Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Antihejt sexuální harašení

Únor3

Nikdy by mne nenapadlo, že budu antihejtovat samu Dr. Hanku Fifkovou, kterou mám moc ráda a tímto doufám, že se mezi náma vztahy nezhorší, ale tak nějak se v tom jejím dnešním článku poznávám a i když už téma sexuálního harašení v médiích pomalu odeznívá(moc se o něm nepíše), tak bych ráda napsala odezvu na článek zvěřejněný na novinkách.

Paní doktorka Fifková je velmi empatická žena a právě pro svou práci raději upřednostňuje tu empatii nad nějakými vědeckými stanovisky svých kolegů, byť se mohou zdát nepřiměřené. Dokonce se začala věnovat i tématům, které tu empatii vyžadují a ve kterých má úspěch. Jenomže v tomhle moc emaptie už není.

Výše zmíněný článek je jen rozmělnění problémů, které nastaly a také odvedení pozornosti od jiných témat. V jednom ze svých dřívějších článků jsem tu napsala, jak na základní škole 7-9 třídy u nás holky procházely do šaten, kde byly soustavně chlapci osahávány. Ano chlapci si vyhledávali ta lepší místa při vstupu úzkou chodbičkou a čekaly na holky. Jestli to někomu vadilo, to ponechám na uvážení podle toho, co dál budu psát.

Nicméně tohoto pubertálního výlevu se pravidelně zúčastnovali zejména žáci z třídy B, což byla ta hloupější třída, u které se zrovna puberta projevovala silněji. Kluci ze třídy A(té chytřejší) se toho zúčastňovali zejména, když tělocvik byl v obou třídách spojený a rozdělený na kluky a holky pod vlivem těch více hormonálně ovlivněných a uhrovitých. Měla jsem za čest být v 90 letech minulého tisíciletí součástí třídy vzdělanějších premiantů a když to tak zpětně srovnám, tak ano byly jsme také zároveň třída feministicky založená, protože spolužačky se ve třídě individualisticky projevovaly a byly ostatními námi podporovány. Nejčastěji byla osahávána děvčata, která byla více vyvinutá a kterým to nevadilo. Ta šla vždycky jako první a takové ty nerdky a stydlivky až poslední. Kluci si v první řadě sáhly a ty na konci už nebyly tolik obtěžované.

Na první pohled by se dalo říct: „Když nechceš a nelíbí se ti to, tak jdi na konec řady!“ Jenomže to má ještě daleko závažnější dosah než se zdá a nejenže to v těch dívkách na konci řady pěstovalo pocit méněcennosti ale zároveň to budovalo i větší závažnější komplex, o kterém se rozepíšu.

Když naše spolužačka na hudební výchově nechtěla zpívat a rozbrečela se, nebylo to všem úpně jasné, co se děje. Zpívat nešla, ač byla velmi nadaná, ale dostala jedničku. Učitel také říkal, že ví, jak zpívá a na doučování byla dobrá. Trvalo velmi dlouho než tenhle učitel Parnahaj na své zneužívání školaček doplatil. A víte kdy se to provalilo? Až když byla čtrnáctiletá holka s ním těhotná. Pak se s ním rozvedla manželka a vyhodili ho ze školy. O pár let později.

Víte co? Jsou lidi hloupí a jednoduší, co to budou vždycky dělat okatě a pak ti, co to okatě dělat nebudou a hlavně při tom budou zneužívat svého postavení. Je docela špatné pro atraktivní a sebevědomou ženu vidět, jak ji někam nevezmou jen proto, že se s někým nevyspí nebo si nenechá sáhnout na svoje prsa. A ta pipka s trojkama kozama, co byla věčně vepředu to dnes zkouší jako profesionální fotografka až nakonec raději plete čepice pro děti. Sice to některé mohlo dělat dobře a zvyšovat sebevědomí v patnácti letech, ale v 25-30 ještě stále slyšíte, jak bere pozice, které mohly klidně dát některé jiné holce.

Sama za sebe se mohu jako žena svobodně projevovat velmi krátce, nicméně to nevylučuje, že na některé věci nebudu mít názor vypěstovaný již z minulého tisíciletí. Firma, ve které pracuji nejednou pomohla mne a když jim odpadl obchodní zástupce a pak i dlouhodobě omarodila zástupkyně pro severočeský kraj, nabídla jsem se jako pomoc. Vstala jsem shrbená od počítače a stala se ze mne sebevědomá obchoďačka ve firmě s nářadím. Za pár let co tam jsem se přiznám, že jsem nevěděla rozdíl mezi úhlovou a přímou bruskou nebo jaké jsou svařovací metody ale jako obchodačka jsem se živila dřív, když ten produkt byl o mnoho jednodušší jen jeden a ne sortiment 50tis položek. Jenomže tady nejde o to, co si našprtáte, ale jak působíte a vystupujete před cizími lidmi. Setkávám se tak se různými zástupci firem, kterými jsou hlavně chlapi. Když jsem před měsícem přijela do jedné firmy předat vánoční dárek, nejprve mi na vrátnici ofotili auto a bylo znát, že ona firma patří k těm horším, kterou rozkrádají zaměstnanci, protože ji neplatí majitelé apod. a nejzodpovědnější práce se vyžaduje od vrátného. Taková opravdová třída B.  Vyběhl z administrativní budovy pán a říká mi: „Taková pěkná paní k nám přijela, říkal jsem kolegovi ať jde se mnou, ale nechtělo se mu do mrazu.“

Svou upřímostí a že to na mne vybalil hned takhle na rovinu se zařadil mezi slizouny a to jsem slyšela i jiné horší sexistické dvousmysly jako třeba „pojďte se mnou za plentu, já vám to tam ukážu. To zní blbě že?“ na to dodal. Jenomže cizí člověk, kterého vidím poprvé a hned tohle? Být mi patnáct a mít prsa trojky, tak taky možná budu stát v první řadě. Taky by mi to možná zvedlo sebevědomí mimo těch matematických a fyzikálních olympiád. Jenomže onen sexuální skandál dostává jiný rozměr s tím, že za všechno tohle je podmíněn výsledek a kariéra. Nekončí to tím, že si o tom člověku řeknu, že je to oplzlý slizoun, ale ještě s náma nebude kvůli tomu dělat obchody. A ta pipka, co neumí ani fotit a plete čepice, protože nemá co dělat, má roli v seriálu? Nechala si na ně sáhnout a že takových podobných bylo určitě hodně podle toho, kolik se jich nakonec ozvalo.

