Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Nenechám se vyoutovat

Leden23

Tak a je tu zas další pátek a já přemýšlím, který film pro Vás vyberu na víkend a hned mám další zkušenosti, že to vydá na další příspěvek. Je úžasné, jak to tak letí, ještě chvíli a půjdu před komisi. I okolí mne bere, hlas je o mnoho lepší a mohu mluvit i k lidem se stále odvážnější vizáží. Teď už je to tak nějak jen na mne, abych se nenechala vyoutovat okolím. Mám to více ve svých rukou, možná ještě víc, než si zatím sama dovedu představit.

comming_out

Třeba jako dneska, když jsem u vedení v jedné nemocnici dělala certifikáty. Za nějakého ajťáka se nepovažuji, spíše jsem obchoďačka a tuhle bokovku jsem si sehnala, protože jsem si myslela, že v ní mohu být dobrá a patřičně si díky ní i říct o slušnější peníze. To, nad čím by jiní lidé trávili třeba celý týden, já zvládám za hodinku či dvě. Přišla jsem tedy dnes brzo ráno do kanceláře za paní vedoucí nemocnice a byla tam ještě druhá paní s dalším pánem, kteří se starají o financování nemocnice. Zamrazilo mne, jsem stále vystavována mluvít k více a více lidem a při tom musím působit zároveň přirozeně. Musím mluvit k lidem jak z očí do očí, gestikulovat a zároveň mne poslouchají i jiní lidé ke mne otočení a schovaní za monitory, zabráni svou prací a poslouchající jen tak na půl ucha, kteří by mohli odhalit i malé nesrovnalosti. Jsou to stále těžší úkoly přede mnou. Pozdravili jsme se a že se do toho pustím. Sedla jsem si k počítači a začala vysvětlovat, co budu dělat. Svou práci si vždycky prodávám a snažím se komunikovat s lidmi, aby byli nějak v obraze, k čemu jim to všechno bude, což mne úplně odlišuje od všech ostatních introvertních ajťáků. Tak tedy vysvětluji, nasadím takový jemnější hlas a pro jistotu jsem si s sebou vzala i lahev s vodou, kdyby mi vysychalo v krku a mohla jsem v klidu mluvit dál. Do toho zavolal jejich ajťák, jestli jim něco může jít udělat a ten pán, co tam vedle mne seděl mu do telefonu odpověděl, že přijít sice může, ale k počítači ho nepustí, protože tam mají paní na certifikáty. A já po čtvrt hodině mluvení a žádostí, co po nich všechno potřebuji, jsem začala mít najednou strašnou radost. Veškeré moje obavy úplně zmizely. SUPER. Bylo to jako, když jsem si dřív nalakovala pískovými laky nehty a prokazovala se kartičkou a osvědčením a ono nic, nikomu to nepřišlo divný, že mám nalakovaný nehty nebo řasy namalovaný řasenkou. Když došlo k vystavení certifikátu a podpisu dokumentů, všimla jsem si, že na protokolech se mi stále zobrazuje moje původní jméno, které si paní z vedení samozřejmě přečetla, a tak pak nakonec přešla z ženského rodu do mužského, ale nechtěla jsem to rozvádět a zakecala to s ní, jako by ta konverzace byla přirozená, i když pro mne vůbec nebyla, ale jen protože v místnosti byli ještě jiní lidé. Stejně jsem ji měla hotovou a i ona pospíchala, rozloučila se, že musí na schůzi a že si bere notebook s sebou a já pokračovala na dalších dvou počítačích a komunikovala s tím jejím kolegou a kolegyní, kteří mne stále oslovovali správně. To mužské oslovení od paní vedoucí zřejmě přeslechli a dál byla moje sebeprezentace pro ně dostatečná. Ten její kolega na mne pořád paní a paní a já nakonec, že je dobře, že to všechno trvalo hodinu a čtvrt, že jsem to tak rychle zvládla a ta druhá paní se začala ptát, jestli to mohlo být i horší a já, že jsem jednou nad jedním problémem strávila tři hodiny u klienta a někteří se mi i přiznávají, že si s tím lámou hlavu už několikátý den a pak zavolají mne a do toho její kolega, že z dřívějška s tím měl taky problém a nikdy víc, že je dobře, že tam jsem a pořád „paní“. No SUPER ještě jednou i na závěr poté, co jsem odcházela.

