Lonely – transgender blog

Dominika byla proměněna…

Transsexualita ve sportu

Únor3

V únoru loňského roku jsem seděla v ordinaci Fifkové a říkám ji, že se dlouhou dobu cítím být ženou a že to dole už tam nechci. Přišla jsem za ní s předem definitivně rozhodnutou žádostí a ona o mne chtěla vědět víc. Řekla jsem jí tak nějak základní informace o mne ve zkratce a taky o jedné části mého života, ve které jsem několikanásobná mistryně České republiky v kickboxu ČSFU a vicemystryně světa v thajském boxu WKA. Jenom ze sebe, dostala: „Ale Vy jste se prala s chlapama!“ A já ji odpovídala :“No jo, ale v tomhle těle a navíc i holky se perou(tedy v tomhle sportu)“ Nakonec jsem ráda, že mne díky tomu neodmítla a požádla o napsání životopisu, ve kterém to je tak trochu jinak, než s předsudky. A jak jsem se k tomu dostala?

Aeris_Houlihan

Nechtěla jsem chodit na fotbal a rodiče, když po velmi krátké době zjistili, že kolektivní mužské sporty nedám a asi vůbec žádné včetně basketbalu nebo házené, mne přihlásili na karate. Přesto nemohu říct, že by mne žádný sport nebavil. Byla jsem sebevědomá a cílevědomá a chtěla bych něčeho dokázat. Karate bylo ještě v první a druhé třídě základky takový smíšený s holkama a dalo se to vydržet. Ty první dva roky byly pro mne zlomový a já si začala uvědomovat, že v tomhle sportu to nebude jen o soupeření, ale o vytrvání. Děti se tam měnili pořád a málokdo z nich zůstal. Nejednou jsem nebyla jedna z třiceti, ale jedna z pěti, co zůstali z šedesáti. Ty výsledky, které bych si nedovedla představit ve fotbale, jsem si tady mohla v osmi letech snadno spočítat, stále ty tréninky byly smíšené. A stačilo jen poslouchat, co říká trenér. A tak to šlo setrvačností až do té doby, dokud nezačaly nečekané problémy. Trenér kvůli špatnému chování vyhodil skoro všechny cikány, kterých na trénincích začalo být víc a víc. Tak se pak seskupovali při trénincích a koukali přes okenní římsy. Po trénincích pak čekali venku a když jsme se rozcházeli , začali nás napadat a zkoušet si věci, které sami trénovali na chodníku. Poprvé jsem se setkala se šikanou a cikánskou férovkou, kdy zvládat trojici stejně starých vrstevníků bylo ještě zvladatelný, ale bylo jich víc a víc a najednou se ze rvaček stal nezastavitelný vlak, který si to uháněl po celou základku. Tehdy jsem se naučila brečet dovnitř a ne navenek. Říct to rodičům nebo jiným dospělým, že jsem vystavená se fyzicky bránit cirka co měsíc někomu bylo pro mne nemyslitelné. Neudělala jsem to.

Na střední jsem si už myslela, že v karate ničeho dalšího nedokážu do doby, než se objevil bývalý kamarád z tréninků a začal do mne hustit a přemlouvat, že mne naučí něco, co mělo být v té době hodně populární v cizině, thajský box. Svoji transsexualitu jsem si v tý době už uvědomovala, ale nechala jsem se ukecat. Během několika měsíců mne předělal, přišla jsem na jiné myšlenky, ale hlodalo to ve mne pořád. Jako TS člověk jsem si nikdy nevybudovala pevnou horní polovinu těla, což v karate a semi kontaktních sportech se nedalo využít. O tom je ale tenhle článek, že nikdy jsem neměla výhodu oproti svým soupeřům a vždycky jsem byla nucena se přizpůsobovat svému handicapu. Kamarád a nynější trenér mne naučil chytat soupeře do klinčů a se svými slabými ručkami pevně protivníka držet a nevyčerpávat při tom energii. A do toho kopat nízké kopy do stehen s koleny a zapojovat kyčle a spodní půlku těla. Po přechodu do profesionální tělocvičny jsem začala závodit, až jsem dosáhla na své vysněné tituly mistrů republiky a světového titulu. Všichni, se kterými jsem trénovala byli tak o 20Kg těžší, což byla pro mne výhoda a všichni, se kterými jsem zápasila měli tak dvakrát větší ramena. Byla jsem najednou lepší než normální chlapi. Já měla vždycky takový strach, když jsem tam šla, ale měla jsem vždycky při sobě v rohu dva nejlepší kamarády, dvojčata. Spolu jsme před zápasy pařili na diskotékách v cizích městech a druhý den jsem dospávala přes den na lavičce 🙂 Na řadu jsme na galavečerech chodili v zápasech jako poslední, jako zlaté hřeby večera. Bylo to jen o tom, udýchat zápas a vydržet bolest, což mi jako ženské problém nedělalo. Myslím, že i teď mám skvělé low-kicky, ale skončila jsem, soupeři pak ucukávali a drželi se ode mne stále víc vzadu a začali mi tím trpět nárty. Nemohla jsem se z každého zápasu kurýrovat dva týdny. Zdraví bylo pro mne důležitější. Jezdili i holky na kickbox a byly úžasné, jsem je obdivovala. Vždycky po zápase se neubánily slzám, zatímco já brečela pořád dovnitř. Chtěla jsem být lepší než někteří muži, ale odmítám si přiznat, že jsem vyhrávala jako muž.  Skončila jsem a do tělocvičny se vrátím až po operaci. Pak už jsem jen běhala silnice a třeba maratón jsem uběhla za něco málo přes tři hodiny. Jsem malá, mám krátký nohy, nedělám dlouhé kroky ale zase se dovedu sama motivovat a dokončit, co si zamanu. Jsem TS a sportovat chci a budu vítězit nad ostatními a sama nad sebou. Tohle nejsou jen ty mužské vlastnosti.