Ano chlapi to přirozeně dělají, nám to občas zvedá sebevědomí a je příjemné když to dělají nezelstně. Někteří jsou ovládáni hormonama, někteří si jen víc jak měsíc nevrzli a některým svůj apetit vyrovnává jejich postavení. Musím uznat, že i mne moje drahá polovička občas dostane do kolen a to je kolikrát vůči mne vulgárnější než kterýkoliv chlap a to se občas v přitomnosti některých lidí vážně červenám. Když mi začne říkat „ty … moje“ neberu to vůbec zle ba naopak. Opět musím zdůraznit tu nezelstnost. Pokud si tím samozřejmě podmiňujete ještě něco jiného, je to rozhodně špatně.

Už to množství dívek, které se v kauze ozvaly o něčem vypovídá, že v nastaveném systému přidělování rolí ve filmech a seriálech dlouhou dobu bují něco zhoubného. Tím že se budou bagatelizovat obdobné problémy se hlavně přijde na sexuální zneužívání bezbranných dětí pozdě, až když bude nějaká těhotná a zrovna příklad na děvčatech základní školy je vůbec faux pas. Na to se nedá souhlasně reagovat a tím že to dělají všichni nemůžeme argumentovat.

Nepřekvapilo mě, že se Harvey Weinstein ukázal být zákeřným predátorem, hodnotí skandál slavného producenta herečka Alena Doláková.

Degeš prezidentem – antihejt

Leden27

Poznámka na úvod: Degeš znamená po romsku nebo v maďarštině někdo, kdo je špinavý, hrubý, vulgární, zkrátka hulvát. Je to takové docela dobré slovo na to vyjádřit to jinak než vulgárními českými alternativami.

Když mne loňský rok zatkla nezákonně policie a odvezla mne 150km daleko, nebylo to poprvé, ale už potřetí. Na všechny tři zatčení mám rozhodnutí o nězákonném postupu od Krajského úřadu až po soud, přesto se mi takové věci dějí. Když jsem v tu dobu seděla připoutaná v poutech na zadní sedačce auta, které překračovalo rychlost na dálnici, stěžovali si policajti mezi sebou na to, že musí vozit lidi jako jsem já a že ty, které by chtěli stíhat stíhat nemohou a že jim v tom ani moc politická situace nepřeje. „A co byste chtěli? Vždyť jste ubožáci, co nic dělat nemohou jen proto, že jste to tak sami chtěli. Co jste si zvolili, to máte, tak si nestěžujte a když tak už o tom mluvím, tak si vůbec nezasoužíte, aby se situace nějak změnila.“ Vměstnala jsem se do rozhovoru.

V některém svém minulém postu jsem se zmínila o tom, že volit nechodím, protože když si pak stěžuju na něco špatného, tak si hned uvědomím, že jsem volit nebyla a nemám proč si na něco stěžovat. Tak nějak snadněji se mi přijímají denní těžkosti jakože jsou rohlíky dvakrát tak dražší než za mých mladých let, i když už bílé pečivo čtyři roky nejím, ale naštěstí politika nijak nezasahuje do mého života natolik, abych byla vůči tomu nějak frustrovaná a každé své rozhodnutí si vyčítala.

Jenomže teď jsem vezla šéfa domů a přišla řeč na volby. Říkal, že bude volit Drahoše a já na to, že je to dobrá alternativa. Sice je takovej nemastnej neslanej, ale pořád tisíckrát lepší než ten vulgární hulvát, sebestřednej idiot, netolerantní geront a hlavně s nulovým reprezentativním potenciálem obklopující se lidmi, kteří to v hlavě nemají moc v pořádku. Přišla řeč i na to, proč nechodím volit, což jsem mu hned vysvětlila a když vystupoval, řekl mi, že dělám chybu, když tam nepůjdu.

Tak nějak jsem nad tím poslední dva dny, které jsem strávila na cestách v autě, přemýšlela. Jak může někdo, kdo dělá takovou ostudu státu, mít podobný úspěch, že se dostane do TOP2? Vážně je člověk, který si vymýšlí, lže, namísto povoláním prognostik je povoláním demagog, podporuje kmotry, co krátí daně, kradou a zneužívají dotace apod. to vše být obrazem české společnosti? To v té společnosti není nikdo, kdo by se mu vyrovnal? A když už, tak je to někdo tak nemastný neslaný, bez vize? Vždyť na jednu stranu obhajuje Babiše a na druhou stranu připravuje trestní oznámení na svého protivníka a zastrašuje jej tím, viz debata na ČT1. Vážení tohle je na zvracení WHAT THE FUCK PUSSY? Z mého pohledu je to nic než politický krypl. Sice má 200let zkušeností s politikou včetně předchozích životů, ale není v ní nic než pahýl, co jen tak vykukuje, takový vřed, co z těch politických zkušeností vyrostl.

Co asi tak Čechům přát za ty tři nezákonné zatčení, za tu šikanu od fízlů a ponižování? Asi nic jiného než aby hlavou státu byl opravdu naprostý nereprezentativní Degeš a tak jsem šla volit a podle toho nás/vás čeká zářná budoucnost. Chtěli jste ho! Jenomže já počítám ještě s tím, že do důchodu budu nejspíš dávno jinde.

posted under Antihejty | No Comments »

Maskáčové šaty, liky a Chevalier D’Éon

Leden21

„Vstávej, tvoje šaty mají už skoro 100liků.“ Budím svoji dceru, pro kterou jsem během večera ušila maskáčové šaty s nařasenými rukávky. Říkám tuhle svoji větu s jistou nadsázkou, protože se mi ještě předevčírem chlubila, jak v tomhle sociálním světě je o mnoho úspěšnější než já a jak její kanál na musica.ly má 18,1tis srdíček. Po shlédnutí filmu Nejsledovanější si uvědomuji, jak šít oblečení je hrozně mimo mainstream. K vánocům si dcera přála maskáčové oblečení, ale to jsem ještě nevěděla, že sehnat něco maskáčového pro malou holku, co by nebylo růžové a zároveň ve velikosti XXXS XXS, je tak trochu nadlidský výkon.

Když jsem byla koupit látku pro obal s gumou na tiskárnu do hodně prašného prostředí v kanceláři kamenolomu, tak jsem našla tuten maskáč a už jsem věděla, že jím udělám malé radost, ať už z něj ušiju cokoliv. Mimochodem sehnat obal na tiskárnu je taky nadpřirozená věc. Jediné, co se dá sehnat je potah na zahradní gril odlišných rozměrů a zkoumat se mi to opravdu nechtělo, který mám objednat. A tak nová tiskárna oproti té předešlé, která vydržela rok a dva týdny tedy po záruce má v rámci dobrých vztahů s firmou nejen rozšířenou záruku, ale i účinnou ochranu. Sice černý potah trochu vypadá na stole jako rakev, ale od rakve ho odlišuje našitá květina.