Pak pro mne přijel můj kolega, že si potřebuje vzít zálohu a jeli jsme spolu na banku. Stoupla jsem si na bance do fronty a přišla ke mne pracovnice banky: „Slečno, jestli si chcete vybrat, tak pojďte vedle na pokladnu.“ Tak mne vzala na jejich novou pokladnu a tam paní za okénkem se mnou začala mluvit v ženském rodě, že co bych si přála. Podala jsem ji tedy občanku a že bych si ráda vybrala z jednoho z účtů. Paní najednou zpozorněla, vzala si do ruky občanku a ještě se na mne jednou podívala a pak znovu na občanku. V tu chvíli jsem si pro sebe řekla: „A jéje!“ a nahlas jsem vyslovila, že mám teď jiný účes než na té občance a ona to hned vzala, přešla ten rozdíl v podobě a dál mne i tak správně oslovovala. Toho M si vůbec nevšimla. No ještě aby nakonec na bance všichni zkoumali, jestli jsem to vůbec já a jestli jsem ji někomu náhodou neukradla, no to by bylo maximální vyoutování, jež si představit ani nedovedu. Paní za přepážkou se mne začala najednou ptát: „Proč jste si ještě doteď neudělala kartu na výběr z bankomatu?“ A já že tenhle účet mám jen obchodní a pouze na transakce a vybírám z něj jen zálohy pro kolegu jednou za měsíc. A ona mi odpověděla: „Vždyť vy doposud jenom sponzorujete banku 60ti korunami za výběr, měla byste si ji udělat.“ Tak jsem se pak dnes ještě jednou vracela do banky si udělat kartu. Přišla jsem k mladé slečně, sedla si k ní a ona na mne, že mi je asi zima a já, že mi je tak skoro pořád, i když jsem kecala. Oblékám se totiž tak, aby mi byla mírná zima a náhodou, kdybych pak přišla do vytopený místnosti a já zůstala ve svetru a v saku nebo kabátku, tak aby ze mne hned nezačalo lejt. To bych pak působila hodně nepřirozeně a ani ty vlasy mi v tom pak nesedí.  Začaly jsme se bavit, že by mělo o víkendu ještě přituhnout a já že to už za takových podmínek ani nevycházím ven. „Jé, vy máte krásné jméno a i to příjmení je pěkné. Vy budete asi cizinka.“ čte si z občanky a M přehlíží. Měla jsem na ní asi začít mluvit en francais, protože té anomálie s rodným číslem si bohužel všimla. Třeba bych ji vymluvila, že cizinkám s jinou národností, ale českým občanstvím teď přidělují jen jednotná mužská rodná čísla, kdyby mne to v tu dobu napadlo. Nenapadlo. Proto se rozhovor zkrátil jen na to nutné.

