Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Orgasmus je jako kýchnutí

Březen10

Rok po operaci a život je asi takový, jaký si ho uděláte. To je ta kratší verze tohoto článku s bulvárním nadpisem.

„Sluší ti to.“ říká mi kolegyně. „Děkuji, jdeme dnes na večeři.“ Odpovídám. Netajím se tím, že jsem stále zamilovaná tak jako na začátku vztahu, díky kterému se můj život obrátil trochu naruby. Těším se, až si dnes večer v indické restauraci nabouchám svoje bříško dobrotama a hlavně se těším (samozřejmě) i na mojí drahou polovičku. Občas někam spolu zajdeme, ale dnes to bude mít svátečnější charakter, neboť jsem si to už dlouhou dobu přála. Čas se vyfiknout, hodit perly na uši a na krk a vzít si na sebe něco přitažlivého. Ještě ráno jsem šla vyprovodit malou do školy a pak na zastávce div nemrzla, ale to od doby, co jsem se odvážila takhle někam vyrazit není poprvé. Slečna vedle mne zachumlaná v huňaté šále poskakovala, aby se zahřála, postarší paní si mne změřila od paty k hlavě(naopak) a viděla jsem na jejím pohledu, jak si pro sebe říká: „No, ty jsi dobrá frajerka, počkej, až budeš tak stará jako já.“ Jako bych hned slyšela svoje ledviny a močák, které jsou od první operace ještě více nachylné k teplotním výkyvům a musím si je šetřit. A tak poskakuju s nima, protože se mi potřebuje najednou čůrat. Jenomže po té druhé operaci, kdy se to vše posunulo na to správné místo, se už nemusím obávat, že bych s tím měla nějaký větší problém. Ledviny se taky dlouho neozvaly a každý večer si pod sebou zapínám elektrickou deku a ráda se vyhřívám.

Vlastně celou zimu bych mohla strávit jen tak v posteli a vylézt až na jaře. Ale to bych pak asi byla jako méďa Kulička. Když jsem se vrátila z nemocnice, měla jsem o pět kilo méně a pak jsem těch pět kilo zase přibrala. „To je hrozný“, říkám si pro sebe poměrně často, když každé ráno stojím na váze. „Oni vám to uříznou a pak se to objeví někde jinde asi, jak to tak vypadá. Ještěže se pořád do toho oblečení vejdu.“ V pondělí musíš zas jít cvičit a ve středu musíš taky a jak nebude pršet, tak se i proběhnout. A pak v pátek, jako dnes, většinou pociťuju mírnou únavu už od rána. Jak já jsem mohla ty tréninky kickboxu dříve vydržet? A do toho běhat maratóny. Klasika: „A teď budeme dělat kliky a aby to nebylo jednoduchý, budeme při nich skákat rukama sem a tam.“ říká trenér. „Kluci budou mít ramena a holky pevná prsa.“ „Ale to my nechceme!“ ozývá se z hloučku chlapů a já si potichu říkám sama pro sebe: „To si děláš pr…, už zase?“ Tak udělám dva tři, pak dva tři holčičí a vzdávám to. I moje malá jich udělá víc než já, zrovna včera mi ukazovala, jak udělá deset klučičích s jednou nohou. Nějaká síla mi zmizela, ale fyzičku ještě mám a to já si s chlapama občas ráda zabouchám při sparingu, tedy když se někdo takový najde, kdo by si přes předsudky bouchl do ženský.  Začátečníci se mnou tempo nevydrží a já si ulevuju, že na tom zas tak špatně nejsem. „Už zas jdeš mlátit chlapy?“ říkají mi kolegové v práci. „A to je taška na mlácení chlapů“ říkají mé nabouchané růžové sportovní tašce, s kterou div nezakopnu, když mám podpatky, jak je velká. Jenomže teď je to alespoň dobrý v tom, že když nějakého zmlátím, tak mi pak příště stejně řekne, že mám pěkný nohy. „Minule měla černý punčochy a sukni a hrozně jí to slušelo. Máš taky rád ženský, co nenosí kalhoty?“ trenér na jednoho borce, ze kterýho jde spíš strach. „Jo vypadala dobře. To jo. To by mohla takhle chodit pořád.“ odpovídá mu. Provokativně jsem nucena poslouchat tuhle konverzaci, ale ne že by mi to sebevědomí nezvedalo. Jo to kdyby kluci věděli, že kousek od nich visí mezi pár šampiony i moje fotka a že jsem měla víc profesionálních zápasů v thajským boxu než oni.