Včera jsem se malé ptala: „Chceš kalhoty? Chceš šaty přes jedno rameno? Co ty kapsy? Chceš něco s poutkama?…“ Vůbec jsem nevěděla, jak to maskáčové cosi pojmout. Až když jsem na látku začala kreslit křídou, tak z toho byl nakonec takový jednoduchý střih s Dior záševkem a se skrytým zipem. Lem kolem krku a pod rameny jsem musela kvůli pevné látce sežehlit, ale šlo to.  Za tu dobu, co šiju, jsem si zvykla žehlit vše co se dá, ještě dřív než se to sešije dohromady. Výsledek je vždy lepší, než když nežehlíte. U skrytého zipu se mi vyplatilo přidat na švu látky o trochu víc a pak ho přehnout dovnitř pod zip a přešít znovu, aby nešla vidět látka i ze vnitř. Vlastně šlo vše podle plánu neplánu až je výsledek takovýto.

A takovou radost mají kočky u nás na terase ze sněhu.

Chevalier D’Éon

Píše se rok 1756, Angličané brání Francouzům v přístupu do Ruska, jenomže pro-francouzsko ruská frakce se potřebuje spojit se svými spojenci, aby se mohla spiknout proti Habsburské monarchii. Na Hranicích stojí stráže, kteří do Ruska pustí jenom ženy a děti, nikdo nesmí mluvit francouzsky ba ani anglicky. Pro Ludvíka XV, který byl v tu dobu moc mladý a chabý, aby panoval, občas šíleně i vládne a nelogicky dělá svá rozhodnutí, udělá přesto přeci jen jedno své rozhodnutí, které změní celou historii Francie. Požádal totiž Charles-Geneviève-Louis-Auguste-André-Timothée d’Éon de Beaumont, aby jako žena , kterou se od mala cítila, podnikla cestu do Ruska podpořit pro-francouzskou frakci a dostála cílů Francie. Ale tím trochu předbíhám historii.

Chevalier d’Éon se narodila v Burgundsku roku 1728 do chudé rodiny a jak jinak než do jiného těla. Jako muž se stále cítila ženou. D’Éon se přestěhovala v mládí do Paříže, kde vystudovala Collège Mazarin a ke se stala nejprve sekretářkou fiskálního oddělení plánujícího rozpočet Paříže. Už tehdy vynikala svým androgením vzhledem a to byl zorvna ten důvod, proč za ní Ludvík XV přišel, aby podnikla tajnou misi do Ruska. Musela tajně projít hranice, kde riskovala, že pokud bude odhalena bude poté následně popravena. Plán byl takový, že d’Éon se měla vydávat za služebnou císařovny Leu de Beaumontovou a spojit se s odpůrci monarchie. A tak se d’Éon stala během let 1756-1760 špiónkou. Misi úspěšně splnila natolik, že se d’Éon stala dokonce v Rusku francouzskou velvyslankyní a sektetářkou velvyslanectví v Petrohradě. V té době se stala předmětem románu Valentina Pikula Le chevalier d’Éon et la guerre de Sept ans „Пером и шпагой“.

V říjnu 1760 se d’Éon vrátila zpět do Francie, kde se stala Kapitánkou dragounů maršála de Broglie, kde bojovala v pozdních etapách sedmileté války v bitvě u Villinghausenu, až byla u Ultrop zraněna. Když císařovna Elizabeta v lednu 1762 zemřela, byla d’Éon jmenována tajemnicí, bylo ji svěřeno 1000liber a vyslána do Anglie, kde měla vyjednat mírovou smlouvu sedmileté války, která byla nakonec podepsána díky ní 10. února 1763 v Paříži. O dva měsíce později za tento čin dostala řád Saint-Louis a byla jmenována do šlechtického stavu chevalier.

D’Éon zůstala v Anglii, kde shromáždila informace o případné francouzské invazi do Anglie. Jako žena již v té době je tyto prozradila nakonec anglické šlechtě, aby mohla v Anglii zůstat. Francie vyslala do Anglie svého nového velvyslance comte de Guerchy, kde byla d’Éon následně zařazena jako tajemnice. Zde pak proti sobě působily vlivy různých šlechtických stavů. Na jedné straně Madame de Pompadour společně s duc de Choiseul a duc de Praslin, na druhé straně rod de Broglie, za které d’Éon bojovala. D’Éon byla v Anglii uvězněna francouzi, přičemž neuposlechla rozkazu se vrátit zpět do Francie. V Anglii byla natolik populární, že jakmile se tato zpráva roznesla po anglii pod jejími memoáry Lettres, mémoires et négociations particulières du chevalier d’Éon, začal rozhněvaný dav házet kameny do sídla nově zvoleného velvyslance Guerchyho. D’Éon si zachovávala přízeň anglické vlády natolik, protože nezveřejnila úplně všechny plány francouzské invaze a informace francouzského agenta Louis François Carlet de la Rozière, který zkoumal britskou pobřežní stráž.

Ač d’Éon nosila dragounskou uniformu, proslýchalo se po Londýně, že je to vlastně žena. Na Londýnské burze byl kvůli tomu založen sázkový fond na pravost pohlaví. Chevalier d’Éon tvrdila už od narození, že je ženou, akorát byla vychována jako chlapec, protože její otec by jen tak mohl dědit, jen pokud by měl syna. Až král Ludvík XVI vyslyšel tomuto požadavku. Otec d’Éon mohl dědit, jenomže král požadoval ještě jednu podmínku: Pokud se d’Éon chce vrátit zpět do Francie, tak už jako žena v ženských šatech. D’Éon se ráa vrátila 1777 zpět do Francie.  V roce 1779 vydala opět memoáry La Vie Militaire, politique, et privée de Mademoiselle d’Éon a zpět do Anglie se mohla vrátit až v roce 1785, kde nakonec zůstala, což jí bylo nakonec osudné. S francouzskou revolucí se d’Éon dostala do finančních problémů, které nenapravily ani snahy pomoci Francii ve válce v Americe nebo proti Habsburkům, o svůj přiznaný důchod přišla. V roce 1804 byla dokonce ve svých 76 letech kvůli dluhům vězněna a v chudobě umřela 21. května 1810. Zbývající majetky prodala kancelář Christie’s a chirurg, který zkoumal její posmrtné tělo konstatoval, že nese jak můžské známky, tak i ženské, zejména pak zaoblené boky a končetiny, tak i větší prsa. D’Éonin hrob na Burdett-Coutts se ztratil, avšak to celé není jen pouhá fikce. Příběh, ač velmi starý, se dostává do povědomí lidí teprve nyní.