Nikdy nemohu tvrdit, že bych měla nějakou výhodu působením testosteronu a po přečtení dokumentu „Transsexualita ve sportu“, který přikládám k článku a o kterém chci psát, zjišťuji, že se věci mění jen pomalu, ale převládá zde spíše podezřívavost před racionalním uvažováním a že je těžké někoho přesvědčit. Intersexualita nebo traanssexualita je pro lidi ve sportu jedna vvelká neznámá a málokdo ví, jaký si u těchto lidí dělat názor na fyzické ale i psychické výkony. Tento dokument popisuje vztah některých asociací jako jsou IAAF(světová atletická federace) a IOC(mezinárodní olympijský výbor) k transexuálním jedincům. Ne jen k transsexuálním, ale nešťastně zmiňuje i intersexuální jedince, kterých je v naší populaci poměrně hodně(byť o nich nevíte nebo oni sami to o sobě neví) a i oni se věnují vrcholovému sportu. U Mariny Patino nalezly geneticko-chromozomální testy chromozomy XY v ženském těle a přesto přes necitlivost na testosteron, jako je tomu známé  v některých případech, se identifikovala jako žena a vystupovala tak. Byť měla XY chromozomy, nikdy se u ní výhody testosteronu neprojevily a nemohly projevit, protože byly dřív zničeny. Z tohoto důvody byly ve většině sportovních asociací zrušeny chromozomální testy na určení pohlaví. Dokument pojednává také o tom, že vliv testosteronu nemusí být vždy výhodou a musí se ke každému případu přistupovat individuálně. Zmiňují, že je mnoho genetických anomálií, které mohou vést k výhodě v některých sportovních odvětví, jako třeba delší ruce v cricketu nebo u TS lidí v profesionálním golfu. Přesto dochází k závěrům, že takovéto přirozené výhody/nevýhody nemohou být v rozporu se základními pravidly všech sportovních organizací v rámci fair-play a rovných možností stále založených na genderových stereotypech muži vs. ženy. Je zde zmínka i Oscarovi Pistoriusovi, který přes své postižení je schopen podávat skvělé výkony srovnatelné s nepostiženými lidmi, nelze tedy jednoznačně určit, ty jsi byla třicet let pod vlivem testosteronu a teď se ti jen těko změní fyzické dispozice. Stírají se rozdíly mezi osobami s lehkými anomáliemi ve sportu, které sport doposud neznal a hlavně také poukazuje na to, že se s větší fyzickou přípraveností stírají i rozdíly mezi výkony mužů a žen. Tohle já říkám pořád a uvědomuji si to už dlouho. Jsou zkrátka ženy, které jsou schopné odávat takové výkony, které by jen těžko nějaký muž překonal. A to platí nejen ve sportu.

Byť je tento dokument otevřený možnostem, které jsou vlastně v našich životech přirozené, vyzývá k diskuzi o sportovních výkonech a genderu, přesto si nechává prostor k tomu, aby konkrétní připady se řešily individuálně. Je z něj patrné, že většina sportovních organizací a asociací o problematice transsexuálních a intersexuálních lidí nemá ani ponětí.

Nakonec končí povrchním názorem, že jestli by nebylo jednodušší celkově TS a IS sportovce diskriminovat jako menší zlo. Divák je nakonec ten, co sport jen vnímá subjektivně a taky na něj sází.

Hrdinkou toho článku nejsem já, ale takové jako třeba Aeris Houlihen(na fotce), díky kterým FA fotbalová asociace pohlíží na 32 letou fotbalistku, jako ostatním rovnou už po dvouleté HRT. Adále také golfistce Mianne Bagger, stejně staré thajboxerce Pariniya Charoenphol, Willu Powerovi, americkému fotbalistovi, a dalším.

Transsexuals in sport

2 komentáře to

“Transsexualita ve sportu”

  1. On Únor 5th, 2015 at 21:17 Lucka Says:

    já do tebe Dominiko opravdu neměla v umyslu nějak rýt, napsala jsi to tak složitě že jsem se v tom moc nevyznala. já v tom pořád neměla jasno jak ty to vnímáš a cítíš, to nebyly narážky, jestli sis to tak vyložila.

  2. On Únor 6th, 2015 at 5:16 Dominika Says:

    Nejde ani o tebe, ale nenechám se na tvém blogu urážet za každým svým příspěvkem zhrzenými TS jako jsou Anita apod. Tady by si to nedovolila.
    A pls, tady věcně k tématům, pod který píšeš.

Email will not be published

Website example

Your Comment:

 
  • Přihlásit se