Pamatuji si na pár svých kolegů z obchodu, když byli na služebních cestách nebo zaučovali nějakého nováčka. V pětihvězdičkovém hotelu volali ostatním na interní čísla hostů podle pokojů, že jsou z recepce a mají tam nesrovnalosti s jejich doklady, že možná jsou neplatné a že se nutně musí dostavit na recepci pro kontrolu. Pak na recepci přišel nějaký člověk v  županu a tam zaměstnanci jen rozesmátě odpovídali, že jim nikdo z nich nevolal, samozřejmě že za tu dobu už věděli odkud vítr vane. Představte si, že někdo přijde na recepci pětihvězdičkového hotelu jen v kraťasech a županu a navíc třeba v zimě s občankou, že asi nebude platná. Nebo kolegové oblečení do saka od Hugo Bosse za tisíce vešli do domu vedle hotelu a zazvonili na někoho ze zhora a když jim dotyčný otevřel, přesvědčovali ho, že jsou ze stěhovací firmy, že jim vezou ten objednaný nábytek a že si pro něj mají přijít dolů, protože to v tom sakra drahém saku nahoru tahat nebudou a jestli si to neodtáhnou, tak to tam jinak dole nechaj a jedou pryč. „Tady máte telefonní číslo na firmu, která to má na starosti,“ předávají číslo na nějakého taxikáře apod. Mezi sebou se na lidech takhle trénovali a vymýšleli si různé úkoly a třeba striptér byl dobrej. „Ne, striptéra jsme si neobjednali, zmizte než zavolám policii.“ řvali důchodci. Na světě jsou takoví lidé, kteří vám svým sebevědomím dovedou zamotat hlavu a přesvědčit vás o čemkoliv. Tohle trénování mělo pro ně vždy pár důležitých zásad: a) jít někam, b) nezhroutit se z toho, c) přesvědčit lidi svým sebevědomím, d) o čemkoliv a za e) být víc imunní vůči odmítnutí. Hodně jsem se od nich naučila a teď je pro mne přeměna jen taková procházka růžovým sadem. Jasněže mám chvíle a dny, kdy mám sto chutí zalézt někam do kouta a tam jen brečet. A tam si pak stejně jen říkám pro sebe: „Něbreč na venek, breč dovnitř, jako vítěz.“ Jsou to pro mne chvíle, kdy mi má ženská část mozku sepne a volá další část mozku, kde sidlí sebevědomí, o pomoc, sebevědomí pak zavolá do centra důvtipu a snad během té nepříjemné situace něco vymyslím. A když se to nepovede, tak spláchnout co nejdřív, než si z toho vytvořím nějaký komplex a zkouším to zas znovu.

Na jednu stranu jsem za to vše i ráda, protože od nechtěného vyoutování mne v současné době oproti dřívějšku dělí už jen o mnoho tenčí hranice spojená jen s občankou, úředními formuláři nebo tel. hovory s úředníky, kterých mám také dost. Každou cvhíli se ta hranice posouvá dál a dál a já už ani nevím, co tak musím dělat vědomě a co už vlastně dělám podvědomě. Už to není jako dříve, kdy při komunikaci s paní mne ona rozpoznala jako ženu, po hlase identifikovala jako muže a pak její manžel přišel a kouknul jen na můj plochý hrudník a tam nic a řekl: „Co nám to sem posílají za takového pěkného klučinu?“ Těmhle časům už asi taky definitivně odzvonilo. Mluvím s lidmi půl hodiny a za tu dobu oni nezmění svůj názor, že bych neměla být žena. Já jí chci být a je to na dobré cestě. Už si zas říkám, že tuhle situaci bych si vlastně před pár měsíci ani nedovedla představit, ale stává se to realitou, tou příjemnou realitou, kterou si přeji už hodně dlouhou dobu. Dovedu už tak napůl podvědomě a napůl vědomě, kdy se ještě stále hlídám při tom odporu toho mužského vzhledu a všeho ostatního s mou minulostí spojeného, ostatní lidi přesvědčit, kým vlastně jsem a to ještě tak, abych byla ve svém životě o něco víc spokojená. Skvělý je to pocit.

3 komentáře to

“Nenechám se vyoutovat”

  1. On Leden 24th, 2015 at 11:33 Lucka Says:

    ahojík. jsem moc ráda že ti to takto vychází a hlavně prochází chichi.
    to je vždycky radost, protože o to nám jede, být ženy nejen samy pro sebe ale i pro okolí. super a drž se.

  2. On Leden 28th, 2015 at 17:30 Osamělý zápisník » Blog Archive » Moje deprese Says:

    […] pátek jsem psala, jak mi vše dobře prochází a jak jsem se objednala na ORL. Nevím, jestli to ti lidi nakonec zjistí podle rodného čísla nebo ne, jestli se toho […]

  3. On Leden 31st, 2015 at 8:46 Osamělý zápisník » Blog Archive » 3 měsíce HRT – bez masky Says:

    […] měsíc jsem se několikrát dostala do situací, kdy jsem se prokazovala občankou nebo kartičkou pojištěnce a zjistila jsem, že na lidi už […]

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se