Zůstal článek v Frontispiece, Town and Country Magazine z května 1771, který byl oscanován.

A také tento zfilmovaný příběh Valentina Pikula

Jaký je život čtyři roky na HRT a dva roky postop

Leden7

Krátce po vánocích 27.12. zemřel Ben Barres. S touto zprávou jsem chtěla opět nějak formulovat svoje postoje týkající se být transgender člověkem, ale moje zaneprázdněnost mne svedla k tomu, že jsem zde zveřejnila jen sněhuláka, kterého jsme s dcerou postavily během svátků. Roztál nám do dvou dnů, nicméně to nevylučuje, že do roka zas postavíme nového a tak některé krásné, vyjimečné chvíle, které nás hluboce citově naplňují a kterým přikládáme důležitý význam se budou v našem životě znovu opakovat. Doufám, že opět uslyšíme slova, která řekl prezident Stanfordské univerzity Marc Tessier-Lavigne:

Ben byl pozoruhodný člověk. Bude se připomínat jako skvělý vědec, který změnil naše chápání gliových buněk a jako neúnavného obhájce, který na každém kroku propagoval spravedlnost a rozmanitost. Byl také milovaným mentorem studentů a učňů, drahým přítelem mnoha lidí v naší společnosti a bojovníkem za základní důstojnost nás všech.

Barres byl transgender vědec, který studoval gliovy buňky v souvislosti s fungováním nervových zakončení a prokázal, že uvnitř mozku hrají významnou roli. Glia totiž není jen nudná podporující buňka, která má zásadní vztah s neurony, psal Greg James neurochirurg v Londýně. Z jeho studijních závěrů čerpala univerzitní nadace pro výzkum nemoci alzheimeru nebo biologové z NASA.

Ben Barres paradoxně  zemřel na rakovinu pankreatu a v terminálním stádiu zveřejnil toto video na youtube. Pomíjivost světa není jen v pochmurných zprávách ale i v naději, že se budou opakovat.

Článek o jeho smrti zveřejnil magazín Forbes. Nicméně pokud si zkusíte přeložit tento článek pomocí google translate, tak vás zablokuje. Stojí vám ta blokace vůbec za to?

Google se tak řadí k agentuře CDU, která zakázala některá slova a v „inurl“ tak google popírá existenci transgender lidí i v psaných nekrolozích, protože obsahují slova jako jsou transgender.

V Belgii začal od nového roku platit zákon o genderovém sebeurčení zatímco v muslimské Malajsii schválili kontroverzní reparativní terapii pro léčbu homosexuality a transsexuality a od nového roku zas mohou transgender lidé sloužit otevřené v USA armádě, ve které už cca 15tis lidí již dříve bylo. Schválně tyto zprávy dávám do kontrastu, protože by měly hrát důležitou roli příští rok.

A já když tak opět bilancuji na dalším rokem mé přeměny, tak si čím dál více uvědomuji, že tu zde stále budou osobnosti, ke kterým bych mohla vzhlížet, osobnosti, které stejně jako já přes svou radikální změnu ve svém životě stále stály za tím, co v životě chtěly a byly inspirující i pro jiné. Děkuji jim, že mi pomohly osvobodit se od všeho, co mne svazovalo a trápilo. A hlavně jako každý rok se mi stále potvrzuje pravidlo, že společnost je čím dál silnější a vyspělejší podle toho, jak se chová ke svým menšinám, protože společnost není silnější a vyspělejší o to, kolik má celkem členů ale kolik je v ní různých individuálních členů, kteří se nezávisle nad ostatními mohou svobodně projevovat. A to se každý rok bude chtě nechtě opakovat. Pořád de budou lidé, kteří budou tvrdit, že transsexualita je nepřirozená a že ji vylučují některé postoje a na druhé straně budou stát silné osobnosti jako Ben Barres, které už jen svou přirozeností budou dokazovat opak. Nakonec není důležité kým jste, ale co děláte a jaké názory zastáváte.

Čtvrtý rok HRT je samozřejmě další krásný rok, o kterém se mi občas zdává ve svých snech. Rok  2016 byl o znovuzrození a 2017 o utvrzování se v tom, co jsem si vždy přála. A moje drahá polovička se prvního ledna vedle mne probudí a říká mi, že je to podruhé, kdy mne opět znovu miluje. Opět zase ujíždím na vlně lásky se stejným člověkem se stejnou chutí vám psát alespoň novinky o tom, co se děje v naší oblasti, i když mi občas hrozí nějaké to nebezpečí. Snad je všechny zvládneme společně.

Já jsem Olaf a mám rád vřelá objetí

Prosinec29

K tomu ještě něco dopíšu…zatím si užíváme s malou svátky a stavíme na terase sněhuláky.  Ne tenhle Olaf není trans.

Netradiční Vánoce

Prosinec24

„Ty si googlíš bramborový salát? Já myslela, že víš jak se dělá…?“ kroutí nechápavě hlavou a říká moje skoro desetiletá dcera, kterou mám poprvé na vánoce za těch devět let, protože si konečně řekla, že chce být také se mnou a nečekat až na nový rok, kdy na mne přijde řada a ona dostane dárky, na které už dva týdny netrpělivě čeká, protože donedávna měla od ex zakázáno za mnou jet. Jenomže teď si už postavila svoji hlavu a je tu se mnou, teď vedle mne. „Chci si jenom ověřit, jak ho dělají jiní, co do něj ještě dávají a třeba najdu nějakou inspiraci.“ odpovídám. Zjišťuju, že Jamie Oliver ho dělá ze čtyř ingrediencí, bez majonézy a bez vajíček, hmm dietní. TVG dijonskou hořčici jsem zapomněla koupit, teď už to nezachráním, když mají všude zavřeno, tak bude tradiční, ale vařit do něj vajíčka se mi příčí, když jsem je tak dlouhou dobu omezila na úplné minimum. Zjišťuju, že Roman Paulus do něj strká kuřecí vývar, což mu je podobné, ten on by dával všude, aby to mělo chuť. A Halina Pawlowská zas do něj dává červenou řepu, jak typický důvod zamaskovat červenou barvou vánoční obžerství. To my jako děti jsme měli bramborový salát v desetilitrovém hrnci a jedli jsme ho i na nový rok, takže ho moc ani nemusím.

