlavně když jsem ještě ráno sotva udělala pár krůčků. Ať se ta zakomplexovaná pinda zkusí na něco zeptat a ať se o mne dál nestará. Budu ignorovat otázky, kolik jsem vyčůrala a vypila. Jsou všude a když to lidé budou vědět, co všechno jsem pro svůj sen musela podstoupit, budou se k nám pořád chovat hnusně.

domi1

Zítra mám v plánu ze sebe udělat pěknou ženskou, ať se cítím lépe.

PE: Dnes jsem ráno ze sebe ženskou sice udělala, ale když jsem si šla vypustit pytlík, zamotala se mi při zpateční cestě hlava a já spadla a uhodila se do dveří. Tak mne vezli vozíkem na rentgen. Přišel pro mne takový mladík, zrovna když jsem tam měla tu věc. Tyhle intimní chvíle si zpříjemňuju alespoň hudbou z telefonu, ale teď to bylo také i trapné. Na rentgenu mi dali podepsat papír, že nejsem těhotná a cpali mne krkolomně ke grilovací desce. Když si stoupnu, mám pocit, že se to celé roztrhne. Nic mi naštěstí není, ale i takové věci se dějí. Teď odpoledne znovu chodím. Už vím, co to tak hlasitě bublalo, byl to čistič kyslíku. Je zajímavé, že když jsem měla trubičky v nose ty první dva dny, tak mi to tak hlasitý a otravný nepřipadalo.

posted under Můj Timeline
16 komentářů to

“Jak jsem se stala ženou – co vám nikdo neřekne”

  1. On Duben 5th, 2016 at 21:08 Ezechiel 2517 Says:

    Ať se to dobře hojí. A hodně štěstí.

  2. On Duben 6th, 2016 at 0:37 Šárka Says:

    Prijde mi to jako horor jak to popisujes.

    Na ty dilatace to bude chtít dostatek času, ty dají zabrat, myslím časově, chce to alespon 5x denne, a kort jestli mas chodit do práce. To aby zaměstnavatel zřídil dilatovaci mistnost, a dál ti přestávky na dilatovani.

    Tak hlavně aby jsi se zahojila bez komplikací.
    Přeji mnoho zdaru.

    Teď jsem to trefila pod správný post 😀

  3. On Duben 6th, 2016 at 8:25 Lenka Says:

    Lidi mají horory rádi.

    Tak gratulace a ať je vše v pohodě 🙂

  4. On Duben 6th, 2016 at 11:18 Romana Says:

    Ahoj Domčo,
    ušla jsi už velký kus, a překonala jsi to nejnáročnější, te´d už jenom světlé zítřky.
    Ptám se, proč se musí vždy při přeměně zažívat tolik bolesti?

    napadlo mne, že ta bolest utrpení je taková dań – vykoupení do skutečného ženského světa.
    To nemocniční tráoení během 2 měsíců operativní přeměny je takovou zrychlenou protiváhou za celoživotní bolístky biolog. žen (porody, mensez, gynek. vyšetření aj), které muži nezažívají.
    Bylo by to dle mne vůči ženám velmi nespravedlivé, kdbychom ten jejich úděl přeskočili a také bychom se asi skutečnými ženami stejně pak nestaly.
    Prosím, nezlehčuji bolesti a utrpení, které Domčo prožíváš.
    Co myslíš? Držím ti palečky.

  5. On Duben 6th, 2016 at 14:01 Lenka Says:

    Romana : biolog. žen (porody, mensez, gynek. vyšetření aj) – to se nedá srovnávat s utrpením při gender dysforii…a o spravedlnosti ani nemluvě.

  6. On Duben 6th, 2016 at 20:49 Lucka Says:

    Domčo, moc hezky, bez přikrášlení a reálně si to celé popsala a napsala, fajn článek. Tak snad to co nejdříve splaskne a přestane bolet a už budeš mít jen pohodu.

    Romano, nezlob se ale blábolíš, možná nevíš co znamená žít s TS. asi jediné vysvětlení.

  7. On Duben 6th, 2016 at 21:23 Dominika Says:

    Děkuji všem za přání.

    Pocit utrpení a štěstí je třeba u Hinduistů velmi relativní a subjektivní. Každý ty pocity chápe jinak a v jiné míře, tak se tu nedobírejte, PLS.

    Snažím se být soběstačná, naštěstí až mne pustí nebudu lonely. Důležité je zatnout zuby a přemoci se ve všem, dilatovat a i když to po tom bolí a mám pocit, že mi vylezou všechny vnitřnosti, jít se opláchnout do sprchy a co nejrychleji dostat ze sebe ten všechen hnus. Leduju. Jsou to ošklivé rány.

  8. On Duben 7th, 2016 at 19:20 Lucka Says:

    abych nebyla za zlou tak vysvětlím, pokud to někdo nepochopil.

    jsem ženská, takže jsem zplodit dítě schopná nebyla, TS trápení mám co si pamatuji. tak co vykupuji bolestí, to že nikdy nebudu mít vlastní dítě a nebo to trápení, za to se má trpět bolestí. dík, tak za to že nebudu mít nikdy vlastní dítě mám jako ještě trpět, paráda. to dává smysl.

  9. On Duben 15th, 2016 at 20:54 Zita Says:

    Tak hele, potřetí se snažim dát sem komentář o tom, jakej seš borec, doufám, že si toho vážíš! 😀

  10. On Duben 16th, 2016 at 12:22 Dominika Says:

    Tady je slovo borec hodně mimo a nevím jak u tebe nakolik ty jsi borec.

  11. On Duben 16th, 2016 at 17:21 Ezechiel 2517 Says:

    borec se fakt nepovedl ;))
    Zvládnout přeměnu a SRS každopádně respekt. Hlavně rychlou rekonvalescenci bez komplikací.

  12. On Duben 20th, 2016 at 10:07 Zita Says:

    Předpokládám, že kromě borce je na černý listině i kámoš, záchranář a idiot.

  13. On Duben 20th, 2016 at 10:46 Dominika Says:

    A respekt ti nic neříká? Oslovuje tě snad tady nebo na tvém blogu někdo jako chlapa? Trochu Faux-Pas nemyslíš?

  14. On Duben 20th, 2016 at 12:09 Zita Says:

    To si nemyslim. Myslim si především, že řešíš totální kravinu, jestli tě uráží slovo borec. Ale prosim, jestli chcete bejt celej život nasraný, tak já v tom nikomu bránit nebudu.

  15. On Duben 20th, 2016 at 15:11 Ezechiel2517 Says:

    @Zita si myslím že slovo idiot na černé listině nebude, když někdo točí o TS/TG a plete si rody.

  16. On Duben 20th, 2016 at 17:18 Dominika Says:

    @Ezechieli: už jsem nechtěla odepisovat, ale je vhodný čas to tu sbalit a k TS/TG se nehlásit.

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se