Párkrát jsem měla nutkání to alespoň říct trenérovi, ale nikdy jsem to nedokázala. I své drahé polovičce jsem to řekla až po prvním sexu a to to bylo ještě páčení, že jsem tak nějak taková, jako bych chtěla něco říct, jako bych byla smrtelně nemocná. A tak jsem to řekla…hmmm, chtělo to trochu sebrat odvahu…jenomže nic to nezměnilo  a dnes je to pořád krásné mezi náma.  Já, co jsem byla víc jak šest let bez vztahu, bez příležitostných známostí, žijící asketickým životem, so lonely, jenom abych si vyřešila svůj problém, který mne trápil od puberty a nikdo mne byť jen náhodou nemohl odradit od mého rozhodnutí, mám teď konečně dlouhodobý vztah, který jsem si vždycky přála a mám zároveň pocit, že jsem potkala spřízněnou duši. Tu spřízněnou duši, se kterou pravděpodobně dnes strávím krásný a romantický večer, takový jaký si jindy dovedeme udělat při svíčkách a vzrušující masáži. Co se hlavně změnilo je to, že ten sex mám radši, už se do něj nenutím a moje polovička na mou zprávu, do které vkládám kus svého rozverného já, že jsem teď nějaká víc nadržená, že to chci a i víc si to teď užívám, mne vzápětí odbývá, že to je co znát po roce vztahu. Tak nějak nechápe, že tím chci sdělit, že je to oproti dřívějšku obrat o 180 stupňů, což asi nikdo z cisgenderů nemá nikdy šanci pochopit. Ne já k sexu nepotřebuju žádný BDSM nebo nějaké jiné praktiky, které by mne nažhavily, jsem vanilla. Mne naladí pěkná hudba, svíčky, masáž a když se cítím být chtěná. A taky hlavně a jak jinak ten penetrační sex. „Uvolni se, mysli na něco příjemného, klidně vzdychej, mne se to bude líbit…“ A pak ten orgasmus je jako kýchnutí, po kterém se nějakou chvíli snažíte nekýchnout, když vás svědí nos a jak víc zakloníte hlavu, tak najednou kýchnete. „Ty to máš tak silný…“ a já si připadám jako bych dvacet let cvičila tantrickou jógu, po které jsem nyní nalezla věčnou nirvánu. Při troše hledání jsem se naučila, jak toho dosáhnout a to jsem na to nikdy po operaci nepospíchala. To je tak pěkný pocit, když se vám vyplavují endorfiny z těla, už to není takový to si to jen tak odbýt, aby ten druhej ve vztahu byl šťastnej. Zase ale na druhou stranu přiznám barvu, že když mám hlavu plnou starostí a myslím na něco jiného, tak to jde hůř. Vážně se to všechno odehrává jen v té mojí hlavě.

Co mi dělá ještě radost? Spíš to není radost, ale to větší sebevědomí. Ono na začátku, když vás dostihnou deprese a jste takový balíček neštěstí, moc toho sebevědomí nemáte a když už do přeměny někdo vstoupí, začíná odznova s nulou. Jsem teď vnitřně šťastná, ať už mlátím ty chlapy nebo se v mojí přítomnosti chovají jako k jiné ženě a lichotí mi, také že můžu být taková jaká jsem byla, že můžu být i víc otevřenější. Když už mi nelichotí vzhled, tak že jsem aspoň šikovná a chytrá. A taky že dostávám květiny a bonboniéry. A taky že mám kolem sebe hodně krásných věcí a vůbec to není někomu divný, že je mám. Co mne ale hrozně irituje je to, že vás někteří zamindrákovaní chlapi víc podceňují. To se snad nikdy nezmění. Jestli si někdo myslí, že neexistuje ženská diskriminace a ženství je výhra v loterii, protože ženy jsou květiny, co se musí chránit, i když o to ta žena nestojí, tak je hodně na omylu. Někdy jsou takové reakce obtěžující a nevhodné. Přesně vím, který z mých kamarádů myslí jen tím dole a nedej bože by své rozpínající se zcvrkávající se inteligence zneužíval v nějakém tom silnějším postavení vůči ženě. Vím, je to blbě formulovaná věta, ale pravdivá. Občas si musím dupnout, aby někdo líný zvedl to težké, na čem si sedí, ze židle a něco udělal a nemyslel si při tom, že to chce ta ženská, co tomu velké kulové rozumí, přičemž mne to vysiluje, protože zároveň vím, že kdybych to musela dělat často, asi bych se zas stala tím chlapem. A to já nechci.

O to víc jsem teď skromnější, protože mám to, co jsem vždy chtěla.

kvetina

posted under Můj RLT - život

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se