Volám malý, že se trochu s nákupem opozdím, protože jsem v lídlu žádné vegetariánské řízky nenašla, až na vege zmrzlinu a ta mi je k ničemu. Jedu do kaufáče, tam právě mají výborné řízky ale stejně jsem zklamaná, protože gordon bleu naplněné brokolicí už dlouho nemají. Ty nám naposledy oběma moc chutnaly, hmmm ty  bych mohla jíst pořád.  Vánoční perníčky mizí závratnou rychlostí a nejvíc jich asi snědla kočka, která nám je ze stolu pořád krade. „Co budete mít k obědu?“ „Řízky, protože my kapra nepapáme.“

Ráno balím dárky, když malá ještě spí a mezi tím přemýšlím, kam je schovám. Do toho dělám zmíněný salát, peču dortíky na snídani a dělám ananasový džus. Mutitasking jak vyšitý, což mi pořád připomínají mí kolegové v práci, že dovedu dělat víc věcí najednou. Říkám si, že z dárků bude mít určitě ohromnou radost jak malá, tak moje drahá polovička, která dorazí až zítra. Sama jsem si přála Cozmo robota s emocema, ale toho nedostanu, protože to je prý nepraktický dárek. Ale sama jsem kupovala ….(nápověda: má drahá polovička má vystudovanou sociologii na vejšce a týká se to vrahů), což by nikdo na vánoce nečekal, jenomže tímhle dárkem zřejmě udělám radost největší. Takže řadu let už jen obdarovám ostatní včetně sebe a alespoň vím, že pokaždé dostanu to, co jsem chtěla, toho robota si stejně koupím třeba příští vánoce. Minulý rok jsem si koupila ultrazvukový čistič pleti a nyní jsem si udělala radost pěknou knížkou o šití. Já už si nic víc nepřeju a těším se spíš na radost ostatních včetně mého skoro dvouletého synovce Tadeáška. Sakra kočka, perníčky jsou rozdrobené po celé kuchyni, kleju a nezbude mi nic jiného než zas vytřít.

 

Dopoledne na vánoce, když mám vše hotové, si chci konečně sednout a dát si skleničku svařáku a pustit si koledy. Jenomže nemůžu, protože minulé vánoce, když si malá pouštěla koledy, tak ji umřel křeček a všechno jí to připomíná a každé písničky jsou pro ni depresivní. Takže u nás budeme místo koled držet ticho za nedávno umrlého křečulu. Jako holka šikovná se stejně snažím udržet vánoční náladu, i když se s drahou polovičkou hádám, kdy dorazí, přepadají mne frustrace. Pouštím Chants de Noël a to mi místo koled stačí. Noel, noel, mimochodem víte vy, že se ethanol vypařuje při 70 stupňích, dřív než se začne vařit voda? Proto mi ten svařák naposledy nelezl do hlavy a chutnal jako hodně sladká šťáva. Drahá polovička mne připravuje na zklamání, že dárek pro mne zůstal někde na poště. Čekat na dárky budu asi déle než obvykle a tak si čas krátíme kvízy na tabletu. Už se vám někdy stalo, že jste si objednali dárek z Číny v listopadu a přišel až v únoru? Mne jo. Naštěstí má malá v únoru narozeniny, tak to bylo ještě lepší načasování. Ne vždy vychází podle vašich představ. Dokonce ani ten sníh není na každé vánoce, i když nedávno jsme měly takto zasněžené schody k nám do pohádky.

A pohádky? To je další kapitola sama o sobě . Těšila jsem se na Anděl páně, jenomže jsem vyčerpáním ještě dřív než začal, usnula, tak alespoň kouknu na dvojku. A co teprve tohle? Miluju louskáčka.

Hormonální subsituce není dostatečně účinná

Prosinec17

Možná si řeknete, že to je až skandální nadpis pro tento blog, avšak není. Takový článek nyní opravdu vyšel v JCEMu, deníku klinické endokrinologie a metabolismu a jež zveřejňuje studii nizozemských, belgických a italských klinik, které se zaměřili na průzkum 229 transgender žen na začátku přeměny a růst prsou při hormonální substituci. Ve výsledku pouze 21 žen po roce hormonální substituce získalo velikost podprsenky A a nebo větší.

Většina růstu prsou se vyskytla během prvních šesti měsíců. Během prvních tří měsíců byl průměrný nárůst o 1,8cm a další tři měsíce o 1,3cm, poté se ve třetím kvartálu snížil o 0,5cm a v poslední roční fázi končil na 0,2cm. Téměř polovina transgender žen dosáhla po jednom roce hormonální substituce velikosti AAA nebo méně než 8cm. Dalších 26% dosáhlo velikosti AAA od 8 do 10cm a 14% dosáhlo velikosti AA od 10 do 12cm. Největší objem dosahovaly trangender ženy více při těle, avšak hubnutí nebo nabírání hmotnosti nemělo na výsledek žádný vliv.

Účastnice byly pacientky na klinikách v Amsterdamu, Gentu a Florencii, kterou vedl vedoucí studie Dr. Christel de Blok z centra odborných znalostí genderové dysphorie na University Medical Center v Amsterdamu. Jeho závěr, který zmínil pro agenturu Reuters, je jak jinak než nepřekvapivý.

„Podle našich zkušeností trangender ženy mají příliš vysoká očekávání, které chtějí získat od hormonální substituce. Tato studie poskytuje lékařům nějaké důkazy o tom, že je lepší někdy méně myslet nebo doufat.“

Musím konstatovat, že toto je velmi vědecký postoj. Konstatování mírní Dr. Stuart Chipkin, výzkumný pracovník na School of Public Health and Health Sciences na univerzitě v Massachusetts, která se studie nezůčastnila.

„Velmi málo víme o tom, jak dlouho trvá tento proces u transgender žen a to je jeden z důvodů, proč je tato studie důležitá. Velmi málo víme také o tom, jaká jsou přiměřená očekávání u transgender žen. Společnost má pravděpodobně tendenci klást větší důraz na větší prsa, než je potřeba…Je také možné, že by vývoj mohl vypadat jinak po delší dobu nebo s různými dávkami estrogenu.“

Před čtvrt rokem také vyšla nová revize doporučení světové endokrinologické společnosti, která neobsahuje téměř žádné změny. Záměrně jsem se tedy zde o ní nezmiňovala, ač jsem si ji celou přečetla. Můžete si je obě porovnat. Zde je původní z roku 2009 a zde nová. Ta nová za určitých podmínek alespoň připouští možnost začít u dětských transgederů s hormonální substitucí dříve než při dosažení šestnácti let věku a to samé platí i o blokátorech puberty. Nereviduje však žádné změny v množství podávaných estrogenů a vychází z tabulek podle hmotnosti člověka, stále však jsme a budeme na 6mg denně Per Os. Sub Linguální užívání(rozpouštění pod jazykem) nebo stabilní a čtyřikrát více vstřebatelnější než PO transdermální užívání(v podobě mastí) se v tomto případě jeví jako velmi dobrá alternativa ke klasickým způsobům užívání, avšak ani tyto dva způsoby nejsou spásné.  Opět zde více než hladina estrogenů v krvi hrají velkou roli predispozice, což již čtvrtým rokem na hormonální substituci mohu potvrdit.

