Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Na hlas nahlas

Leden22

Možná to mám v té přeměně o to těžší, až to mám pak také jednoduché i s tím hlasem. Živím se jako obchodní zástupce a správně mluvit je pro mne hodně důležité, abych se nějak uživila. O to těžší, že když už vypadám úplně jinak, jsou ty nároky daleko větší na to, abych mluvila víc žensky. A víte jak to pak dopadá, když má zákazník podezření a nedůvěřuje Vám? Neprodáte nikomu nic, když si ani trochu nevěříte. No řeknu Vám upřímně, že tuhle situaci jsem si třeba ještě před rokem ztěží dovedla představit a hlavou se mi honilo, že tu práci asi budu muset vzdát a odsunout se někam do pozadí, kde to nikomu vadit nebude. No a zatím se nic nestalo, pořád funguju dál a hlavně častá nutná komunikace s lidmi mne právě ještě víc nutí mluvit žensky, takže je to vlastně dobré.

voice-surgery-srs-surgery-thailand

Není to dlouho, co s hormony jsem se rozhodla, že ten hlas se musí radikálně změnit, že už nebudu šeptat nebo dělat nesmělou, když mne někdo osloví na ulici. Že třeba s dcerou se před lidmi musím nějak bavit normálně. No jo, ale jak to udělat, když se Huťovi navečer nedostanu a operaci hlasivek jsem si rozmyslela na naléhání, že ty hlasivky mám poměrně dobrý. No nemám, tedy neměla jsem nějak nikdy hrubej hlas, spíš takový uječený, ale při mluvení mi často sklouzával do takových hrubších tónů. Ani nevím, co mám za hlas, jestli tenor, baryton nebo bas. Nikdy jsem totiž moc nezpívala, nesnášela jsem ten hlas a když někdo po mne chtěl něco zazpívat, vždycky jsem se vymluvila, že mne zatím nikdo neslyšel a že byc při tom stratila všechny své přátele. Možná je to baryton, ale s nižším rozsahem. Nicméně musím po dnešku uznat, že se to mnohem lepší a docela rychle.

Říká se, že hormony malinko u MtF pomohou jen někomu, možná jen těm co mají svůj hlas vyšší, ten tenor a že ti, co mají hlas hlubší a hrubší mají smůlu. Říkám si, že za ty skoro tři měsíce na HRT ta změna přeci nemůže být patrná, přesto se to začalo nějak měnit. Poznám to už za tu dobu, co jsem i před HRT žila jako žena, že i ti lidi jsou více uvolněnější a nic neřeší, když se posunete o krůček dopředu. Dnes ten den nezačal úplně nejlíp, vykročila jsem z postele někdy kolem čtvrté hodiny ranní a nedala si pozor, kterou nohou vykračuji. Na zastávce mne zastavila paní s prosbou o pomoc s jízdními řády, tak jsem ji odpověděla a doufám pomohla. Trochu mě to nakoplo a v práci normálně, když s někým mluvím, tak se snažím, aby ten hlas nějak nesklouzával k tomu původnímu a když Vám i po půlhodině jsou schopni stále říkat mladá paní nebo slečno je to super. Vetšinou si beru šátek a předstírám lehké nachlazení a když si všimnu, že je něco špatně, odkašlu si tak, aby to nebylo chlapské odkašlání, ale aby se mi hlasivky znovu uvolnily a pokračuji, pokašlávám stejně kvůli horším průduškám pořád, takže toho stejně moc nepředstírám. Snažím se mluvit tak, abych do toho nezapojovala plíce a nerezonovaly mi tím hlasivky do hlubších tónů. Vlastně je to úplně ten nejdůležitější základ, bez kterého se ženský hlas nedosáhne. Při mluvě musíte mít plné břicho vzduhu, plíce do toho nezapojovat vůbec a mluvit víc hlavou, kdy se vzduch postupně uvolňuje. Pokud artikuluji s minimem snahy a úplně nedovírám pusu při mluvení(to ale nemám ověřené, jestli to tak funguje u všech), tak mohu do mluvy zapojovat i nos, což tu drsnou češtinu, kterou většina TS lidí nenávidí posune trochu do frankofonních jazyků při zachování srozumitelnosti a veškerých těch znaků při řeči. Takže vlastně mluvím s pomocí nosu a tak mi to dává i smysl, že ženy mluví jakoby do dutiny lebeční. Abych víc mluvila žensky, tedy hlavou, vždycky si představuji, že ty hlasivky mám jakoby vzadu, ne až tak úplně nahoře. Je to asi spíše sugesce a asociace toho všeho, abych mluvila opravdu hlavou a ne plícemi. Je to těžké si na to zvyknout a musí se z toho udělat opravdu zvyk, což vyžaduje neustálé přemýšlení, než něco řeknu, ale už ze začátku vlastně chci mluvit směrem do hlavy.

