Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

My way…trans journey

Březen1

Opona se otevírá a v jedné z nejznámějších světových oper Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba z roku 1786 si mladý páže Cherubin nemůže vybrat mezi hraběnkou, komornou a zahradníkovo dcerou. V dámských šatech za něj obvykle vystupuje mezzosopranistka, která klame hlasem i tělem, diváci jsou však již s touto nekonvekčností velmi dobře předem seznámeni, vždyť přeci v dobách dřívějších v Monteverdiho operách hrály nasupené chůvy výhradně muži, a tak tuto skutečnost přijímají se všemi aspekty, které se ke hře váží a nemusí tak přemýšlet nad tím, jestli je Cherubin transgener nebo ne. Sama antika nás tesala do mramoru a bronzu, že navzdory tisícům let jsme zůstali v povědomí až do dnešní doby, kdy to stále operní publikum vůbec nijak nepřekvapuje. V novodobých inscenacích dokonce Cherubinovi nadbíhá učitel hudby Basileo a tak přes svůj předem neurčitý gender láme také mnohé homosexuální představy, bodejť by ne, když veškerá tělesa ovládají homosexuální ilumináti a nepustí mezi sebe ani Annu Netrebkovou(Putinovu přítelkyni, té se jen tak vysmáli). Cherubin však ve zmatku, který do hry vnáší ve snaze vážně míněných vyznání lásky těm nesprávným osobám pokaždé zvolává:

Non so piu cosa son cosa faccio or di foco, ora sono di ghiaccio … ogni donna cangiar di colore ogni donna mi fa palpitar…

Nevím sám, co dělám, že se chvěji, chvíli lkám, chvíli zas jen se směji, cítím půvab i žár každé krásky, jen ji shlédnu, hned láskou jsem jat hned láskou jsem jat. Slůvko“láska“ mě dojme a vzruší, pouhé slůvko to bouří mi v duši, šeptám a mluvím jen o ráji lásky, stále toužím, stále nevím, co vše mám lásce dát. Rád o té lásce snívám, rád o ní stále zpívám i říčce, háji, lesu i snítce, růži, vřesu, leč náhlé větru vání mé marné lásky plání odnese k dálavám, odnáší k dálavám.

Jakmile chytnete refrén, tak se této árie jen tak v hlavě nezbavíte a ještě větší zmatek v hlavě vám udělá Matthew Bourne se svým pojetím Labutího jezera od Tchaikovského, vlastně se od dětských snů a velkého strachu malých očí hry Louskáčka též od Tchaikovského dostanete až k pohrávání si s vlastní identitou a orientací hry pro dospělé, nebo tomu bylo spíše historicky naopak? Od pětihlavé myší saně se přechází v pozadí symfonické hudby přes transgender tetičku, z níž vylézají z pod sukně děti a vítají Kláru a Fritze za svým poznáváním národů při jedné z nejúžasnějších nocí během roku. Píše se však ale rok 1891 a nevíte, co si máte vlastně myslet, různí xenofóbní prognostici by v té době předpovídali, že lidstvo degeneruje a do roku 2018 ještě třikrát vymře, ale novodobé Labutí jezero popírá už všechny konvence, které stejně jak v baletu tak v opeře nikdy nevznikly. Můžete mluvit o pádu antiky jak chcete, avšak balet a opera s námi stále zůstávají, vlastně pokud jako dítě máte strach z myší, které mají navíc pět hlav, pak jako dospělý princ se comingoutu nevyhnete a můžete se opíjet do němoty, jak chcete. Opera a balet není jen o hercích a herečkách, dětech a dospělácích a kdo má jakou roli nebo nosí jakou masku, je to vše jen o pocitech, o štěstí, o strachu, o bolesti, o odvaze…o našich i vašich pocitech, které stejně tak zažíváme při našich comingoutech. Sama mám velmi ráda jak Louskáčka tak i Bournovo Labutí jezero.

Intermezzo

Pár pokusů bylo. Z mezzosopránu do tenoru také, lze si přečíst něco o transgender zpěvákovi Holden Madagame, ale to jaksi není pořád ono. Něco málo toho zkusila Brenna Sinclairé, která si zahrála během své tranzice hlavní roli muzikálu Carmen.

Mon amour, je sais que tu m’aimes aussi.Tu as besoin de moi. Tu as besoin de moi danus ta vie. Tu ne peux plus vivre sans moi. Et je mourrais sans toi. Je tuerais pour toi.

Pro tebe i zabiju(pro umění myšleno) si však nejvíc myslí Lucia Lucas, transgender zpěvačka, která pro rok 2019 obsadí roli Don Giovaniho v opeře v Tulse.

Mám v úmyslu dobýt svět barytonu, chci interpretovat co nejvíce maskulinní role a sama sebou zůstat v zákulisí. Chci, aby ty nejkonzervativnější domy na světě neměly jinou možnost než se zapojit.

Takto skromné přání, srovnatelné s postavením se celé pětihlavé myší gardě, má už dávno za sebou členka pevěckého sboru Bádenského státního divadla v Karlsruhe, jež samozřejmě má za sebou tak významné role jako jsou Biterolfa z Tannhäuserova, Fasolta z Prstenu Nibelungova, Marcella z La bohème a Escamillu z Carmen. Z výše zmíněného Don Giovanniho hrála Leporellu a nyní tedy příští sezóna není ani žádným překvapením. Jenomže překvapením pro některé je to, že mužské role stále pořád zpívá jako muž. Pro lidi, kteří se v opeře a baletu pohybují to až zas tak k uvedeným souvislostem žádné překvapení vlastně ani není. Ti přemýšlí nad jinými věcmi než je jen pouhé pohlaví. A tak pokud pořád váháte, tak vás tímto zvu.

a nakonec je to vlastně každého jeho cesta

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se