Může za to princ ze Sněhurky

Prosinec9

V životě jsem zažila různé formy nerespektování druhých lidí pramenící většinou z pěstovaných mindráků a hlavně z neznalosti, což má často za následek z toho pramenící netoleranci, jak již toto bylo potvrzeno různými průzkumy(naposledy jsem psala o Slovensku). Je potřeba si také uvědomit, že stále ještě někteří žili v době za totáče a tak se setkávali s odmítnutím odlišnosti častěji než například mladší generace. V těchto lidech je tak s postupem času zakořeněna latentní skrytá xenofobie, přičemž za onou latentností nemusí pokaždé stát jen politický režim, ale například i náboženství, které zaujímá vůči odlišnostem mimo svou komunitu některý z mnoha forem negativních postojů. Čím více a hlavně dlouhodobě se pak uvnitř společenství projevuje nesouhlasný postoj vůči vyhraněným tématům odlišností jednotlivců, tím s postupem času vzniká uvnitř skupiny přetlak a frustrace mezi jednotlivými jedinci, jelikož žádné společenství lidí nedovede být unifikované, což může vyústit později v xenofóbní jednání navíc ještě omlouvané svou neznalostí a neochotou chápat odlišnosti kolem nás, protože:

..to zkrátka tvrdí někdo jinej…
…protože to nikdy takhle nebylo…
…najednou to má být jinak, když to doposud bylo tak a tak…

apod. nehledě na to, že někteří vidí realitu jen podle svého zúženého vidění.

Nebuďme naivní a nevěřme, že odmítání odlišnosti a s tím i spojené hejtující jednání se vyskytuje jen pouze u  těch lidí, kterých se problém netýká. Stejně tak jako je mezi homosexuály nejvíc agresivních homofóbů právě těch latentních, co sami jsou nebo byli a teď to popírají, tak i mezi transgendery je dost popíračů identit těch druhých. Je tomu stejné jako mezi vegetariány, kdo je víc a když k tomu ještě přijdou různé skupiny lidí, co občas jí maso a pokrytecky se začnou obhajovat svou šetrností k přírodě a to jste ještě neviděli, jak si třeba zahrádkáři nebo akademici dovedou mezi sebou závidět nebo jak se mezi sebou dovedou hádat bez servítek tělesně postižení o tom, kdo je na tom hůř.

Když už se tu pár translidí dalo na dráhu popírače identit těch cizích a píší mi do mailů, jaký/á jsem travestita, že nejsem pravá trans(ani jsem jí nikdy být nechtěla) nebo že jsem nebyla transgender, protože mám odlišnou orientaci než oni, pak by si měli uvědomit, že pokud k tomu mají sami navíc k tomu několik vlastních mindráků, které si ještě odnesli z doby za totáče, tak není naopak těžké vyhejtovat je. A tak se minimálně dva ubozí hejtaři pohoršují nad tím, že jsem je otravně vyhejtovala. Žádná škoda jich a kdo s čím zachází, s tím také schází. O to víc se zkrátka někteří musí snažit, aby si svou identitu prokázali, tím že ji budou popírat ostatním.

A kdo za to může? Přeci princ, který políbil princeznu Sněhurku. Vítejte totiž ve školce 21století.

To, že je někdo latentní xenofób nebo si po různu ventiluje svoje mindráky z mládí, s tím už jako správná skeptička asi nic neudělám. To naopak méďa Thomas toho zmůže daleko víc. Introducing Teddy je kniha, kterou mezi mnoha a mnoha dalšími včetně té o Sněhurce podporuje ministerstvo školství jako četbu pro děti od tří let v britských školkách. Podle ředitelky organizace Educate and Celebrate Elly Barnesové se nerodí děti rasistické, xenofóbní ani homofóbní. Problém nastává až v dospělosti, pokud nemají dostatek zdrojů a důvěry.

Doporučované knihy nemají za úkol přesvědčovat děti o tom, že by měli být transgendeři podle jejich hrdinů, to stejně podle dlouhodobých poznatků vědy stejně ani nepůjde, jenomže méďa Thomas ví, že je děvče a chtěl by se jmenovat Tilly, o čemž se svěřuje svému kamarádovi Errolovi.  Ač právě ti odpůrci, kteří se s odlišnostmi měli problém stýkat v jejich dětství, brojí teď proti těmto knihám a argumentují, že děti z většiny nepřemýšlí o svém pohlaví, tak proč to dělat najednou jinak? Jejich vidění reality je tak úzké, jaká jim byla ty roky vštěpována. Elly Barnesová naopak poznamenává, že knižní sbírky by měly odrážet skutečný stav rodin, se kterými se děti v různých tvarech dostávají do styku a to nejen rodin, ve kterých jsou členy transgender děti. Po přečtení další knihy s  názvem „Are you a boy or are you a girl“ jsou děti schopné odpovídat na otázky jestli Tilly má hrát fotbal nebo se oblékat jako víla. Nelze vůbec pochybovat o tom, že děti mají až právě nyní možnost se setkávat s odlišnostmi kolem sebe a vyvíjet si na ně názor ještě dříve než jim ho později v dospělosti změní jejich vlastní komplexy. A výborná je i asociace a příklad s některými postiženými. To že se v různých skupinách postižení mezi sebou dohadují a hejtují ve smyslu, kdo je víc postižený a kdo tím víc trpí, je zcela normální a dá se to předpokládat, ale když už se někteří z jiných skupin skutečně radikalizují, tak proč co si mindráky vybíjí na transgenderech, když o tom ví velký kulový? Knihy by spíše měli eliminovat takové podobné výstřelky a třeba by se pak zahrádkaři hejtovali častěji než transgendeři.

Na seznamu doporučené literatury do čtenářských deníků 11letých dětí se objevily knihy jako je román Gracefully Grayson, kniha George nebo kniha Jamie: A Transgender Cinderella story. Mezi knihami, které vyvolávaly rozporuplné emoce byla i kniha Prince Henry, který odmítal si vzít domluvenou princeznu za ženu, jelikož byl zamilovaný do svého poddaného. Než ale začneme kritizovat, že v británii je asi všechno naruby, když na jednu stranu vycházejí knihy pro děti s osvětou odlišností a kde zároveň je velmi kritizovaná hniha o Sněhurce, protože se princ té pusy vůbec ani nedovolil, měli bychom si uvědomit pár věcí.