Ještě taky je třeba dobré, když mluvím s malou před lidma, tak pokud chci něco zdůraznit, tak to neudělám zvýšením hlasu jako dělají chlapi ale zvýšením polohy. Takové to: „Jó, já tě slyším.“ nebo „Co zas?“ víc vytáhnu. Není to nic nepřirozeného pak. Opravdu to chce ze začátku hodně přemýšlet, co a jak se říká.

V neposlední řadě je důležité ty hlasivky neustále prolejvat tekutinami, takže pořád chodím s lahví vody a také mi pomohly léčivé čaje na dýchací cesty. Doporučím tedy Pickwick Herbalis průduškový s lipovým květem,  fenyklem, mateřídouškou, anýzem, šalvějem a tymiánem. Při nich to cvičení bylo snazší, i když jsem z něj měla po dvou týdnech hrozně černý jazyk. Hlasivky se mi hrozně uvolnily a četla jsem taky, že při projevu musí být všechny svaly kolem hlasivek uvolněné a ne sevřené. Takže to funguje jako pomocníček, co mi hlasivky posunuje do určité polohy. Třeba většina našich problémů s hlasivkami není až tak hrozná, jak se zdá a chce to všechno v krku jen uvolnit a zprůchodnit.

DWE337_02_v02_Pickwick_3D_KASEL_CZ_LEFT_RGB_150dpi_1

S lidmi je to tedy už trochu dobrý, bez větších problémů a když už mi  to nějak ujede nebo je to divné a snažím se to srovnat, tak ještě spoléhám na svůj vzhled, který to ještě zachrání. Mám z toho velkou radost. Horší je pořád komunikace po telefonu s někým cizím. Tady je to jakoby o stupínek horší, protože Vás ten druhý nevidí a většinou v prvních deseti vteřinách přeslechne člověk cokoliv včetně vašeho jména. Přesto se mi to dnes několikrát za sebou podařilo a musím se s Vámi o ten zážitek podělit. Volala jsem do nemocnice na ORL, že mám doporučení od lékařky něčeho, co už pár let odkládám a teď to trochu hoří, nic ale životně závažného. Vůbec nejsem žádný hypochondr, když to řeším až po několika letech. A tak jsem se do telefonu představila a mluvím a mluvím a sestřička se mi snažila celou problematiku vysvětlit a doporučila mi zavolat jinam nejprve a hlavně po celou dobu mi říkala v ženském rodě. No super. Tak volám na jinou ordinaci ORL a zvedla mi to sestřička, tak se s ní domlouvám, kdy se mi to hodí a kdy ne a pak chtěla nadiktovat moje jméno a tak jsem se jí zeptala, jestli to chce podle toho, jak se to píše nebo jak se to slyší a ona, že jak se to píše, tak jsem začala diktovat: „DO-MI-NI…“ v tom mne zastavila a říká naštvaně: „prosím vás, já vím, jak se asi píše Dominika“ a já, že to po mne chtěla nadiktovat podle toho, jak se to píše a ono se to nepíše zas až tak česky a nakonec jsme se tedy domluvily na té Dominice, že to je jednodušší a to ani netuší, jak to ta Dominika jednoduché vůbec nemá. Tak jsem ji ještě řekla svoje přijmení a domluvila se s ní a vlastně jsem byla za tu reakci nesmírně ráda. No tedy na tu příští středu se tam těším a alespoň mne v čekárně vyvolá sestřička správně. Jen tak dál Dominiko 🙂 Šla jsem se projít a celou dobu si zkoušela různě mluvit a zjistila jsem, že takhle začínám mluvit vlastně přirozeně, že to teď slyším skoro pořád a že začínám ztrácet představu o svém původním hlase, jak si na ten nový zvykám. Není to sice úplně to nejlepší, ale když jsem se pokoušela hledat tu svou původní výšku, tak jsem ji nakonec po pár zkouškách našla o něco níže. S takovým původním rozsahem tedy ani nevím, jak jsem k tomu novému vlastně mohla přijít.

Opravdu z toho mám velkou radost. Chce to opět se jen rozhodnout, udělat z jednoho rozhodnutí zvyk tím, že se o něco snažíme a vytrváme. Výsledky se musí vždycky dostavit.

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se