Nejenže pak princezna musela zbytek svého života strávit po boku nudného a ne zcela pohledného prince, co každou noc ještě navíc chrápal, zatímco mohla ještě pár let spát a čekat na lepší partii pro ni, stěžovaly si matky také na to, že příběh podporuje nepřiměřené sexistické chování u jejich dětí, kluků. Pusa se totiž dává jen když ji chtějí oba, stejně tak sexulně obtěžovat holky osaháváním je nevhodné, což třeba u nás na základce bylo na denním pořádku. A já se těm angry matkám ani nedivím, že se pustily do prince ze Sněhurky než třeba do homosexuálního prince Henryho. Raději vést dítě k tomu, aby bylo tolerantní k menšinám, než aby nakonec po vzoru předchozích generací nerespektovalo nikoho.

Transgender děti aneb jak je to s rostoucími trendy

Listopad26

Protože se tomuhle blogu už věnuji většinou ve skluzu, tak na úvod bych zmínila jen pár statistik, které jsou zajímavé a které tak nějak i s tématem transgender dětí souvisí.

Že za předsudky pramení většinou neznalost, to nám dokázali nedávno Slováci. 49% z nich by nechtělo za sousedy homosexuály, takhle narovinu a neúprosně totiž dopadl průzkum Iniciativy Inakosťi. Člověk by si řekl, že za tím vším může nejspíše katolická církev, která nás označuje jako „Stoupence kultury smrti“, kteří přinášejí „gender ideologii“, které by se měla společnost bránit, protože nedělá nic jiného, než že rozvrací manželství. Já už za celou tu dobu slyšela i ostřejší výrazy, avšak co je na tom všem úsměvné je to, že 60% Slováků nezná ani jednoho homosexuála. A tak mne hned napadlo: Buďto je ta polovina méně gramotná a neví, co to být homosexuál znamená nebo se polovina Slováků separuje v nějaké sektě úplně odřiznuti od světa. Jak jinak vysvětlit výsledek, že 84%  Slováků, kteří někoho takového znají, má buď pozitivní nebo neutrální zkušenost namísto té negativní? Shazovat rozvodovost na homosexuály nebo na genderové aktivisty Katolíkům vůbec nepomůže, jelikož zrovna na Slovensku není rozvodovost o nic lepší a Bůh jim v tom nijak nepomáhá. Pokud si po pravé straně ve sloupku s odkazy rozkliknete článek Tradiční rodina v ohrožení, zjistíte, že nábožensky založené státy jako je Slovensko jsou na tom s rozvodovostí mnohdy hůře než zbytek Evropy a homosexuálové to nejsou zrovna ti, kdo by jim statistiku nějak kazili, protože uzákoněné stejnopohlavní manželství nemají.

Za to na druhou stranu v Austrálii mají možnost volit a zúčastňovat se referend i Aboridžinci, původní obyvatelé Austrálie, ti s těmi luky a šípy. Tento týden se v referendu vyjádřilo 60% Australanů pro stejnopohlavní svazky a 38,4% se vyslovilo proti. Tímto se Austrálie připojuje k mnoha zemím, ve které je možné a legální se vzít, pokud jste osoby stejného pohlaví. Stav k květnu 2017 byl takovýto jak je na obrázku a Austrálie je nyní 25 zemí světa, která povoluje manželské svazky osob stejného pohlaví.

Chtěla jsem tu ještě názorně srovnat, jak vypadá Slovák a jak Aboridžinec, koneckonců si to můžete vyhledat na google, jenomže to by asi nebylo politicky korektní a ohleduplné ke všem těm odpůrcům multikulti, je srovnávat s lidmi používající luky a šípy a psát, že jenom o tom všem ta jejich inteligence není.

Kam až může neznalost a nedostupnost informací dojít dokázala také Čína, která se tento rok pokoušela blokovat veškerý LGBT obsah na internetu. První současná celonárodní zpráva Číny prokázala, že mnoho transgender lidí žije v chudobě a nemá přístup k lékařské péči. Studie, které se zúčastnilo 2060 transgenderů, zjistila, že mnoho z nich čelí vysokému stupni zanedbání, psychickému a fyzickému zneužívání. Statistika sebevražednosti se zastavila na 46% procentech, což je o 5% více než průměr USA. 12,7% se již o sebevraždu pokusilo, což je 8x více než celosvětový průměr. 73% z nich zažívá úzkost a 60% trpí depresí. Pouhá 2% čínských transgenderů uvádí, že mají dostatek zdrojů pro změnu pohlaví. Naopak 62% uvedlo, že by potřebovali hormonální substituci, avšak k ní nemají přístup. Čína je však zemí, ve které se dovede změnit hodně věcí přes noc a i když tato studie je v rozvojovém programu OSN, LGBT práva zdá se nejsou na programu nejbližší doby.

Nedostatek podpory ze strany okolí má často děsivé následky.  Sama o tom vím své a problematice transgender dětí se zde ráda věnuji. Nebýt toho, asi by tento blog dávno skončil jako ostatní, jenomže některá témata si zaslouží neustálé opakování, aby se mohlo něco změnit.

Být rodičem v dnešní době bych řekla, že jde o trochu jiný způsob, jak vychovávat dítě než byl před lety. Z několika sociálních pohledů se dává více do popředí individualita dítěte a to protože si více rodin uvědomuje, jak je pro ně narozené dítě něčím vyjímečným. Vyjímečným v tom smyslu, že jak se posunuje délka života, ve které se rodí první děti, tak o to více je těžší je mít a v dnešní době i o to více těžší je sociálně zabezpečit. Dokonce i bez ohledu na ideologie nebo náboženství, které v tom nehrají žádnou roli. Zase naopak se objevuje spousta žen, které děti z různých důvodů mít nechtějí a jejich důvody považují za poměrně pádné argumenty, které by měla společnost respektovat. Když už mít dítě v dnešní době, pak za splnění některých jistot. Tím také rodiče vkládají do svých potomků větší respekt a ohleduplnost a jsou schopné častěji více tolerovat odlišnosti dítěte. Doba nám ukazuje, že pokud se nesoustředíme jen na plození potomků, kvůli tomu aby lidstvo přežilo nebo v rámci jiného vyššího cíle, tak jsme schopni vnímat více jedinečnost dítěte. Každé dítě je jedinečná osobnost, pokud jsme schopni v něm tu jedinečnost vidět. A kdo jiný v něm tu jedinečnost může vidět než jeho rodiče? V tom je docela velký rozdíl mezi tím, jak nás vychovávali rodiče dříve a jak dnes vychováváme své děti. Zatímco naši rodiče měli možnost mít dítě nezávisle na sociálních možnostech, měli pak určité modely při jejich výchově, přičemž podle pravítka dítě nevychováte. Čím více unifikovanost a autoritativní genderové rozdělování rodičovských rolí ustupuje lásce a respektu, tím více dítě trpí a to neplatí jen o transgender dětech.

Před týdnem vyšel na lidovkách článek o tom, jak přibývá transgender dětí v sexuologických ordinacích. Už jen sexuologické ordinace problém zbytečně patologizují a zveličují, protože u dětí se o žádný sexuologický problém nejedná. Toho se pak chytají různá pochybná média a xenofóbové typu J.X.Doležal atd. a veřejné mínění se vrací zpět k postojům Slováků, přičemž nikdo z hejtařů žádné transgender dítě ani neviděl. Že by Česká republika s přílivem uprchlíků, kteří stejně do Česka ani nechtějí zažívala také příliv transgender dětí, to je vyloučené. Jen zkuste počítat se mnou jednoduchou matematikou třetí třídy základní školy: 30 transgender dětí je u Hanky Fifkové. Hanka Fifková má cca třetinu všech transgender klientů, u dětí to může být více až 50%. Přesto se těm stovkám nemohu dopočítat, tak max. k té jedné stovce a to odpovídá i dospělým klientům za rok. Obzvláště když k tomu zahrnu důležitý parametr, že děti zkrátka musí čekat alespoň do svých šestnácti než začnou s hormonální blokací puberty, tudíž do ordinace sexuologa, byť nemají problém se svou sexualitou, docházejí více let než dospělí, tudíž musíme průměrnou dobu transgender dětí ve věku od cca 8 do 16let zprůměrovat a ještě odečíst od 16let, kdy je hormonální substituce teprve možná a pak k tomu přičíst ještě tak min. další dva roky než mohou podstoupit operaci. Takže ta stovka dětí se rozmělňuje do cca šesti let než mohou podstoupit operativní léčbu a jsou pravidelně sledováni, což nějaký výmysl nebo tlak ze strany rodičů, médií, okolí atd. zpochybňuje.

Nárůst transgender dětí není nijak rapidní, jen je dán možnostmi a informovaností rodičů a reflektuje nárust dospělých osob, kterých je právě kvůli těm možnostem násobně větší. Informovanost přispívá k častějšímu rozhodování dospělých osob.

Co spoustu lidí při přečtení takového článku vůbec nenapadne je fakt, že transgender děti jsou sledováni psychologem několikanásobně a mnohem déle než dospělí jedinci v tom, že jejich požadavek na změnu pohlaví je stálý a neměnný a to do doby než budou později moci změnit svou identitu úředně nebo chirurgicky, protože to u dětí v té době nehraje žádnou roli. Zatímco se u dospělého předpokládá, že bude rozumět tomu, že jeho kroky činní uvědoměle a více rozhodně s následky do budoucna, u dětí se k tomuto závěru dospívá na základě jejich požadavků. Když tito děti se stále cítí přislušníky opačného pohlaví a to i přes to, že se mu děti posmívají a nechtějí ho mezi sebe začlenit, což se často děje, co byste jako rodiče asi volili? Asi bych se připojila k té tvětšině z vás, která si myslí, že chránit a respektovat dítě je to lepší než mu vynadat a rozmluvit. Ti děti jsou ve svých požadavcích často rozhodnější než dospělí.

Dnes už se nevyvíjí tlak na dítě, aby se sociálně přizpůsobovalo svému okolí, pokud je jen trochu jiné než jeho vrstevníci. Stačilo, že řadu let se sociálně přizpůsobovali jeho rodiče a v tomto smyslu katolická církev dnes funguje úplně stejně jako komunistický režim. Na jednu stranu zveličovat ty stovky čekajících dětí v sexuologických ordinacích a na druhou uvádět jeden až tři případy dospělých, kteří si to později rozmysleli, možná proto že je okolí nedostatečně respektovalo, je Off Topic. Na jednu stranu v nás převládají pochybnosti a nutkání vytvářet nějakou idealizovanou, unifikovanou a dokonalou společnost, na stranu druhou nám dávají znát právě ti nejzranitelnější, jak jsou proti tomu všemu o mnoho statečnější a odolnější než dospělí.

Zmlátit a seřezat, genderově segregovat podle toho, jak se kdo narodí, tím možná snížíte statistiku výskytu transsexuality, zvýšíte tak neopodstatněnou netoleranci jako je tomu u Slováků, následně zvýšíte prevalenci sebevražednosti, úzkosti a depresí, ale problém stejně nevyřešíte! Mohu říct, že zaplať pánbůh, že dnešní děti se nelámou přes kolena podle názorů rodičů nebo společnosti a že je dáván důraz na jedinečnost dítěte. Vašich malinko odlišných dětí.

I když se kolem této problematiky vyskytne většinou velké množství nesnášenlivosti a odsuzujících příspěvků a článků, tak vězte, že rodiče to stejně řeší jinak po svém, hlavně soucitně a s respektem jako v diskuzi na emimino.cz. To si pak říkám sama pro sebe, že víc k tomu psát už je asi zbytečné.

 

Transgender day of remembrance

Listopad20

Při vzpomínce na všechny usmrcené kvůli tomu, že byli odlišní než ostatní.

V některých zemích se neuvádí důvod smrti z nenávisti, protože tyto země jej nepovažují za trestný čin, většinou se také snaží vyšetřující orgány tajit identitu obětí a proto uvádím malou a z uvedených důvodů neúplnou statistiku zemí, ve kterých se tyto okolnosti alespoň podařilo zjistit.

Argentina 5 osob
Brazílie 251 osob
Čile 1 osoba
Dominikánská republika 2 osoby
Ekvádor 1 osoba
El Salvador 7 osob
Filipíny 6 osob
Honduras 2 osoby
Indie 3 osoby
Itálie 1 osoba
Jihoafrická Republika 1 osoba
Kanada 1 osoba
Kolumbie 10 osob
Kostarika 1 osoba
Malajsie 2 osoby
Mexiko 47 osob
Nizozemí 1 osoba
Pakistán 5 osob
Paraguay 1 osoba
Rusko 1 osoba
Saudská Arábie 2 osoby
Švédsko 1 osoba
Thajsko 5 osob
USA 24 osob
Venezuela 5 osob

Od začátku letošního roku bylo usmrceno celkem minimálně 386 transgenderů, což znamená, že každých 20hodin zemře jeden transgender člověk z nenávisti. Oběti byly většinou ubity, ubodány nebo zastřeleny, ale není výjimkou ani ukamenování nebo zapřažení za jedoucí vůz. Od roku 2008 zemřelo více jak 2600 transgenderů.

« Older EntriesNewer Entries »
  • Přihlásit se